Konec jednoho argumentu

Podrobnosti

Zveřejněno 24. 1. 2014 4:08

Napsal Jan Kubalčík

Při debatách o umělých potratech, o jejich (ne)přípustnosti, jsem vždy kladl důraz na to, že nutnou podmínkou pravdivosti tvrzení je jeho konsistence. To samozřejmě platí při každé diskusi, ale o to nyní nejde. Obecně však je nezbytné dotahovat argumenty do jejich konců, přičemž po celou dobu musí platit, že si v rámci argumentace nic neprotiřečí.

Tak např. může oponent tvrdit, že nenarozené dítě není člověk... tedy že lidský život začíná až narozením. To ale u nás tvrdí málokdo – ona obhajoba přípustnosti umělého potratu v kterékoli fázi těhotenství se přece jen v našich zeměpisných šířkách příliš nenosí. Ale jak uvidíme, co není, může časem být. Nicméně, takový oponent by měl vysvětlit, proč dítě narozené v sedmém měsíci člověkem je, zatímco plod, který by měl být v sedmém měsíci potracen, člověkem není. Neřešitelné.

Pak je zde možnost, že do určité fáze těhotenství ještě plod člověkem není a pak už ano. Ten, kdo něco takového tvrdí, je pak postaven před otázku, který že to je okamžik, který den, hodina, minuta, vteřina... před kterou ještě v matčině lůně o člověka nejde a po něm už ano. Obecně, musel by ukázat, jak je možné, že dva lidé počnou ne-člověka, ze kterého se člověk teprve stane. (V takovém případě by docházelo ke změně přirozenosti počatého jsoucna – mimochodem, jedná se také o podstatnou součást důkazu nemožnosti vývoje člověka z opice...) Neřešitelné.

Jedinou konzistentní posicí je, že lidský život začíná početím – tedy že plod je člověkem od samotného začátku, od početí. (A předpokládáme-li, že nejpozději narozením o člověka jde, žádná další konzistentní posice už k disposici není, a proto jde v důsledku o posici pravdivou...) Soustřeďme se nyní na oponenta, který toto nezpochybňuje a přesto trvá na přípustnosti umělého potratu – nejčastěji do nějaké konkrétní doby (typicky do 12. týdne těhotenství...). Takový diskutér obhajuje přípustnost potratu přesto, že je mu jasné, že tím bude zmařen zcela nevinný lidský život. V takovém případě však opět není obhajitelný žádný konkrétní okamžik, před kterým ještě zabití nevinného člověka nevadí a po něm již ano – stále jde o zabití téhož člověka. A takovým okamžikem tedy není ani porod – a tak, pokud odkýveme přípustnost umělého potratu (např. z důvodu nějakého rizika postižení plodu...), měli bychom také schválit utracení již narozeného dítěte (u kterého notabene už může být případné postižení zcela nepochybné).

Tak jsme argumentaci oponenta dovedli do důsledků. Takový důsledek se přece jen ale řadě oponentů nelíbí – tedy, doposud se jim nelíbil... Tato nelibost je/byla dána (chvályhodným) mravním přesvědčením, že děti se zabíjet nemají. Pokud oponent v takové chvíli reflektoval jak nepřípustnost zabíjení již narozených dětí, tak fakt, že jeho argumentace ve prospěch přípustnosti umělých potratů k němu opravdu nutně vede (pochopí-li, že konsistence je nutnou podmínkou pravdivosti), může/mohlo jej to přimět ke změně názorové posice, nebo alespoň k hlubšímu zamyšlení.

Ono mravní přesvědčení, že narozené děti se zabíjet nemají (nesmějí), však může erodovat, typicky pod tlakem společnosti – ostatně by to nebylo první mravní přesvědčení, které bylo takto postiženo (samotné umělé potraty by ještě před pár desítkami let obhajoval málokdo... podobně s rozvody...). Významný krok k takové erozi učinila Belgie, jejíž senát schválil v prosinci loňského roku rozšíření zákona o euthanásii i na nevyléčitelně nemocné děti. Vejde-li tento zákon skutečně v platnost (ještě o něm má hlasovat dolní komora belgického parlamentu), stane se zkrátka zabíjení narozených dětí (např. z důvodu jejich postižení) součástí našich životů a někteří z nás si na tuto praxi začnou zvykat jako na cosi běžného... Výše uvedené dovedení přípustnosti umělých potratů do důsledků vyvolá pak u oponenta nejvýše pokrčení ramen a potraty v kterékoli fázi těhotenství budou již „pouhým“ smutným dovětkem...

Dovolte prosím, abych toto závažné téma na závěr aspoň trošku odlehčil. Baví se ateista, křesťan a Žid, kdy začíná život. Ateista praví: narozením. Křesťan tvrdí: početím. A Žid na to: kdepak chlapci, život začíná, když děcka vypadnou z baráku...