Obsah

Jakou hru to Moskva hraje?

V článku „Ruský generál varuje před 3. světovou válkou – ruské jaderné plány pro svět“ čteme, že Moskva spřádá společné obranné programy s Čínou, Indií a dalšími zeměmi. Pravda cituje výrok generálplukovníka Leonida Ivašova, podle nějž USA „nemají ani jednu zdokonalenou balistickou střelu, ani nekonstruují nové“. Vychloubal se ruským jaderným náskokem. Situace se podle něj „dramaticky změnila a stojíme na pokraji války – nikoli studené, nýbrž horké. Proto dnes Rusko urychleně usiluje o přestavbu obranyschopnosti armádních sil a o změnu vojenské doktríny“.

Rusko mění strategii

S tím souvisí soukromý komentář jednoho ukrajinského analytika k tvrzením Pavla Gubareva (na východní Ukrajině), podle nichž za teroristickými útoky ve Francii v polovině ledna byl Putinův člověk v Čečensku Ramzan Kadyrov: „Když Gubarev říká, že do terorismu ve Francii je zapleten Kadyrov, je to asi pravda.“ A svou úvahu dotáhl: „Rusko plně vstoupilo na cestu válečné hrozby.“

Svému blízkému ukrajinskému spolupracovníkovi jsem na to řekl: „Ale Gubarev je jeden z vůdců separatistů a nástroj Moskvy. Proč by udával Kadyrova, který je člověkem Moskvy stejně jako on?“

Ukrajinec odvětil: „Protože právě tohle je nová ruská strategie. Nic už neskrývají a nestarají se o to, zda to lidé vědí. To neříkám jen já. Totéž jsem četl v Illarionově blogu. Předstírání je znakem slabosti. Chtějí-li se střetnout se Západem, musejí s předstíráním skoncovat. Proto vystrkují drápy. Otvírají tlamu a ukazují zuby. Vím to, cítím to. Na nedávný dotaz jednoho dopisovatele BBC, podle nějž má NATO důkazy, že Rusové sestřelili malajské linkové letadlo, ruský představitel řekl: ‚To jsou samé lži. NATO si to vymyslelo.‘ Staví se do stejného kouta jako severní Korea. ‚Jsme v obklíčení,‘ tvrdí. ‚Jsme jediní dobří lidé na této planetě. Celý svět je proti nám – kromě Běloruska a Kazachstánu.‘ Tohleto říkají.“

Neuvěřitelně absurdní plány

Zeptal jsem se, jakou mají ruští vůdcové motivaci. Ukrajinský kolega mi odpověděl: „Když jsem se v roce 1998 dohadoval na internetu s Duginovými stoupenci, bombardovali mě emaily typu: ‚Nukleární smrt Americe!‘ Tehdy ovšem tvořili nepatrnou, bezvýznamnou skupinku. Dnes jsou to nejvlivnější ideologové v Rusku.“

Podle mého ukrajinského přítele kolují v Moskvě pověsti, že v červnu dojde k nukleární válce. Potvrdit se to nedá. Pověsti jsme slýchali už dřív – třeba o mladé Rusce, která se skrývá v Latinské Americe. Její otec, ruský diplomat, ji tajně odklidil do bezpečí, než se pustil do riskantního podniku: varovat Západ. Předpokládá se, že ho zabili dřív, než mohl své varování uskutečnit. Patřil předtím k tajnému týmu, který vyjednával s [čínskými?] předáky na Dálném Východě, nebo tak nějak. Dceři řekl, aby se za žádných okolností nevydávala do Spojených států, protože všem Američanům je určena smrt. Z jiného ruského zdroje jsem slyšel o budoucích válečných plánech Rusů. Podle bývalého ruského vojenského činitele dostane Rusko po porážce Spojených států Aljašku a části Kanady, zatímco Čína obsadí osmačtyřicet států pod tím.

Absurdní fantazie, říkáte? Jenže o plánu zničit Američany měl roku 2005 tajný proslov bývalý čínský ministr obrany Č' Chao-tchien. „V čínských dějinách,“ poznamenal, „vždycky při střídání dynastií vítězili ti tvrdí, kdežto ti benevolentní dopadli vždy špatně.“ Dále konstatoval: „Vyvraždit sto či dvě stě miliónů Američanů je ovšem kruté. Je to ale jediná možnost, jak zajistit čínské století – století, v němž bude Komunistická strana Číny stát v čele světa. My, jako revoluční humanisté, nechceme mrtvé. Avšak pokud nás dějiny donutí volit mezi smrtí Číňanů a smrtí Američanů, musíme zvolit to druhé, neboť pro nás je důležitější zajistit život čínskému lidu a naší straně.“

Takový idealista! Takový lidumil! Samozřejmě, že smířliví „vždycky dopadnou špatně“. To je hrubé jádro čínského idealismu. Je velkou hanbou, že naše ideály a utopie zůstávají do značné míry neuskutečněny, zatímco stránky dějin od Hérodota po včerejší New York Times plní hrůzy nelidského chování k lidem. A tady máme dokonalé vysvětlení – přímo od nejpovolanější autority.

V dějinách se již takové plány naplnily

Proč bychom měli uvěřit tomu, že někdo má vážně v plánu masové vyvraždění amerického lidu? Tak se mne ptají lidé, když slova čínského ministra vycházejí na světlo. Nač by měli ruští nebo čínští vůdcové plánovat zabití sta či dvou set miliónů Američanů? Odpovídám rovněž otázkou: Nečetli jste snad, jak Hérodotos popisuje založení perské říše? Zrodila se ve zradě a krvi. A nečetli jste Thúkydidovu historii obsahující „Dialog s Mélosskými”, v němž Athéňané rozmlouvají o dřívějším hrubě násilném vyhubení mužských obyvatel ostrova Mélos? Což se takové věci nikdy neděly? A nemohou se tedy dít znovu?

Ach tak, řeknete. No ale přeci „pravda dává moc“ (slavný citát z předvolební řeči Abrahama Lincolna proti otroctví v roce 1860 – pozn. red.). Mluvit takhle je podobné jako věřit na velikonočního zajíčka, který hodným dětem nosí malovaná vajíčka a jiné dárky. Na to se člověk musí hodně dívat na americké televizní pořady, kde „dobří chlapi“ jsou vždy vítězi. V širším, metafyzickém smyslu snad nakonec doopravdy vždycky zvítězí, v dějinách však nikoli. Pro sira Tomáše Mora bylo jistě velkou posilou vědět, že je dobrý, když vystupoval na popraviště. Bylo to možná velkou útěchou i hrstce z nesčetných Stalinových obětí. Ale pro záchranu na tomto světě fakt, že je člověk dobrý, všeobecně nestačí – ledaže pojmem „dobrý“ rozumíme onen druh „ctnosti”, o kterém psal Machiavelli a který znamená: být zrádný a zlý, protože takoví jsou i ti druzí.

Já tvrdím, že je dětinské věřit, že nás naše dobré úmysly spasí před čínskými a ruskými atomovými bombami. Je dětinské věřit, že nás naše dobré úmysly ochrání před další vlnou islámského terorismu. Stali se z nás takoví slaboši a tak naprostí naivkové, že věříme, že pokorní lidé nyní opravdu dostávají zemi do dědictví a že bezohledná žízeň po moci je věcí minulosti? Chtivost po moci byla koneckonců v dějinách milostným vztahem hromadných vrahů. Byl to  milostný poměr perských králů i Alexandra Velikého. Byl to milostný vztah Gaia Julia Caesara i většiny těch, kteří přišli po něm. Inu ano, dějiny jsou příšerná záležitost. Jsou plné zlých činů spáchaných kvůli moci. Nečetli jste o tom, že uťatou hlavu a ruce římského státníka Marka Tullia Cicerona přibili na řečniště „rostra“ na římském Foru? A nebyl snad Ciceronovým katem vojenský tribun Popilius, kterého kdysi u soudu hájil právě Cicero svou výmluvností? A nevydali snad Ciceronova zrádce bývalé Ciceronově manželce, která toho muže donutila odříznout si kusy vlastního těla a upečené je sníst?

Rozhlédněme se kolem

Nepoddávejme se klamu, že dějiny jsou příběhem o dobru vítězícím nad zlem. Taková byla propaganda o minulé válce a taková bude propaganda o příští válce, ať už zvítězí kterákoli strana. Už dnes začíná jedna strana vyprávět ten příběh předem (svému vlastnímu lidu). Jen sledujte, jak ruská televize ospravedlňuje „Nukleární smrt Americe“. A podívejte se i na to, co dělají ruští vůdcové. Rusko a Írán podepsali dohodu o vojenské spolupráci. Proč to udělali právě teď?

Podívejte se na vůdce Ameriky, na prezidenta Baracka Obamu. Nedávno urazil izraelského premiéra, aby se mohl setkat s dámou, která se proslavila koupelemi v mléce, v kterém plavou barevné sladké kroužky s ovocnou příchutí. Ne, nevymýšlím si. Obama byl příliš zaneprázdněn pro setkání s Benjaminem Netanyahu, ale nebyl příliš zaneprázdněn pro setkání s dámou od barevných kroužků. Proto je důležité, abychom věděli, co je naše vedení zač. A abychom si spočítali, jaké jsou naše šance – ne z hlediska raketových střel, nýbrž z hlediska hlouposti. Severní Korea se připravuje na válku. Čína se připravuje na válku. Írán se připravuje na válku. My jenom nedokážeme vidět jejich přípravy tak zřetelně jako ty ruské. Nu ano, v čele toho konvoje je Rusko a konvoj ho nerozlučně následuje. Ovšem, čínský diktátor ještě předstírá, že nepodporuje Severní Koreju nebo Rusko. Máme mu snad věřit? Zvykli jsme si věřit ruským lžím. Dnes, když se Rusové chlubí svou silou a naší slabostí, dokážeme sotva věřit vlastním uším. Chlubili by se takhle, kdyby si nebyli jisti svými spojenci?

Prozíravý člověk by se staral o svou obranu. Statečný člověk by mluvil pravdivě o blížícím se nebezpečí. Spravedlivý člověk by nestřílel po poslovi, který mu hlásí: „Večírek skončil, nepřítel je před branami (a v branách).“ A v neposlední řadě – zdrženlivý člověk by neměl problém smířit se s faktem, že večírek skončil.

Jenže já nevidím, že by Amerika byla v péči nějakých ctnostných lidí. Nevidím nikoho prozíravého, statečného, spravedlivého ani zdrženlivého. Vidím „úspěšné“ lidi a boháče naplno oddané sebeklamu. Tito lidé nejsou v žádném smyslu nevinní nebo „dobří“. Jsou prázdní a proto jim naprosto chybí soudnost. Proto si troufají balancovat nad propastí. Žádná ctnost je nedrží při zemi. Kdepak – oni jsou lehoučcí, obratní a prohnaní.

Generál Č' Chao-tchien řekl o čínských dějinách, že „vždycky vítězili ti tvrdí, kdežto ti benevolentní dopadli vždy špatně.“ Jeho věroučný systém byl v protikladu k víře v Boha, byla to tedy zvrácená víra „chtíče po moci“. Taková je víra Velikých a Mocných. A takoví lidé drží kormidlo vlády v Pekingu a v Moskvě, v Pchongjangu a v Teheránu. Možná dokonce ve Washingtonu a v Bruselu.

Edmund Burke řekl: „Pro vítězství zla je třeba jediného: aby dobří lidé nic nedělali.“ Avšak ani když se najdou dobří lidé, jejich zásah, jakkoli k němu měli dobrý důvod, jim vítězství nezajistí. Zajistí jim však určitou nesmrtelnost. A to je něco, nad čím bychom se měli zamyslet.

 

Komentář uveřejněn k 25. lednu 2015. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.