Obsah

Tři poznámky – smutná tradice

 

 

 

Nechce se mi počítat, po kolikáte již na stránkách KONZERVATIVNÍCH LISTŮ komentuji ve smutné triádě zprávy, o kterých informovala naše média, a které svědčí o úspěšném šíření kultury smrti. Prakticky každý měsíc se neradostné počty navyšují; často je o jednotlivých kauzách informováno s lehkostí svědčící o tom, že ani zúčastnění ani referující nijak nespojují tento trend s problémy naší civilisace, nad kterými pak na jiných místech naříkají, leckdy jsou dokonce prezentovány jako vítězství Dobra nad Zlem. Jistě, ona se kultura smrti nešíří nějak sama sebou, za každým jejím úspěchem stojí konkrétní lidé. Snad většina z nich (a doufejme v to zejména kvůli nim samotným) nevědí co činí. Vědět by to však měli v první řadě konzervativci – a to je zavazující.

Začnu svojí „oblíbenou“ rubrikou Relax serveru Lidovky.cz, kde byl 20.1.2014 publikován článek „Proč Italové nechtějí mít děti? Ze sobectví i nejisté budoucnosti“. Mezi takovými páry jsou jistě takové, které se pro bezdětnost v určitém okamžiku z nějakých důvodů vědomě a záměrně rozhodly. U nich by jistě bylo co diskutovat, ale dovolím si je pro tuto příležitost ponechat stranou – snad tohle není masovým jevem. Podívejme se na okamžik domů: mladí lidé v České republice podle různých průzkumů kladou na přední místo žebříčku svých hodnot rodinu. Všeobecně známou a dobře dokumentovanou realitou je pak rozšířené soužití „na hromádce“, vysoká rozvodovost, rozšířený styl singles, plánovaná výchova dítěte (dětí) pouze jedním rodičem, velmi vysoký podíl dětí narozených mimo manželství... čili z různých úhlů pohledu stále totéž: praktické popření rodiny, po které lidé dle svých vlastních vyjádření tolik touží. Jak je to možné? Nebo ještě jinak: jak je to možné v takovém rozsahu? Vraťme se na okamžik k textu o Italech. Jsou v něm citována mimo jiné tato slova Marie Letizie Tanturriové (Padovská univerzita, spolupracovnice na projektu Families and Societies): „Mysleli jsme, že páry, které nechtějí děti, nemají podporu rodiny, ale není to tak. Za tímto rozhodnutím nestojí nutně materiální důvody, ale důvody často ne zcela racionální. Když hovoříme se čtyřicetiletými ženami, odpovídají na otázku, proč nemají děti, mlhavě. Říkají, že teď už nemohou a dříve že by je snad měly, kdyby... Jakoby nevěděly, že jsou biologické hranice a že i umělé oplodnění má své meze. Nejprve chtějí zaměstnání, pak dům, pak ještě něco dalšího, a když je vše připraveno, tak se dětí vzdají.“ Když chce dobrý truhlář udělat stůl, ví přesně, jak postupovat, co musí mít, co udělat první, co další, co nechá na později... ví, že se to, jak začně a jak bude pracovat v počátku, promítne do konečného výsledku. Zkrátka stojí před svým úkolem jako ten, kdo ví, jak na to. Jak my stojíme před svými životy? Víme jak na ně? Nebo stojíme bezradně, ponecháni sami sobě a improvizaci s naivním přesvědčením, že každý způsob žití je stejně dobrý? Uvědomujeme si, že rozhodnutí, která činíme dnes, budou mít dopad na to, jak budeme žít za několik roků i mnoho let? Obávám se, že v tom je jeden z kořenů problémů: „díky“ všeobecné relativizaci jsme ztratili orientaci a nechali si namluvit, že naše dnešní konání nemá na náš budoucí život vliv. Omyl. Pokud si tohle myslí malé děti, nelze jim to vyčítat. Pokud si to však masově myslí dospělí lidé – resp. podle toho konají, lze to vyčítat nejen jejich nedostatečné snaze a schopnosti odhalit samostatně pravé souvislosti, ale také generaci jejich rodičů, kteří si zjevně potřebné souvislosti ještě dostatečně uvědomovali. A ta výčitka může být palčivá a zejména od těch, kteří zůstali bez rodiny a/nebo bezdětní a vlastně ani nevědí, jak se jim to stalo. K řadě motivů mnohými ohlašovaného generačního konfliktu tak může snadno přibýt další, povětšinou nevyřčený, ale o to více hořký, hlubší a tedy podstatně hůř překlenutelný: nenaučili jste nás žít, nechali jste nás v tom, že na mnoha věcech nezáleží, že mnoho důležitého přijde nějak „samo“... nechali jste nás na pospas sobě samým. Jak jste nám to mohli udělat?

Na to navazuje business s touhou a trápením tak nějak mimoděk zmíněný v článku Michala Šenka „Medicínský turismus v Česku dál kvete. Už nejen kvůli plastikám, novým hitem je umělé oplodnění“ (iHned.cz, 28.1.2014). Podtitulek podstatné části textu zní „Pro dítě do Česka“. Je to báječný příklad sugesce, že stačí zajít do trhu (který se shodou okolností nachází v naší zemi), a dítě si koupit – s tím, jak jste žili doposud, to vůbec nesouvisí... Ostatně, rodič, který si dítě „pořizuje“ zejména kvůli řešení svých přání, svých trápení, svých tužeb... Jak asi dítě připraví, co mu předá? Bude takové dítě na prahu dospělosti stát před svým životem tak, jako truhlář před úkolem vyrobit stůl?

Konečně, to co jsem minule avizoval se stalo skutečností. „Belgie schválila zákon o možnosti eutanazie pro děti. Podle části lékařů je uspěchaný“ hlásá titulek článku iHned.cz z 13.2.2014 podepsaného šifrou han. Dočteme se v něm, že dle hlavního navrhovatele zákona, socialistického senátora Philippa Mahouxe, tento „odpovídá zkušenostem a přáním lékařů a sester, kteří jsou s utrpením dětských pacientů konfrontováni“. Napadá mě: lékaři a sestry, jejichž přání odpovídá usmrcování dětských pacientů – jsou to ještě lékaři a sestry? A neméně závažný dotaz: odpovídá příslušné přání lékařů a sester také přáním těch dětí? Představte si Malého prince, který obětoval život proto, aby se mohl znovu setkat se svojí růží (a jistě by byl ochoten položit život i za lišku, kdyby to bylo třeba)... ale dokážete si také představit, že by si přál zemřít oním sebevražedným způsobem, který je synonymem přesvědčení, že už nic nemá cenu, že je vše ztraceno, že každá naděje pohasla? V panu Mahouxovi vidím na dálku potvrzení Exupéryho slov: „Všichni dospělí byli dětmi, ale málokdo si na to pamatuje.“

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.