Několik povolebních slov

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 6. 2014 2:45

Napsal Karel Ledvinka

Od zveřejnění výsledků voleb do Evropského parlamentu čtu a slyším ve sdělovacích prostředcích řeči o malé volební účasti, neboť 80 % Čechů je EU „šum a fuk “, za což mohou euronesmysly, negativní předvolební kampaň, Evropský parlament pro nás nic nedělá, stále se jen volí, atd. – zkrátka – chceme jinou Evropu. Nikdo ale neříká jakou.

My, Češi, máme totiž tendenci svalovat jakýkoliv neúspěch na „něco jiného“, nebo na „někoho jiného“. A také rádi zapomínáme. Proto připomínám jedno z hlavních hesel 17. listopadu 1989: chceme do Evropy! A ptám se: Udělali jsme pro naplnění tohoto hesla dost? A odpovídám: Ne!

V každé společnosti má lidský život dvě tváře. První tvář je to, čemu se lidé věnují: pracují, zakládají rodiny, vychovávají děti, různě se sdružují, cestují, baví se. Jsem přesvědčen, že tento každodenní život je, přes celou řadu problémů, nepoměrně lepší, než v dobách, kdy se nic nesmělo – tedy ani veřejně říkat co si kdo myslí. Život má ale i druhou tvář. Je to vlastně vztah občanů k vlastnímu státu, ke společnosti, k veřejnému životu. Již mnohokrát jsem to říkal, a dnes znovu opakuji, že v poslední době jde v politice o jasný odklon od bojů idejí k jednotlivým populistickým řešením. Díky za to, že se lidé v listopadu 1989 spontánně rozhodli žít ve svobodě. Co je to ale platné, když my, lidé, jsme se příliš nezměnili. Především jsme se nevyrovnali s minulostí, přestaly se střetávat politické názory a ideje a ty byly nahrazeny jen obyčejným bojem o moc. Proto tradiční politické strany onemocněly. Ne, že by byly nakažené, ale ony onemocněly zevnitř. Vnitřním bojem o vliv, o místa, o moc. Voliči v parlamentních volbách upřednostnili politická hnutí, která neslibovala mnoho, ale slibovala změnu. Ale již po půlroce se ukazuje, že se skvěle „zařadila“ mezi pouze mocné – tedy nemocné. Proto chci zdůraznit, že ne Evropa, ale my sami jsme odpovědni za svoji, ale i evropskou identitu. A proto také za evropské parlamentní volby.

S politováním musím konstatovat, že jsme sice vstoupili do Evropy, ale stále ještě jsme nepochopili význam účasti na evropské integraci. O identitě státu či společnosti se v souvislosti s EU mluví stále častěji jako o danosti. Není tomu tak. Identita je především výrazem vlastní odpovědnosti. Taková by měla být Evropa. Naše Evropa. Věřím, že tématem příštích evropských voleb bude především toto poselství.

Autor je ekonom a politik, v 90 letech 20. století poslanec a místopředseda PČR, dnes člen Smírčího soudu Konzervativní strany. Psáno pro MF DNES, převzato se souhlasem autora.