Jak se ve školách učí o komunismu

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 10. 2012 20:00

Napsal Jan Cholínský

Jakým nástrahám čelí školní výuka a interpretace komunistického režimu v Československu vletech 1948 až 1989?

O procesu reflektování komunismu v České republice v devadesátých letech 20. století a následujícím desetiletí lze říci, že obešel nezdolatelná úskalí a má za sebou mnohé výrazné úspěchy, a také, že zdárně pokračuje. Jedním z jeho aspektů bylo a je poukazovat ve školní výuce všech stupňů na negativní principy a důsledky komunistické diktatury a prezentovat mladé generaci adekvátní společenskou zkušenost.

Zatímco v 90. letech byli v tomto ohledu učitelé postaveni před různá osobní dilemata a problémy s nedostatečným vzděláním, v současnosti už má nová generace pedagogů k dis-pozici dostatek materiálů, z nichž může čerpat. Při naplňování společenského konsensu – uchovávání historické paměti – se však učitelé, kteří vyučují o tomto tragickém období českých dějin, přesto mohou setkat s různými problémy a nástrahami. Na základě své středoškolské pedagogické zkušenosti bych chtěl poukázat na tři z nich.

Nástraha první: popírání kritiky

Výuka – pokud je objektivní, a tudíž vůči komunistickému režimu jednoznačně kritická – neodpovídá aktuálnímu veřejnému diskursu, který se při posuzování minulosti začíná přiklánět k jisté (alespoň částečné) obhajobě komunismu (či některých jeho aspektů a období). Jinými slovy, objektivní výuka neodpovídá současnému nesourodému náhledu na komunismus, který je nepochybně důsledkem nedostatečné, případně nedostatečně vžité, reflexe minulosti v ústavněprávní (existence KSČ), resp. legislativní dimenzi (kontinuita práva, polovičaté lustrace, nedostatečné restituce, nepotrestání komunistických zločinů). Uvedu dva případy důsledků nedostatečného reflektování komunismu na „makrorovině“ a „mikrorovině“, jichž jsem byl v nedávné době svědkem.

Prvním z nich je pře o zástupný pojem totalitarismus, jejíž jedna epizoda se odehrála na semináři Ústavu pro studium totalitních režimů, kde vystoupil se svou přednáškou americký politolog Fred Eidlin. Ve zmiňované při jde zpravidla (a taktéž tomu bylo v případě prof. Eidlina) o nejednoznačné vymezení pojmu totalitarismus a souběžně odmítání označovat komunistické Československo jako totalitní stát, případně o tlak omezovat užívání tohoto pojmu maximálně jen na první polovinu padesátých let. Teze bývalých i současných komunistů a vyznavačů některých intelektuálních směrů relativizující zavrženíhodnost komunistického režimu pro jeho podstatu a ve všech jeho fázích jsou prezentovány mimo jiné i v diskusi o totalitarismu. Prostřednictvím rozepří ohledně pojmu totalitarismus a míry tzv. totalitních praktik československého komunistického režimu v 70. a 80. letech 20. století je tak sekundárně popírána nelegitimita, zločinnost a zavrženíhodnost komunistického režimu deklarovaná v zákoně č. 198/1993 Sb. a poté ještě stvrzená ústavním soudem, která se vztahuje na celé období komunistické vlády od 25. 2. 1948 až do 17. 11. 1989.

Druhý příklad je zároveň paradoxní, absurdní a pochmurný. Veřejné programy pořádané Ústavem pro studium totalitních režimů navštěvuje, podle vlastních slov, bývalý tajemník Lubomíra Štrougala, tedy dlouhodobého vrcholného funkcionáře KSČ a dlouholetého předsedy „normalizační“ komunistické vlády. Sebevědomě zde kritizuje činnost instituce zabývající se komunistickým bezprávím, bez skrupulí mentoruje její pracovníky a přitom heroizuje svého bývalého šéfa. Při prezentování svých názorů ovšem opomíjí skutečnost, že Štrougal byl nejen nositelem stranických a sovětských poct, ale i vládní odpovědnosti za politiku „normalizačního“ komunistického režimu. Po Gustávu Husákovi byl patrně druhým nejznámějším představitelem státu, který hostil okupační sovětskou armádu, terorizoval lidi odmítající vůdčí společenskou roli komunismu a ostatním násilím vnucoval zvrácenou ideologii. Než se stal normalizační ikonou, byl Štrougal už v letech padesátých krajským tajemníkem KSČ a ministrem zemědělství a v letech šedesátých pak ministrem vnitra.

Jak na tuto nástrahu, tj. na bagatelizování komunistické reality, mohou reagovat učitelé dějepisu a občanské nauky? Rozhodně by neměli podceňovat důležitost vysvětlení legitimity kritického postoje vůči komunismu. Mohou citovat přijaté zákony včetně výše zmíněného zákona č. 198/1993 Sb. nebo zákona o protikomunistickém odporu č. 262/2011 Sb. Mohou také žákům pustit ukázky z dokumentárního filmu o soudu s Miladou Horákovou a spol., přečíst ukázky z biografie Dagmar Šimkové vězněné čtrnáct let (1952–1966) za vylepení letáků, popsat případ Renaty Pánové zatčené v létě 1989 (a propuštěné v prosinci 1989) a odsouzené rovněž za vylepení letáků (viz kniha Evy Štolbové Sametová historie), případně připomenout vězeňské podmínky osmdesátých let pro politické vězně a případ Pavla Wonky utýraného ve vězení v roce 1988, který byl opakovaně vězněn za to, že se domáhal svých práv. Možností, jak doložit podstatu sovětsko-československého komunismu je mnoho.

Nástraha druhá: idealizace minulosti

Zatímco první nástraha se týkala popírání kritiky komunismu, podstatou druhé je idealizace komunismu ve srovnání se současností. Východiskem je všeobecně vnímaný stav, v němž se nachází současná česká společnost, resp. politika a z něho vyplývající rozšiřování teze „Za komunismu bylo lépe“, jež je pro stále více lidí populární, případně její mírnější verze: „Za komunismu bylo v některých ohledech lépe“ nebo „Dříve byly alespoň sociální jistoty“. Je nepochybné, že tato druhá nástraha – jako součást a důsledek běžné každodenní reality – se projevuje ve školních třídách mnohem více než první. Pro dokreslení této reality mohu posloužit opět dvěma příklady – z „makro“ a „mikro“ hlediska.

Prvním je název ranní ankety Českého rozhlasu z 25. února 2012 – její název zněl „Starý dobrý časy“. Nejednalo se k mému překvapení o nemístnou ironii, ale o pořad, jehož náplní byly vzpomínky volajících na „to dobré“, co přinesla doba před listopadem 1989. Ať už byly důvody jakékoli, název pořadu byl – minimálně s ohledem na datum vysílání – nevkusný. Stejně tak, jako by bylo nevkusné a urážlivé, kdyby byl 15. března odvysílán pořad (ještě k tomu veřejnoprávním rozhlasem) s názvem „Protektorátní idyla“, který by pojednával třeba o tom, že poctivě pracující dělníci netrpěli za protektorátu hmotným nedostatkem a měli široké možnosti volnočasového vyžití.

Druhým namátkovým příkladem „stesku po starých časech“ je rozhovor, který jsem vyslechl v čekárně u obvodního lékaře. Setkali se dva bývalí havíři t. č. v důchodu, z nichž ten výřečnější konstatoval: „Já ty komunisty neměl nikdy rád a oni mě taky ne, ale když je dneska potkávám, tak se jim musím omlouvat.“

Pokud chce učitel ve školním výkladu výše uvedeným rčením solidně oponovat, určitě to nespraví jen konstatování, že dříve nebyly pomeranče a nesmělo se cestovat na Západ. Může ale srovnat celkovou životní úroveň lidí v reálném komunismu a západních liberálních demokraciích, výsledky budování socialistického státu a modelování nového socialistického (kolektivistického) člověka s výsledky společností založených na individuálních lidských právech, tržním hospodářství a modelu sociálního smíru. A samozřejmě je také na místě poukazovat na možnosti, které nabízí žákům a studentům český přechod k liberálně demokratickému uspořádání společnosti.

Nástraha třetí: nedostatečná presentace tématu

Třetí nástraha nepřichází zvenčí, ale může vycházet z nevhodné a nedostatečně promyšlené prezentace tématu. Spočívá v nesprávném zjednodušení škály postojů lidí v komunistickém Československu na zlovolné komunisty-straníky, přizpůsobivou mlčící většinu (nevhodně označovanou jako šedá zóna) a heroické odpůrce (nepřesně označovaní např. chartisté či političtí vězni). Souběžným a citelným nedostatkem pak může být opomíjení rodinných a příbuzenských vazeb žáků a studentů na komunistickou minulost, a tudíž i jistého bezohledného dopadu nedostatečně promyšleného výkladu na jejich blízké a tím i na ně samé. Ve většině školních tříd je přitom patrně nejen zanedbatelné procento, ale spíše nikoli nepodstatná část žáků a studentů takto sociálně „determinována“.

Aby se pedagog úspěšně vypořádal s touto nástrahou, měl by při výkladu dbát na zdůraznění osobní odpovědnosti stranických či režimních funkcionářů a z něho plynoucích pravomocí, straníků podle výhod, které jim z jejich příslušnosti (na rozdíl od nestraníků) vyplývaly. A zároveň na zdůraznění různé (výrazně se od sebe odlišující) míry loajality ostatních občanů vládnoucímu režimu. Rovněž by se mělo připomenout, že odpůrci komunistického režimu nebyli automaticky „svatí“ i v osobním či rodinném životě, stejně jako naopak všichni exponenti komunismu nebyli nelidskými monstry. Takto strukturovaný a maximálně poctivý výklad by měl být přijatelný („snesitelný“) i pro žáky a studenty z komunistických rodin a pro všechny pak stanovovat jako cíl výuky nutnost společenského smíru prostřednictvím poctivého reflektování minulosti.

Všechny tři nástrahy je možno překonat. Ve školním dějepisu a občanské nauce je možné předávat mladé generaci relevantní informace o tom, co byl komunismus. A také o tom, že odpor proti komunistickému režimu byl op-rávněný a je hodný úcty, zatímco příklon k tomuto režimu byl minimálně omylem a následování hodný není.

Mgr. Jan Cholínský (* 1965) je vedoucím redaktorem časopisu Securitas Imperii. Publikuje články a studie o českých soudobých dějinách. Badatelsky se zabývá problematikou českého exilu 1948-1989, je autorem monografie "Poutník Josef Kalvoda" (Kladno 2002).