Obsah

Vůle Boží versus vůle lidu

V názvu křesťanské demokracie se připomíná křesťanství a demokracie. Křesťanství nedává v každé situaci přímý návod, jak se má křesťanský politik chovat. Nezřídka se ale vyskytují situace, kdy ho dává jednoznačně. Křesťanství v názvu má znamenat, že křesťanský demokrat v takových situacích prosazuje Boží vůli a pro tento postoj získává lidi. Demokracie v názvu znamená obyčejný fakt, že věci budou takové, jak o nich rozhodnou lidé ve volbách. A ti většinou Boží řády nerespektují. Tedy věci je třeba prosazovat tak, jak je chce Bůh. Budou takové, jak rozhodnou lidé.

Kdysi to tak možná v křesťanských demokraciích bylo. Ale křesťanskodemokratický postoj postupně zmutoval do postoje: věci je třeba nechat nebo dokonce prosazovat tak, jak to chce lid. Křesťanští demokraté si k ospravedlnění tohoto posunu vyvinuli zvláštní omluvný jazyk. Je potřeba respektovat i jiné názory… Je třeba být při tom, protože když jsme při tom, můžeme udělat mnoho dobrého… Nesmíme zvedat kárající prst… Nebuďme kazateli, kázání nechme církvi… Nelezme lidem do svědomí.

Cesta k onomu rozporuplnému postoji byla dlouhá, plná subtilních posunů v postojích. Skládá se z celé řady fází, které nemusejí probíhat vždy v tomto pořadí.

První fáze je fáze pasivity. Tam, kde jsou socialisté a liberálové, stojící na straně „ducha doby“, aktivní a prosazují protikřesťanské ideje, křesťanští demokraté se tváří, že vlastně žádný zápas neprobíhá. Mluví o něčem jiném. Hlavně neztratit voliče, když se veřejné mínění posouvá.

Ve druhé fázi se křesťanští demokraté nechají ve vládě ponižovat vlastními koaličními partnery, kteří se proti nim v nejzávažnějších morálně – kulturních sporech spojí s opozicí a prosadí protikřesťanský zákon. Křesťanští demokraté však nedělají problémy, nepohrozí demisí a ukončením společného vládnutí.

Ve třetí fázi se křesťanští demokraté dají dotlačit k aktivní spolupráci na prosazení špatnosti. Podepisují protikřesťanské zákony jako italští „demokřesťané“, zbavují monarchy moci jako belgičtí a lucemburští křesťanští demokraté.

Ve čtvrté fázi už křesťanští demokraté do svého programu aktivně přebírají protikřesťanské myšlenky. Po dílčích prohrách se zavazují, že nebudou usilovat o znovudobytí ztraceného území. Někdy protikřesťanské ideje dokonce sami prosazují jako první, například jako rakouští křesťanští demokraté ve věci homosexuálních manželství.

V páté fázi oslavují tento svůj posun jako zbavení se vlastní úzkoprsosti a zahleděnosti do sebe ve prospěch otevřenosti a jakéhosi společenského dobra, oproti kterému je to původní „křesťanskodemokratické“ dobro jen jakýmsi partikulárním, neúplným dobrem, nikoliv dobrem pro všechny.

Tři veliké výzvy

V období po Druhé světové válce stály před evropskými křesťanskodemokratickými a konzervativními stranami dvě velké výzvy, které tyto strany přijaly a které i splnily. První výzvou byla hospodářská obnova válkou poškozené Evropy. Za necelých dvacet let se tento úkol podařilo naplnit. Druhou velkou výzvou byl zápas s hrozbou sovětského komunismu. Tento zápas evropské pravice byl taky úspěšně dobojován, i když se muselo čekat čtyřicet let.

Byla tu však i třetí výzva, a tu křesťanské a konzervativní síly nikdy nepřijaly. Levicový liberalismus několik let po válce otevřel velký spor o člověka. Je to politický spor, neboť levice ho vtáhla do politiky. A je to zásadní spor „antropologický“, jak ho nazývá publicistka Michaela Freiová. Co je člověk? Proč má být jeho život v počátečním i konečném stádiu nedotknutelný? Co je to lidská rodina?

Křesťanské a konzervativní strany tuto rukavici, vrženou jim v šedesátých letech levicí do tváře, nikdy nezvedly. Možná cítily, že duch času silně vane proti nim, že není možné přijmout tuto výzvu a současně zůstat na politickém výsluní. Vnitrostranické struktury mají své zájmy a nepřemýšlejí v dlouhodobém horizontu. Politická strana není tým, jakým byla tajná církev na Slovensku, společenstvím ochotným přinášet oběti, trpělivě působit celá desetiletí a připravovat velkou změnu. Lidé v politické straně mají také docela lidské, osobní cíle, kterou nejsou nijak nelegitimní. Když však v myšlení straníků toto myšlení převáží, se zásadní obhajobou křesťanských principů je konec. Strana začne přemýšlet v krátkodobém kontextu a od vedení strany se očekává jen to, že stranu přivede do vlády. Když vedení v krátkodobém horizontu stranu do vlády nepřivede, struktura strany ho sama dotlačí k odchodu.

Jde-li o stranu, která už má s vládnutím zkušenosti, tím hůř. Struktury již okusily sladkost vládnutí a chtějí ho zakusit znovu. Vedení, které je skutečně ideově semknuté, je schopno tlaku na erozi hodnot odolávat. Obyčejně se však objeví liberálnější politici, kteří začnou mluvit kódovaným jazykem a nabídnou straně v takové situaci svou vizi úspěchu. Rozehrají hru „Hoď kolegu pod autobus“. V médiích se budou vymezovat proti konzervativnějším kolegům a sebe budou stavět do pozice těch osvícených, pokrokových, rozumných. Budou mít podporu liberálních médií, tedy vlastně skoro všech médií, stejně jako vnitrostranickou podporu po moci bažících struktur. Konzervativní kolegové budou vypadat vedle nich jako radikálové, i když jsou to lidé, kteří v politice jednoduše chtějí zůstat křesťany. Proces rozkladu je tím úspěšně odstartován.

Výzva ale nepřestala být výzvou jen proto, že byla odmítnuta. Důsledkem nepřijetí výzvy je pouze to, že křesťanským a konzervativním silám po pádu komunismu chybí velké téma, velká vize a velký zápas. Zápas o udržení vlastní moci tímto velkým zápasem není.

Evropa někam směřuje, ale křesťanské a konzervativní síly ji nevedou, naopak téměř kráčejí za ní. To nikoliv oni mění Evropu, Evropa spíše mění je. Ten, kdo skutečně proměňuje Evropu, je levice. Gramsciovský pochod tak zasahuje i křesťanské demokracie.

Připomíná to systém Národní fronty v časech komunismu. Když se komunisté po válce chopili ve Východní Evropě moci, nikdy formálně nezrušili jiné parlamentní strany, jenom si je podřídili. Vyčlenili jim několik křesel v parlamentu, určili počet členů, které ty strany mohou mít a donutili je uznat vedoucí úlohu komunistické strany. Tyto strany byly součástí tzv. Národní fronty, vedené komunistickou stranou. A povolili jim nějaké nepodstatné drobné odlišnosti. Z mládí si pamatuji na týdeník Sloboda, který na Slovensku vydávala Strana svobody. V týdeníku vycházely na pokračování dobrodružné romány s křesťanským obsahem. Na jiné odlišnosti si nevzpomínám.

Rozdíl oproti současnému evropskému parlamentnímu systému spočívá v tom, že dnes žádná Národní fronta formálně neexistuje, a v tom, že v komunistickém režimu se žádná vládnoucí komunistická garnitura ani ve snu nemusela obávat, že by ji ohrozili nějaké  národněfrontovní straničky. Dnes ovšem může konkrétní křesťanskodemokratická nebo konzervativní garnitura ve volbách porazit a vyhodit ze sedla garnituru socialistickou. Nemůže však prohrát levicová ideologie, protože tu si stále více osvojuje i evropská pravice. Proto jsou iluzorní povolební komentáře, hovořící o tom, jak se kyvadlo opět jednou vychýlilo „doprava“ nebo „doleva“. Ve skutečnosti jde jen o výměnu garnitur.

V první chvíli se zdálo, že pád komunismu v Evropě je vítězstvím křesťanské a konzervativní západoevropské pravice. A taky jím bylo. Byla to pravice, která mluvila o hrozbě komunismu a usvědčovala západní levici z kolaborace s ním. Vítězství však může být problémem, který můžete i nepřežít. Omezením se na otázky ekonomické, bezpečnostní a otázky zápasu s komunismem se pravice postupně stala souputníkem levice v otázkách kultury. A ty jsou klíčové.

S odstupem času se proto hlavním vítězem studené války jeví západoevropský levicový liberalismus, kulturní marxismus, antropologická revoluce. Nazývejte jej, jak chcete. Je to vítěz beze jména.

Zastánci tohoto vývoje uvnitř křesťanské demokracie mají jeden silný argument. Z hlediska udržování moci taková politika funguje. Italští křesťanští demokraté si to sice už říkat nemohou, ale jejich zánik je zatím jenom ojedinělým jevem. Křesťanskodemokratická moc se dokáže obnovovat a ústup od obhajoby křesťanských principů se celkem vydařeně maskuje jako modernizace. Problém přežít v politice mají jenom vzbouřenci proti tomuto trendu. Vzpomínáte? „Moc opotřebovává ty, kdo ji nemají…“

Jenže věci se jeví jinak z krátkodobého nebo střednědobého hlediska a jinak z dlouhodobého hlediska. Italský příklad může signalizovat přechod od krátkodobé k dlouhodobé perspektivě. Z dlouhodobého hlediska se jistě dočkáme odpovědi na otázku, kterou zformoval dávno v minulém století americký filosof Will Durant: „Největší otázku dnešní doby je, zda lidé mohou žít bez Boha.“ Jestli odpovědí je Ne (a křesťan ví, že z dlouhodobého hlediska je to ta správná odpověď), pak součástí odpovědi bude i velká krize. Když k ní dojde, historici krize konstatují, že evropské křesťanskodemokratické strany na cestě Evropy do této krize asistovaly. A tedy že selhaly.

Do srdcí stovek křesťanskodemokratických politiků nevidíme. Nevíme, kteří budou ospravedlněni a kteří ne. Často se rozhodovali mezi udržením moci a udržením principů a častokrát se rozhodli pro udržení moci. A jde i o to, jestli to dělali kvůli moci samé. A jestli jejich osud není ilustrací slov C. S. Lewise:

Je to obchod s čarodějem: vzdejme se našich duší, na oplátku dostaneme moc. Jen co se vzdáme svých duší, tedy sebe samých, moc nám přidělená nám nebude patřit. Ve skutečnosti budeme otroci toho, komu jsme odevzdali své duše.“

Život a smrt patrona křesťanských politiků Thomase Mora byly odezvou na Petrova slova: Je třeba více poslouchat Boha než lidi. Sám Thomas Morus to vyjádřil geniální větou, kterou vyslovil už téměř stoje na popravišti. Pod katovu sekeru ho poslal král, ale jeho lord kancléř Thomas Morus řekl: „Umírám jako dobrý králův služebník, na prvním místě jsem však služebníkem Božím.“

Thomas Morus uměl umřít, moderní křesťanští demokraté většinou neumějí ani podat demisi.

Kapitola z knihy Vladimíra Palka: Levy prichádzajú. Prečo Európa a Amerika směrujú k novej tyranii; Vydavateľstvo Machala Vaška, Prešov 2012, překlad ze slovenštiny, úprava a mezititulky jsou redakční.

 

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.