Volební systém ex machina

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 11. 2012 21:39

Napsal Jan Kubalčík

Jedním z nejfrekventovanějších slov, která jsou v souvislosti s naší současnou politickou scénou pronášena, je „nespokojenost“. A není pochyb, že realitu popisuje celkem vhodně. Typickými projevy tohoto stavu je např. iniciativa „Vyměňte politiky“ nebo výzva „Přímá volba poslanců“, snažící se dosáhnout nikoli pouze kosmetické výměny politických elit. Jsem přesvědčen, že tato snaha je nesena převážně správnými motivy. Jenže, v případě volání po většinovém systému jde z tohoto pohledu o zcela kontraproduktivní „řešení“.

Je snad Senát, většinově volený, nějak zásadně „barevnější“, než Poslanecká sněmovna? Aktuálně v něm má jedna strana sama téměř ústavní většinu... Řekněme si na rovinu: většinový systém politickou scénu konzervuje a potenciálně zužuje – až do stavu dvou stran. Přesně toto správně chápali navrhovatelé z řad oposiční smlouvy a právě opevnění svých vlastních posic bylo jejich motivem – spolu s postupným zbavením se těch malých otravů kolem. A přesně tomu nyní napomáhají iniciativy jako je „Přímá volba poslanců“. Je jistě krásné mít systém dvou stran (USA, UK), je však zhoubné, pokud většinový systém nastavíme technicky shora v peleši lotrovské. To se pak dočkáme, že obě smečky tady budeme mít zase „na věčné časy“; místo jednohlavé rudé saně nám bude vládnout dvouhlavý modro-oranžový (ale také možná modro-rudý či oranžovo-rudý...) drak. K většinovému systému se musíme dopracovat případně tak, že se v rámci vývoje ustaví dva více-méně homogenní bloky a systém poměrný prostě ztratí své opodstatnění. Od takového stavu jsme však dnes na hony vzdáleni.

Odpověď na otázku, jak usnadnit výměnu postkomunistických a/nebo zkorumpovaných elit s pomocí změny volebního systému, je přitom na snadě: Vystavme je skutečné konkurenci. Dovolme voliči, aby ve všech volbách, ve kterých se volí poměrně (Poslanecká sněmovna, krajské volby, komunální volby), mohl označit svoji „druhou“, popř. „třetí“ možnost. Nepřekročí-li jím preferovaná strana potřebných 5%, jeho hlas připadne oné „druhé možnosti“. Pokud ani ta nepřekročila, pak „třetí“. Takto by se dalo pokračovat, ale tím zásadním krokem by bylo umožnění jen té „druhé volby“; zcela by to stačilo na to, aby veškeré předvolební průzkumy rázem pozbyly své kouzelné moci sebenaplňujících se proroctví.

Nebylo by možné mediálně vyrobit Věci veřejné (nebo svého času Zelené) jen tím, že pár měsíců před volbami je najednou několik agentur označí za „volitelné“, nebylo by možné dál říkat „volte jen ty volitelné strany, jinak váš hlas propadne... a tím vlastně volíte komunisty“. Tímto, tedy věčnou volbou menšího zla, přitom se zaťatými zuby trpí většinově volič pravicový – o tom jsem přesvědčen. Pokud se v tomto bodě nemýlím, pak by ODS a TOP09 získaly v právě uplynulých krajských volbách při tomto způsobu volby více mandátů (např. v Jihomoravském kraji propadlo celkově cca 22% hlasů a z toho, domnívám se, jen cca 7%, čili méně než třetina, by dala určitě hlas levici). Na to by tyto strany, chovající se relativně často docela pragmaticky, mohly a měly slyšet, ne? A to ani nemluvím o zoufalých voličích pravice, kteří zkrátka nepřišli, z velké části proto, že parlamentní strany je už nadobro otrávily a volit ty nevolitelné považují „díky“ dlouhodobé mediální masáži za stejné, jako se k volbám rovnou nedostavit... S touto změnou však hlasy těch voličů, kteří už k volbám přijdou, nepropadnou (resp. propadne jich úplné minimum) a odstranění tohoto strachu může zpětně zvýšit volební účast.

Kromě toho, představená úprava nabízí příležitost k předvolebním koalicím svého druhu a tím nenásilně přispěje ke snižování roztříštěnosti politické scény. Jak? „Malá“ politická strana jistě dobře tuší, která z těch „velkých“ je jí programově nejblíž a se kterou by tedy v případě úspěchu tvořila povolební koalici. Není nic snažšího, než vyzvat přímo své voliče, aby jako „druhou možnost“ volili právě tuto programově nejbližší větší stranu – a budou mít jistotu, že jejich hlas nepropadne. Nebo, v případě umožnění „třetí volby“, se mohou dvě menší strany dohodnout na vzájemné podpoře – výzvě svým sympatizantům, aby na druhé místo napsali vždy tohoto partnera... a opět, aby volič zajistil, že jeho hlas nepropadne, na třetí místo může napsat „velkou“ stranu jeho srdci nejbližší... Tím vším se může reálně a přirozeně přiblížit pro mnohé kýžený systém dvou bloků či rovnou dvou stran s nenásilným zavedením většinového systému.

Kromě toho, i otevřená koalice stran by neměla být nijak penalizována (dnes má vyšší kvórum pro vstup do zastupitelských sborů...). Odstranění tohoto handicapu je dalším krokem, který by přispěl k tvorbě bloků a přiblížil by zmíněný, pro mnohé kýžený stav přirozeně a nenásilně. Zatím to však vypadá, že elity po postupné změně nejen že nijak netouží, ale přímo provokují k revolučnímu řešení – k zavedení většinového systému shora.

Konečně, s přijetím nastíněných postupných úprav bychom nebyli v důsledku brzkých radikálních zásahů do volebního systému stavěni před otevírání Pandořiny skříňky změn Ústavy – a to taky není k zahození.