Obsah

Obamovo úspěšné zahraniční selhání

Co se týče Sýrie, může se zdát, že prezident je nekompetentní. Ale jeho chování je v souladu s jeho strategií oslabování Ameriky v zahraničí.

Je docela pochopitelné, že způsob, jakým se Barack Obama staví k záležitosti Sýrie v posledních týdnech, nutně vyvolal odezvy v rozsahu od rozpaků až ke znechucení. Dokonce i členové jeho vlastní strany si v soukromí zoufají nad veřejnými odsudky typu „nekompetentní“, „břídilské“, „nekvalifikované“, „amatérské“ a „nad jeho schopnosti“, jejichž autory jsou oponenti na pravici.

Protože jak jinak lze charakterizovat prezidenta, který vyhlašuje válku proti tomu, co nazývá velkým zlem, trvá na jeho bezodkladném zničení, přičemž vzápětí oznamuje odklad akce přinejmenším o deset dní – a pak si odchází zahrát golf předtím, než se vydá na výlet na druhý konec světa? A jako kdyby toho nebylo dost, také ujišťuje pachatele onoho velkého zla, že jím zamýšlená vojenská akce potrvá jen velmi krátce a způsobené škody nebudou stát za řeč. Leda, že by neuspěl se žadoněním o nepotřebné svolení kongresu; to by pak (podle jednoho nediskrétního člena jeho personálu) možná nakonec žádnou vojenskou akci nepodnikl.

Když to shrneme, čistým důsledkem toho všeho je, jak bez obalu může říkat bystrý zahraniční pozorovatel, jako třeba Conrad Black, že „od rozpadu SSSR v roce 1991 a ještě přetím od pádu Francie roku 1940, nedošlo k tak rychlé erozi světového vlivu velmoci, jaké jsme svědky v případě USA“.

Jenže je-li to opravdu ta soutěska, k níž nás pan Obama přivedl – a podle mě ano – dovolte mi tvrzení, že to znamená nikoli to, jak nekompetentní a amatérský je to prezident, ale jak je šikovný. Jeho zahraniční politika, zdaleka ne bezútěšná, je brilantním úspěchem, měříme-li jí záměry, kterých chce v jednom kuse docílit. Jejich uskutečnění by nebylo možné, pokud by ony úmysly byly příliš zřejmé. Ta obratnost spočívá ve způsobu, jak účinně zastírá své úmysly používáním řečnických triků.

Klíčem k pochopení toho, co pan Obama dokázal, je jeho překvapivé prohlášení v týdnu před zvolením za prezidenta: „Máme pět dnů do zásadní transformace Spojených států.“ Pro ty z nás, kteří vzali jeho prohlášení vážně, to znamenalo, že pan Obama je opravdu tím levicovým radikálem, na kterého vypadal, uvážíme-li jeho spojitosti s takovými lidmi, jako protiamerický kazatel Jeremiah Wright nebo nenapravitelný terorista Bill Ayers, a to už nemluvím o intelektuálním vlivu, který na něho měl Saul Alinsky, originální „komunitní organizátor“.

Pokud jde o domácí záležitosti, brzy bylo jasné – dokonce i těm, kteří přesvědčovali sami sebe, že pan Obama je umírněný a že je pragmatik – že zásadní transformace, kterou měl na mysli, měla přeměnit tuto zemi v jakousi napodobeninu sociálně demokratické země evropského typu, a to v té míře, v jaké by to omezení našeho politického systému dovolovala.

Jelikož měl pro politiku zahrnující takový cíl dostatečnou podporu, byla tato omezení dost chabá, takže k provádění takové politiky postačilo minimum řečnického matení pojmů. Stačilo popírat, že dělá to, co dělá, častým opěvováním systému svobodného podnikání, jím samotným ustavičně podkopávaného, vyhýbáním se slovu „socialismus“ se záměrem vzbudit dojem „férovosti“ jako určujícího ideálu, a hraním na nechuť k „bohatým“.

Zahraniční politika byla ovšem jinou věcí. Jako levicový radikál pan Obama věřil, že v záležitostech světa byly USA téměř vždy zpátečnickou a destruktivní silou. Podle toho tedy tou zásadní transformací země, které chtěl dosáhnout, bylo omezení její moci a vlivu. A zrovna tak, jako se musel zbavit dosud toxické socialistické nálepky doma, musel si dát záležet, aby v zahraničí nedostával neméně toxickou nálepku „izolacionisty“.

Prováděl to kamufláží svého ústupu z odpovědnosti za zahraniční zápletky jako nové formy „angažování“. Současně spoléhal na únavu Američanů ohledně válčení a na vzestup cítění izolacionistů (kteří nepochybně odolali pokušení vyslovit ten pojem) na levici i na pravici, takže mu prošly  drastické škrty v rozpočtu obrany, úplné stažení vojsk z Iráku a Afghánistánu a „řízení z pozadí“ nebo používání bezpilotních letounů namísto vojenských jednotek, kdykoli byl politicky do vojenské akce nucen.

Následná eroze americké moci pokračovala velice svižně, když Arabské jaro, takto nešťastně pojmenované, poskytlo prezidentovi několik lákavých příležitostí proces eroze urychlit. Napřed v Egyptě, kde jeho nesourodé aktivity vyústily v naprostou ztrátu amerického vlivu. Dnes pak, v důsledku jeho přístupu ke krizi v Sýrii, způsobuje oslabování amerického vlivu v rozsahu větším, než o jakém ve svých nejdivočejších radikálních snech snil.

Za naplnění svých nejmilovanějších politických přání je pan Obama evidentně ochoten platit cenou pošpiněné pověsti. Podle vlastního vidění se v tomto smyslu sám nabízí jako oběť tomu, co má za dobro národa, jemuž je prezidentem, a také ku prospěchu světa, jehož občanem se s oblibou prohlašuje.

Problémem pana Obamy je fakt, že přinejmenším od konce 2. světové války se Američané rádi pyšní tím, že se pokládají za č. 1. Pokud Američané nebudou podstatně transformováni stejnou měrou, jak se to v rychlosti děje s jejich zemí, americký úpadek jim příliš dobře nesedne. Za ty více než tři roky v úřadě, co má pan Obama před sebou, jestlipak bude ochoten a schopen čelit erozi své popularity, která musí nutně nastat vlivem eroze postavení a vlivu země?

Nepochybně bude buď popírat, že se něco děje špatně, nebo když mu toto nevyjde, uchýlí se ke své oblíbené taktice obviňování jiných – Kongresu, republikánů, případně komentátora Rushe Limbaugha. Ale téměř jisté je, že odmítne změnit kurs a konat věci nutné pro obnovení americké moci a vlivu.

A tak se můžeme jen modlit, aby ta jáma, kterou on neustále hloubí, nebyla pro jeho nástupce příliš hluboká, až nás z ní bude vytahovat, jak se to povedlo Ronaldu Reaganovi, když do Bílého domu nastoupil po prezidentovi Carterovi, kterému se pan Obama tak podivně podobá.

Převzato z The Wall Street Journal. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.