Obsah

Eurovolby 2014

K volbám do Evropského parlamentu přišla v naší zemi ani ne pětina oprávněných voličů. To nás přivádí k otázce, kdo se cítí být, kdo chce být politickým národem? Politický národ není totožný se vším obyvatelstvem – to je zřejmé. Čím více má občan péči o veřejné záležitosti, čím více je aktérem podstatných společenských politických diskusí, tím více do něj patří. Bere na sebe větší odpovědnost – minimálně odpovědnost za výběr politické representace a už to samo o sobě je vcelku dost. Větší porce odpovědnosti by pak s sebou měla nést rozsáhlejší práva. Takové větší právo příslušníků politického národa by mohlo být realizováno prostřednictvím zvýšení váhy jejich volebního hlasu. Tím by také bylo dosaženo toho, že politická representace by více naslouchala hlasu právě těch, kteří projevují dlouhodobý seriózní zájem o správu země (kraje, obce).

Lze si představit přístupy „negativní“. Již presentovanou možností je např. výplata jistého nízkého obnosu (100 Kč?) každému, kdo k volbám nepřijde. Ti, kteří si svého voličského hlasu necení ani na takovou hodnotu, nevolí. Ten, kdo chce být součástí politického národa jistě svůj hlas „neprodá“. Nebo by mohla být zavedena předběžná registrace do voličského seznamu: ten, kdo má zájem volit v příštích volbách (ať už to budou jakékoli volby, ve kterých má volební právo), potvrdí jej u voleb předchozích, jinak o své volební právo pro tyto následující volby přichází. (Technicky by taková registrace nemusela proběhnout přímo ve dnech konání předchozích voleb u volební komise, ale třeba v rozmezí dvou týdnů kolem tohoto termínu u příslušného obecního úřadu... a prvovoliči by byli v každých volbách připuštěni bez předběžné registrace...)

Po ruce jsou však i cesty „pozitivní“. Představme jednu, která by navíc vyšla vstříc všem těm, kteří tolik naříkají nad nízkou účastí, že zvažují zavedení povinné účasti ve volbách. Každý, kdo se zúčastnil bezprostředně předchozích voleb, ve kterých měl volební právo, by mohl mít ve volbách bezprostředně následujících 2 hlasy. K tomu by stačilo vydat ve volební komisi dvě sady volebních lístků a dvě úřední obálky. (A prvovoliči by mohli mít dva hlasy automaticky...)

Jak je patrné, výše uvedené možnosti se nijak vzájemně nevylučují. Jejich dopady jsou přitom celkem zřejmé: každá z nich svým způsobem zvyšuje váhu hlasů těch, kteří na sebe berou větší odpovědnost tím, že se sami o své vůli přičítají k politickému národu. Nelze přitom nikoho nutit, aby se součástí politického národa chtěl stát – je ale, dodejme, jistě nezbytné to každému umožnit. Ti, kteří se této možnosti dočasně či tvrvale vzdávají, by ale měli být připraveni na to, že jejich nezájem o společenství jim bude ze strany společenství nějak oplácen podobnou mincí. Demokratická politika už je často taková, že pravidelně přicházejí zájemci o veřejné posty, kteří se neštítí slibovat všechno všem, bez ohledu na reálné možnosti, bez ohledu na konsistenci slibů. Důsledkem tohoto jevu může být a často bývá eroze uvážlivé diskuse, která se začne rázem měnit v demagogické monology. Uvážlivá debata je však pro dlouhodobé udržení vlády zákona zcela nezbytná. Těm, kteří lživými sliby či hrozbami přivádějí k urnám obyvatele, jež se o své společenství a o správu země ve skutečnosti nezajímají, by mělo být naházeno pod nohy pár klacků.

Ano, všimli jste si správně: tento úvodník vlastně nebyl o volbách do Evropského parlamentu. Slibujeme však, že ostatní texty v tomto Tématu měsíce se jim již z nějakého pohledu skutečně věnují...

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.