Svět pevností, které mají být napadeny

Podrobnosti

Zveřejněno 24. 1. 2014 5:12

Napsal Jan Kubalčík

Jste zahrádkář, rybář? Členka či člen folklórního souboru? Fotbalista nebo hasič? A už někdo z vašich kolegů hasičů či zahrádkářů veřejně oznámil, že je homosexuál? Ne? Ani nikdo z vašich kolegů v práci? No tak to asi půjde o jednu pevnost homofobie vedle druhé – a každou z nich bude jistě nezbytné dříve či později napadnout... Nežertuji. Takhle vidí svět tenisová celebrita Martina Navrátilová, jejíž reakcí na prohlášení Jasona Collinse, basketbalisty hrajícího NBA, že je gay, byla přesně tato slova: „Časy se od té doby (míněno od r. 1981, kdy ona sama přišla s příslušným sdělením...) naštěstí změnily. Krok Jasona Collinse může být tím, který ‚změní hru‘ i v týmových sportech. Jedna z posledních pevností homofobie byla napadena.“ (Vojtěch Gibiš: Hráč NBA přiznal, že je gay. Podpořili ho Obama i Clinton, Lidovky.cz, 2.5.2013)

Zatím posledním útočníkem (rozuměj na pevnosti homofobie) je nedávný německý fotbalový representant Thomas Hitzlsperger (viz Jiří Jakoubek: Hitzlsperger prolomil fotbalové tabu. Jsem gay, řekl známý reprezentant, iDnes.cz, 8.1.2014). I když, podle jeho vlastních slov ten jeho atak nebude zase tak vyostřený: „Myslím, že v Anglii, Itálii nebo Německu není mimořádná věc, když jste homosexuál. Aspoň ne v kabině. Nikdy jsem se nestyděl, i když někdy nebylo lehké sedět ve společnosti dvacítky mladých mužů a poslouchat jejich vtípky o gayích. Hlavní témata v kabině jsou bojovnost, bojovný duch a vítězná mentalita, zatímco otázka gayů zase není tak často probíraná. A když se ty vtípky občas objevily a neurážely, nevadilo mi to.“ U profesionála, kterým pan Hitzlsperger nesporně je, neočekávám, že by navrhoval, aby otázka gayů byla v kabinách probírána nějak povinně, ale nejedná-li se o fotbal, není o takové nápady žádná nouze – chápejte, aby se homofobii předcházelo (např. viz Irena Smetáčková, Richard Braun: Homofobie v žákovských kolektivech, Praha, prosinec 2009) nebo aby se náležitě převychovali již odhalení homofobové usvědčení ze „zločinu nesnášenlivosti“ (to je – snad – zatím patrně spíše americká univerzitní praxe, zcela obecně viz např. Roger Scruton: Idea university, Občanský institut, 2002)... mohl by pak následovat seminář o rovnosti mezi muži a ženami za účelem eliminace sexuálního harassmentu, stejně jako ten, který by směřoval k vykořenění všech rasových předsudků... každopádně by takový přístup k fotbalu ale musela nutně přijmout všechna družstva, protože na hřišti by pak mohli dát víc gólů ti bez seminářů a to by bylo nekorektní (ale i to má řešení: třeba by se mohla pravidla upravit tak, že pokud proti sobě hraje družstvo, které má semináře řádně absolvované s tím, které to ještě nestihlo, pak opozdilci na začátku prohrávají o 1 gól... ale chodili by na takové zápasy diváci?). No, přestanu fantazírovat...

Vraťme se ale ještě na okamžik k panu Collinsovi. Jiný basketbalista, Kirk Hinrich, na jeho adresu pronesl tato sympatická slova: „Pro mě to, že je gay, není absolutně důležité. Nezmění to fakt, že Jason je prostě dobrej kluk a kamarád.“ K něčemu se teď také přiznám: pro mě to, že pan Collins je gay, také není absolutně důležité. Zato je pro mě samozřejmě celkem dost důležité, že já sám jsem heterosexuál, a předpokládám, že pro vás to nijak důležité není... Je tedy nebo není něčí sexuální orientace důležitou veřejnou informací? Ti, kteří se s ní svěřují masovým médiím, asi považují za důležité, aby to veřejnost věděla. Martina Navrátilová to dokonce chápe jako napadání pevností homofobie, čímž jistě myslí něco velmi důležitého (i když nechápu, co přesně). A pak si přijde někdo, kdo řekne, že pro něj cizí sexuální orientace důležitá není...
A dokonce tu máme kampaň „You can play“, jejímž cílem je, aby (tentokrát) hokejisté-gayové byli bráni bez jakýchkoli předsudků – tedy, jestli tomu dobře rozumím, aby nebylo důležité, že jsou homosexuálové. Kdyby tak někdo pátral po tom, který hokejista, fotbalista či basketbalista je homosexuálem – a až by na nějakého kápnul, tak by se mu snažil zabránit, aby příslušnou hru hrál (přesněji asi: aby ji hrál jako profesionál)... to by byla jiná! To bych kampaň „Můžeš hrát“ vychválil do nebe... V takové situaci bych chápal, že gayové skrývají svoji identitu – resp. že ti, kteří se odhodlají proti takovému bezpráví otevřeně vystoupit a při té příležitosti uvedou, že se jich to týká osobně, jsou všemožně podporováni... také bych si takového činu vážil. (A proto také má můj respekt každý, kdo se pokouší jakkoli přispět ke zlepšení situace homosexuálů např. v Íránu...) Podle svědectví pana Hitzlspergera ale homosexualita není v tomto prostředí žádným tématem. Ano, nějaký ten vtípek či pokřikování nějakých pitomců... tomu je občas vystaven ledaskdo menšího vzrůstu a/nebo s poněkud vyšším body mass indexem... No, není to pěkné – určitě je mnohem lepší, když se k sobě lidé chovají slušně, ale rozhodně nemyslím, že je kvůli tomu nezbytné napadat pevnosti obesitofobie (školní a jiné dětské či mládežnické kolektivy by asi byly na seznamu hodně vysoko...). Obecně bych přál každému, aby se dokázal na svět dívat očima, které nevidí na každém rohu nějakou tu pevnost k napadení...

V tomto kontextu asi nelze vynechat díl Láska seriálu TV Nova Okresní přebor (scénář a režie: Jan Prušinovský), který je na dané otázce „gay v kolektivním sportu“ přímo postaven. Jedna z hlavních postav, v jiném díle označená jako objekt vhodný pro výzkum „čistého fanatismu“, Jirka Luňák, zde representuje esenci toho, jak snad může taková negativní reakce na homosexuála ve fotbalovém teamu také vypadat... resp. ještě horší je přístup hráčů soupeře v zápase, který začíná na konci tohoto dílu: během pár minut je hráč-gay záměrně likvidačně faulován... Jednu věc musím uznat: kdyby se Jirka Luňák doslechl, že některá z jeho obdivovaných fotbalových hvězd je gay, jeho chování by tím mohlo být usměrněno. Co si netroufnu odhadovat je četnost výskytu přístupu Jirky Luňáka v populaci (aní v naší, a už vůbec ne v jiné...). Jako hlavní každopádně vidím to, že Luňák nerozlišuje mezi člověkem a jeho případným homosexuálním chováním. Respektuji, že po komediálním seriálu (a já se tedy bavil skvěle!) něco takového asi nelze chtít – těžko by se vykřesávál humor z toho, kdyby se Jirka choval adekvátně, tedy trval si na svém, že „to není normální“, ale jinak by se spoluhráčem hovořil zcela přátelsky a nijak by nezpochybňoval jeho sounáležitost s teamem... To, co také zmiňuje na jiném místě tohoto čísla v článku „Noví cenzoři přicházejí“ Roman Joch, zde také zdůrazněme: označení homosexuálního chování coby hříchu neimplikuje (a dokonce nesmí implikovat!) nelásku k hříšníkovi... „Nenáviď hřích, ale miluj hříšníka.“

Přes právě uvedené, sečteno a podtrženo, celý ten humbuk mi připadá takto: rádi bychom dosáhli, aby vám byla sexuální orientace sportovců lhostejná... a snažíme se toho dosáhnout tím, že vám ji budeme stále dokola strkat pod nos.