Veřejné nadávání tradicionalistickým katolíkům do antisemitů
- Podrobnosti
- Zveřejněno 27. 6. 2019 10:37
- Napsal Jan Cholínský
Podobně jako před mnoha desetiletími využívali sovětští agitpropčici pojem fašismus jako osočení každého, kdo se odvážil mít jiný názor nebo dokonce oponovat jejich komunistické revoluci, jsou dnes (vedle osvědčeného fašismu) jako dehonestující nadávky používány pojmy populismus, nacionalismus, xenofobismus a – s největší kadencí – antisemitismus. Kým? Novodobými západními agitpropčiky, kteří hájí „překrásný nový svět“ levicově liberální anti/kulturní revoluce a jejich agenty nebo „užitečnými idioty“ zaměstnanými v médiích, nezřídka mladými „úspěšnými muži a ženami“ – novodobými svazáky.
Nebudu se zde zabývat podrobnostmi, ani pojmy fašismus, populismus, nacionalismus, xenofobismus, ale dvěma případy mediálního nadávání tradicionalistickým katolíkům do antisemitismu. Důrazně předesílám, že se jako člověk vztahující se k duchovně založenému objektivně danému mravnímu řádu a křesťanské etice nikdy nemohu ztotožnit s dehonestováním nebo degradováním někoho pro jeho židovský (nebo jakýkoli jiný národnostní či etnický) původ. Lidi a jejich organizace posuzuji výhradně podle jejich skutků. Než se dostanu k případům nadávání, připomenu vžitý obsah pojmu „antisemitismus“.
Podle Velkého sociologického slovníku (Univerzita Karlova a Karolinum, Praha 1996) je antisemitismus „nepřátelský vztah vůči Židům, kteří žijí v různých zemích v diaspoře anebo ve státě Izrael“. Z hlediska sociologie jde o obecně sdílený předsudek a stereotyp, jako o jednu z různých forem rasismu, který může působit jako ideologie, doktrína, politikum. V oblasti náboženství se antisemitismus může projevovat jako odpor vůči judaismu tj. tradičnímu židovskému náboženství. Tolik k obecné definici. Dodejme, že ve veřejném prostoru se označení antisemitismus vyskytuje ve třech podobách – jako společenskovědní pojem, protiprávní jednání, nebo mediální nadávka.
Kauza Konfederace nebo kauza Echo24?
V internetové verzi liberálně orientovaného časopisu Echo24 byl (31. 5. 2019) publikován článek „Polské poučení z voleb“ od redaktorky Lucie Sulovské, která se sama definuje jako novinářka neokonzervativních názorů, a která se mi zdá být – podle zhruba deseti jejích článků, které jsem přečetl – mladou talentovanou novinářkou. Ve zmíněném článku ovšem použila nadávku „čistokrevní fašisté a antisemité“ proti bezúhonným lidem, kteří se zúčastnili politické soutěže (voleb do europarlamentu), aby hájili svůj politicky a kulturně stále více atakovaný římskokatolický systém hodnot. Protože některé z osočených kandidátů nebo jejich voličů znám osobně a jiné z jejich veřejné činnosti, napsal jsem na mailovou adresu Echa24 krátký komentář s žádostí o vysvětlení, ale dodnes jsem se nedočkal ani soukromé ani veřejné odpovědi.
Zde je přepis mého e-mailu poslaného na adresu Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.:
„Vážený pane šéfredaktore,
reaguji tímto na článek Lucie Sulovské „Polské poučení z voleb” (31. 5. 2019) a žádám autorku článku o vysvětlení...
Vážená slečno Sulovská,
ve svém článku o polských volbách do evropského parlamentu jste označila pravicovou koalici kandidující pod názvem Konfederace za extrémistickou. Dále jste napsala, že kromě Vámi vyjmenovaných jsou její ostatní členové „čistokrevní fašisté a antisemité”. Oněmi ostatními jsou například představitelé římskokatolicky orientovaného Národního hnutí, dále filolog, režisér a organizátor římskokatolicky orientovaného kulturně-sociálního hnutí Budíček Grzegorz Braun nebo římskokatolicky orientovaná aktivistka protipotratové Nadace život a rodina Kaja Godeková. Žádám Vás tedy o vysvětlení (nejlépe veřejné), v čem podle Vás spočívá „fašismus” a „antisemitismus” těchto kandidátů. Dále pouze konstatuji, že když už jste nazvala bez bližšího vysvětlení jednoho z lídrů Konfederace klaunem polské politiky, mohla jste na to jít vyváženěji a otřít se třeba i o druhou stranu barikády, tj. lídra strany Jaro – duhového eurošoumena Roberta Biedroně, případně ukázat na představitele Evropské koalice – euro-p-rezidenta Donalda Tuska, nebo starého bolševika Leszka Millera.
S pozdravem Jan Cholínský”
Kauza Semín nebo kauza Česká televize?
V několika zpravodajských pořadech České televize jsem zaslechl, jak její redaktoři nadávají pedagogovi, novináři a římskokatolicky orientovanému aktivistovi Mgr. Michalu Semínovi do antisemitů, aniž by pro toto osočení uvedli konkrétní důkazy a vysvětlující argumenty, aniž by dali osočenému možnost k věci se vyjádřit. To považuji jako divák veřejnoprávní televize samo o sobě za nepřijatelný a šokující jev a proto se z hlediska odpovědi na výše formulovanou řečnickou otázku kloním k jednoznačné odpovědi: „Kauza Česká televize“, čímž se jako příležitostný politický komentátor KL veřejně zastávám osočeného.
Co se týče Michala Semína a jeho kandidatury do Rady ČTK, která kauzu předcházela, připojuji několik následujících poznámek. Nejprve ale konstatuji, že dotyčného znám osobně jen z jednoho nebo dvou přátelských setkání zhruba před 7 nebo 8 lety, neznám do všech podrobností jeho veřejnou činnost a jeho názory, ale přece jen o nich něco vím.
Semín byl aktivním účastníkem protikomunistického odporu – člen opozičního sdružení Demokratická iniciativa, které jako vůbec první programově navrhovalo změnu komunistické totality v právní stát a liberální demokracii, patřil – jako z politických důvodů tehdy čerstvě vyloučený student – také k účastníkům protikomunistického občanského hnutí zformovaného v listopadu a prosinci 1989. Později stál v čele pravicově a křesťansky orientovaného Občanského institutu – podle mých informací až do roku 2003 (kdy jej vystřídal Roman Joch), ale po názorovém odklonu od tzv. neokonzervatismu se vzdal vedení a z této organizace odešel.
V témže roce 2003 Michal Semín založil nábožensky zaměřený Institut sv. Josefa a několik let organizoval jeho činnost, v roce 2006 stál u zrodu římskokatolické tradicionalistické revue Te Deum, kam dodnes autorsky přispívá. V roce 2007 byl Semín iniciátorem Manifestu D.O.S.T. (důvěra, objektivita, svoboda, tradice), který má k dnešnímu dni odhadem kolem tisícovky signatářů, a spoluzakladatelem vlasteneckého a národně konzervativního sdružení Akce D.O.S.T. Toto sdružení se veřejně vymezuje proti antidiskriminačnímu zákonu, proti Lisabonské smlouvě, nebo proti antikřesťanskému divadelnímu představení „Naše násilí, vaše násilí“, brání společenský statut tradiční rodiny (muž, žena, děti) a tradiční společenskou kulturu (oproti tzv. multikulturalismu), podporuje Pochod pro život pořádaný Hnutím pro život.
Nesdílím některé Semínovy názory – především jeho příklon k teorii o údajném podílu amerických elit na přípravě tragedie 11. září 2001; dále pozitivní hodnocení prezidenta Vladimira Putina a současného Ruska včetně domněnky o christianizaci Ruska státníkem „čekistou“; ani sympatie k bývalému českému premiérovi a prezidentovi V. Klausovi a jeho politickému působení. Za mimořádně důležité a pozitivní naopak považuji Semínovo veřejné vystupování proti centralizačním tendencím Evropské unie, proti nebezpečí nekontrolovaného přílivu migrantů do Evropy a zejména pak proti snahám o destrukci základní společenské a kulturní instituce – tradičního manželství jako svazku jednoho muže s jednou ženou. Semín je pro mě garantem vyváženého přenosu informací v těchto třech klíčových politických otázkách současnosti a proto také podporuji jeho kandidaturu do Rady ČTK, byť pouze tak, že mu podomácku fandím.
Čtenářům Konzervativních listů doporučuji Semínův referát (dostupný online na youtube.com) na semináři sdružení Akce D.O.S.T na téma „Politické neziskovky přetvářejí svět“ (24. 4. 2019).
Tento text nelze bez souhlasu autora přebírat.