Obsah

Češi rádi narcisy

Nedávno jsem se svou neteří uzavřel sázku o láhev portského. Je to sázka, kterou bych velice rád prohrál. Vsadil jsem se, že příštím českým prezidentem bude Miloš Zeman.

Byl jsem nešťastný, když parlament schválil přímou volbu prezidenta, nicméně musím uznat argument, že Miloš Zeman patří do nepříliš velké množiny osobností, které mají zhruba stejnou šanci při volbě přímé i při volbě nepřímé.

Miloš Zeman je u poměrně velké části našeho obyvatelstva značně oblíbený, ale překvapivě ho za vhodného kandidáta považují i mnozí, kteří se alespoň slovně hlásí k pravici. V čele těchto podporovatelů kandidatury Miloše Zemana je současný prezident Václav Klaus.

Tato podpora není náhodná. Čím to, že tyto osobnosti přitahují tolik Čechů, bez ohledu na pravicovost a levicovost?

Český národ se již v devatenáctém století stavěl odmítavě vůči šlechtě. Na rozdíl od Polska nebo Maďarska, abych uvedl země nám geograficky i kulturně relativně blízké, nebylo české národní obrození neseno šlechtou, nýbrž buržoazií, či, řečeno dnešní terminologií, střední třídou. Averze vůči šlechtě dostala po první světové válce i určité legislativní vyjádření – nejviditelnějším, byť ne nejdůležitějším byl zákaz používání šlechtických titulů (obdobné zákony byly ovšem přijaty i v Německu a v Rakousku). Po letech komunistické hrůzovlády a sametové revoluci tato nevraživost vůči šlechtě do značné míry vychladla a vyprchala, byť se s ní můžeme občas setkat i dnes.

T. G. Masaryk a Václav Havel se stali prezidenty za mimořádných okolností. Jejich hodnocením se v tomto článku zabývat nebudu – domnívám se ale, že za normálních okolností by si je Češi do nejvyšší funkce nikdy nezvolili. Přitom málokdo proslavil naši zemi v zahraničí tolik jako tito dva velikáni.

Češi tedy nemají rádi šlechtu nebo jsou vůči ní lhostejní, nicméně u hlavy státu preferují jakési velkopanské jednání. Okázalé pohrdání druhými, které by nesnesli (nebo přinejmenším nesli velmi těžce), kdyby byli jeho přímými adresáty, jim u hlavy státu naopak imponuje. Schopnost urážet a zesměšňovat oponenty je u těchto mužů považována za přednost a jakýsi důkaz politického umu.

A právě v této věci Miloš Zeman vyniká. Kdo z jiných kandidátů umí tak pohotově vyslovit nějaký bonmot? Co na tom, že jde o bonmot nepřesný, často podstatu věci zamlžující, a o schopnosti autora palčivé problémy skutečně řešit nijak nevypovídající? Hlavně že je to vtipné, a že autor to dokázal svým drzým oponentům nandat!

Co by ale přemýšlivé lidi mělo ještě více zneklidnit, je motivace těchto narcistických kandidátů. Máte za to, že jejich motivací je především prospět této zemi? Já mám obavy, že nejsilnější hnací silou je touha po pomstě, či jinak řečeno, touha odčinit ponížení. Václav Klaus utrpěl ponížení tzv. Sarajevským atentátem. Miloš Zeman utrpěl ponížení, když již jednou měl prezidentský úřad na dosah ruky a nakonec jej nezískal, protože ho zradili příslušníci jeho vlastní strany – strany, kterou přivedl k moci. A některé silné osobnosti takové věci neodpouštějí. Averze vůči Miloši Zemanovi v jeho vlastní straně vyvolala odvetu v podobě založení Strany práv občanů, která pravděpodobně v příštích volbách připraví sociální demokracii o jednoznačné vítězství. Ostatně, už to patrně udělala při volbách minulých. Do poslanecké sněmovny se sice nedostala, ale těch několik procent hlasů, které získala, by za jiných okolností zřejmě připadlo sociální demokracii.

Jan Fischer je jistě také dosti ctižádostivý člověk, ale onu silnou negativní motivaci, která pohání Václava Klause nebo Miloše Zemana, postrádá. Tuto motivaci bychom těžko hledali i u Jana Švejnara, kterého Češi volit nebudou – je pro naše poměry příliš „americký“, ať už to považujeme za přednost či za vadu. Vladimír Dlouhý, Jana Bobošíková nebo Ladislav Jakl sice mezi narcisy patří rovněž, ale chybí jim Zemanova rasance a popularita. Pak jsou zde lidé, o nichž se domnívám, že mají motivaci mnohem pozitivnější. Mezi ně patří například Zuzana Roithová (s níž vesměs souhlasím) nebo Jiří Dienstbier, který je mi v mnohém sympatický, ale který pro mě nepřipadá v úvahu pro jeho vstřícný postoj vůči komunistům.

Zeman bude mít jistě od Lukoilu dost peněz na kampaň, ale vyhrál by, i kdyby je neměl. Prezidentský styl bude mít určitou kontinuitu. Miloš Zeman ale někdy dokáže i pobavit, takže se můžeme těšit na úlety typu krádeže protokolárního pera. Ono se pod velkopanským jednáním často skrývá … všelicos.

Ale stejně bych raději tu láhev portského prohrál.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.