Obsah

SWOT analýza České republiky

Všechny věci dobré pro život jsou výsledkem pracného balancování mezi extrémy. Hledat zlatou střední cestu ale neznamená považovat průměrnost za ideál. Ideál musí zářit vysoko na vertikále a směřování k němu je vázáno na dar rozlišování. Nejde o nic menšího, než o člověka, lidskou společnost a o přírodu, zkrátka o stvořený svět, v němž se pere dobro se zlem. Zlo vždy slibuje a nabízí, vždycky si člověka kupuje. Bojovat s ním se nedaří, když před očima nemáme alternativu dobra. Slabosti jsou tu proto, aby se překonávaly, dary proto, aby se nezakopávaly, šance proto, aby se využívaly a hrozby proto, abychom je beze strachu odhalili.  Analýzy tvoříme proto, aby nám pomohly správně číst znamení doby.

Silná stránka žijící a spící

K silným stránkám lidí naší země patří tvořivá práce. Pro mnohé z nás je práce způsob, jak sebe i druhé ujistit, že žijeme a že tady jsme. Nepracování považujeme za jakési polobytí, za upadání do nepotřebnosti. Pracujeme-li, chceme vědět, co z toho bude. I když máme epochální vynálezce, naší specialitou je dennodenní přicházení věcem na kloub. Jsme v tom dobří a ví se to o nás ve světě. Zatím jsme většinou nenaletěli na mantru falešného sebevědomí. Rada mladým: Hlavně se nauč vysvětlit, že jsi skvělý, však on ti někdo uvěří, nám – díkybohu - připadá hloupá, a držíme se osvědčeného: Ukaž, co umíš.

Od sametové revoluce necháváme kdesi v odkladišti náš humor. Anekdoty nám pomohly projít komunismem a neztratit rozum, daly nám schopnost zesměšnit všechno absurdní, aniž bychom pro jazykové prostředky sahali do stoky. Dar humoru je naší solí nad zlato, chrání od lži a hlouposti a především, je to lék proti ztrátě důstojnosti. Když jsme se přestali smát, dali jsme zelenou hrubosti. Prostředí sociálních sítí, které je zbabělé už z principu, v mnohých rozeznívá ty nejhorší struny – a sprosté a vtipu prosté projevy politické a mediální tomu dávají placet. Ale buďme spravedliví: ještě jsme neztratili schopnost rozlišovat mezi sprostým slovem a sprostotou v duši.

Slabá stránka poučná

Spory o bezradné vlastenectví. Co je české, moravské a slezské není dobré automaticky a z podstaty. Aktuálně prožíváme reakci na to, že jsme léta obdivovali všechno odjinud. Nejdřív jsme tajně obdivovali západ a veřejně východ, potom veřejně západ a někteří tajně východ. Nakonec už nechceme skákat ani po americku, ani po rusku, dokonce ani po evropsku. Chceme skákat po česku, jenže nevíme, jak to má vlastně vypadat a tak trochu tomu sami nevěříme. Hledáme vlastenectví a dostáváme přes prsty zvenčí i zevnitř: jsme označováni za nacionalisty. Zvenčí především zeměmi, které samy o mimořádném významu vlastního národa a o svém úkolu vést druhé vůbec nepochybují. Kritika uvnitř se nese nevědomým i svévolným zaměňováním nacionalismu a vlastenectví.

Šance pro nás i pro Evropu

Idea Evropy regionů vezme bez patriotů za své. Stále víc obyvatel našich zemí - rozuměj Svatováclavské koruny - si vyjasňuje, v čem vězí vlastenectví a proč se tolik liší od nacionalismu. Diagnózou nacionalismu je hrdost pokleslá až k pyšné nadřazenosti. Vlastenectví je vědomí odpovědnosti za kus země od hlubin nerostného bohatství přes přírodu až po ovzduší. Znamená láskyplné porozumění kultuře, duchovní i hmotné, a dějinám, včetně momentů slabých či hanebných. Vlastenci z menších jazykových společenství mají jeden úkol navíc: pečovat o řeč, unikátní strukturu, o specifický způsob zachycení vnějšího i vnitřního světa. Ve struktuře zvané jazyk má každý detail svůj význam. Ze sedmi miliard lidí zná celek i detaily naší řeči jen 10 miliónů. Jedná se o živou strukturu, nestačí ji konzervovat, je třeba ji pěstovat pro příští generace.

Společnost žije prostřednictvím vazeb mezi lidmi napříč časem i ve stejném časoprostoru. Aby se ve svobodně tvořily vztahy nové, musí ty základní trvat jako záchytná síť. Pro bio-kulturní přežití společnosti musí fungovat rodina a nepsaná pravidla, která jsou většinou společnosti respektována. Na uchování kultury a společenské soudržnosti má zásadní vliv instituce škola, zmíněná pravidla je třeba ctít i ve strukturách světa práce. Pojítkem všeho je vědomí vlastní přesažnosti v čase i v prostoru.

Idea Evropy regionů je idea velkého společenství patriotů. Nepotřebují být řízeni v každém detailu, protože jejich odpovědnost za vlastní zemi je reálná a opravdová. Patriot nepotřebuje expandovat, protože navštěvuje a je navštěvován. Šance na vzájemné porozumění je vysoká, budeme-li čerpat ze společného kulturního zdroje. Ten je moderní ze své podstaty. Všechnu naši energii totiž obrací do budoucna, protože hlavním cílem je dobrý život našich dětí. Společný kulturní pramen nás nabádá ke zkoumání světa, k hledání spravedlnosti, k solidaritě, k odpouštění, trvale také upozorňuje na vzájemnou závislost lidí a přírody.

Hrozby dovedně maskované

Více ostražitosti a zdravého rozumu, méně korektnosti a disciplíny, to je náš cenný přínos rozkolísané Evropě. Zatímco  svobodný svět se formálně hlásil ke křesťanské víře, ale v praxi postupně zrazoval její základní pravdy, my jsme měli víru zakázánu. Měli jsme dokonce zakázáno i rozumové bádání, pokud by ten, který bádá, bádal v rozporu s oficiální ideologií. Neučili jsme se rozhodovat o věcech svých a své rodiny, protože tu byl stát, který se, ne zrovna dobře, ale přece nějak, postaral. Snad proto, nebo i přesto, jsme většinově udrželi křesťanství jako kulturně lidský, nikoliv náboženský, základ. Máme úctu k přírodním vědám a víme, že vědy společenské dokáží být ve svých nositelích prodejné a zbabělé. Máme zkušenost s totalitou, která nás soudružsky plácala po ramenou a slibovala rovnost, pokoj a blahobyt. Zaplatit jsme měli „jen“ svobodou, zapřením neposlušných členů vlastní rodiny a kamarádů. Pochvalu zasloužil ten, kdo udal bližního hlásajícího nevhodné pravdy. 

Ve vší úctě k zemím Evropské unie i ke strukturám, jejichž smysluplnost prochází těžkou zkouškou, právě my, občané ČR, máme vysokou kvalifikaci pro dnešní zlomovou dobu. Nejenže v sobě neseme staletou zkušenost soužití  ve střední Evropě, ale také dovedeme rozpoznat signály totality. Tak si na rovinu troufneme říct, že povinné multikulti změní barvité lidské společenství v masu osamocených individuí bez hodnot. Že korektnost, která sestavuje seznamy toho, co se nesmí říkat a jak se kdo nesmí tvářit,  popírá svobodu myšlení. Že liberalismus, který zakazuje říkat, že ve slušné společnosti se něco nesmí, popírá pod zástěrkou pokryteckého milosrdenství princip spravedlnosti a rezignuje na zásadní úkol člověka kultivovat se. Že reprodukční a sexuální „práva“, stejně jako ponoukání k asistované sebevraždě, popírají právo člověka na život a přikázání nezabiješ. Že s evropskými úmluvami, které potřebují armádu kontrolních jednotek, není něco v pořádku. 

Loyalita k naší zemi i k širší rodině evropské je disciplína velmi obtížná. Musí zahrnovat náročnost a kritičnost, jako ji uplatňujeme vůči těm, na kterých nám záleží. Nesmí vzdát trpělivé a nápadité hledání dobrých řešení. Nesmí přestat chránit všechno cenné, rozvíjet všechno dobré a co je špatné, měnit.

Autorka je předsedkyní spolku Středoevropská inspirace a kandidátkou ve volbách do Evropského parlamentu nominovanou na kandidátku KDU-ČSL Korunou Českou, Konzervativní stranou a Sdružením pro Místní Správu.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.