Dva české světy

Podrobnosti

Zveřejněno 4. 8. 2012 20:30

Napsal Jan Kubalčík

Konzervativní listy v tomto čísle přetiskují text Tomáše Peciny Prožíváme poslední chvíle české demokracie?. Stojí za přečtení, nepřeskočte jej. Je v něm pochmurně vykreslen autorem očekávaný poměrně rychlý konec našeho současného ústavního pořádku – když už ne hned de iure, tak každopádně de facto.

S autorem se téměř ve všem shodneme co do výčtu skutečností, které ve své kritické analýze uvedl. Nedomnívám se však, že jím předestřená syntéza je opravdu nevyhnutelným vyústěním současných procesů. Pecinova analýza totiž, po mém soudu, má zúžený záběr – je partikulární a presentuje jen ten spíše černý český svět. Kdyby to byl svět jediný, nevyvážený ničím aspoň trochu světlejším, kdyby to, o čem Pecina píše, bylo všechno, co jest, pak by nezbylo, než spolu s ním skutečně očekávat brzké zhroucení demokracie, resp. panování zákona a umírněnosti vlády v České republice. Naštěstí je zde ale i svět druhý, vyvažující, který přece jen skýtá jistou naději, že se současný ústavní pořádek podaří udržet v teorii i v praxi. Opakuji: skýtá naději – tedy nedává jistotu...

Jsou naše civilizační zdroje již skutečně vyčerpány?

Politické dění, které sledujeme, je jakýmsi povrchovým rejem. Je ze značné části výslednicí působení předpolitických zdrojů, ze kterých současný režim čerpá a bez kterých opravdu nemůže existovat.

Jsou tedy tyto zdroje skutečně vyčerpané nebo těsně před vyčerpáním? (Nad rámec této úvahy by bylo možné se dále dotazovat, zda jde v tomto případě o zdroje obnovitelné či nikoli.) Pokusme se tedy nyní naznačenou optikou podívat na současné české poměry.

Předně je tedy ve hře samotná Ústava České republiky. Ta je tou nejdůležitější spojnicí mezi předpolitickým a politickým hřištěm. Od svého vzniku je ústava terčem útoků politiků, kteří ji považují za překážku v hladkém výkonu vlády. Přestože některé posice byly (snad nikoli nenávratně) ztraceny, ústava s pomocí Ústavního soudu opakovaně prokázala, že je pevností zručně vystavěnou a efektivně hájitelnou. Její tvůrci odvedli velmi dobrou práci. Pokud tedy stojí něco v první řadě onoho lepšího českého světa, je to právě naše Ústava.

V opravdu podstatných otázkách jsou české elity náchylné reflektovat zpětnou vazbu poskytovanou mezinárodním společenstvím. Kuba či Severní Korea (abych uvedl jen ty nejkřiklavější případy) na něco takového samozřejmě kašlou. Tím, že my v takovém uměle udržovaném vzduchoprázdnu nežijeme, přece jen máme tu možnost poměřovat naše kroky i jinou než vlastní zkušeností – a to je vždy cenné. Nepopírám samozřejmě, že jsou případy, kdy je dobré a nutné postavit si hlavu a v principiální záležitosti neustoupit ať si říká kdo chce co chce. Ale obecně, statisticky, je negativní reakce zahraničí – tedy Západu – jakýmsi indikátorem, lakmusovým papírkem, ke kterému by se přihlížet mělo a já se domnívám, že u nás se k němu stále skutečně přihlíží a po sečtení všech kladů a záporů, které to přináší, vychází, že je to tak dobře.

Přibývá lidí (většinou mladších) se zahraniční zkušeností, ať již studijní nebo pracovní, kteří se vracejí zpět domů a působí tady. Možná jich není tak významný počet, aby to mělo samo o sobě nějakou váhu. Možná, že navíc někteří z nich nejsou dostatečně charakterově pevní, nechají se semlít neutěšenými poměry, místo aby se snažili o jejich nápravu – tedy místo aby zúročili svoji zkušenost, jdou cestou nejmenšího odporu. To vše je pravdou, ale těchto lidí přibývá a třeba bude dosaženo „kritického množství“, aby mohlo dojít k řetězové reakci. Každopádně je to střípek v té lepší části mozaiky naší přítomnosti.

V České republice podniká relativně slušné množství západních firem. Ty jsou zvyklé působit ve stabilním a průhledném prostředí; nechápou a v řadě případů přímo odmítají chápat naše „specifika“. Tím přispívají ke kultivaci prostředí. Opět lze tento argument oslabovat: je jich dost? Platí řečené i když tyto firmy u nás mají český management? Nicméně, obdobně jako výše, je to drobná součást toho lepšího světa...

Jednou z nejpovzbudivějších skutečností je existence prosperujících domácích podnikatelů, kteří uspěli díky vlastnímu talentu a píli – a že takoví jsou, je nepochybné. Zatím se sice zdá, že se nechystají chopit se své společenské odpovědnosti a tím zůstává jejich positivní vliv velmi omezený, ale každý takový příklad působí jako pozitivní vzor – a příklady táhnou...

Stejně tak je pozitivním vzorem pro své blízké okolí každá funkční rodina. Je jako maják, který umožňuje dezorientovaným bližním poznávat, že životem není nutné proplouvat jen od jednoho ztroskotání ke druhému. Snad jich je v našem společenství stále ještě dost. K rodinám bych přidal církve, které jsou jedním z našich posledních skutečných pojítek s tradicí a zároveň díky svému nadnárodnímu přesahu udržují naše spojení se Západem. Až jim budou navráceny jejich majetky, jejich blahodárné působení se, pevně věřím, ještě zvýrazní.

Velmi silnou pozitivní motivací je láska k obyčejnému životu – v tom nejlepším slova smyslu. Naleznete u nás úspěšná společenství, hraje se ochotnické divadlo, probíhají cvičení dobrovolných hasičů, lidé se věnují sportu, rybaří, včelaří... Narazíte na obce, které fungují dobře nejen hospodářsky, ale i společensky (čili do té míry do které to dnes lze i sociálně...). Je tato „síť obyčejného života“ dostatečně hustá a pevná? Nespočívá její pevnost výhradně v dotacích – tedy nebude po jejich vyschnutí po síti? Troufnu si říct, že je zde spousta aktivit, které si už dnes lidé po všech stránkách zabezpečují hlavně sami – a to je ta skutečná síť...

A konečně jsou tady k nalezení političtěji orientované ostrůvky pozitivních deviací. Do této kategorie bych si dovolil zahrnout i samotné Konzervativní listy. Ano, slabost těchto entit je nabíledni, ale do mozaiky také patří.

To vše tedy Tomáš Pecina ve své analýze pominul. Ve svém souhrnu by to snad mohlo zvrátit jeho hlavní tezi, totiž že „demokratický režim v této zemi efektivně skončil“. Myslím, že současný systém ještě má šanci – ale ne velkou. Na druhé straně totiž autor nevyjmenoval ani všechny vážné hrozby.

Na materiální úrovni vidíme zejména demografickou implosi spojenou se stárnutím populace, s rostoucím zadlužením a nereformovanými systémy zdravotnictví a penzí. Na úrovni nemateriální pak nelze pominout „antropologickou revoluci“, tedy tažení zaměřené proti tradičně chápané lidské přirozenosti. Koktejl, který se skládá z uvedených složek, je už namíchaný a jeho vypití se, jak se zdá, nemáme jak vyhnout. Nastálé situaci pak bude nezbytné postavit se čelem, už nebude kam utíkat. Přitom řešení je k disposici několik.

Jak tomu čelit?

Zbavit se konečně našeho postkomunismu je podmínkou nutnou, nikoli však postačující. Na materiální úrovni je tím nejsprávnějším, domnívám se, „pobaltský model“, tedy kroky, pomocí kterých se v nedávné době Estonsko, resp. Lotyšsko vypořádalo s krizí. Stejně nutné je potom racionálně zdůvodněné i emotivně přijímané přimknutí se k našim civilisačním kořenům, tedy zejména ke křesťanské tradici. To, co uvádí autor, však indikuje spíše jiný druh řešení: zavírání očí před skutečností do poslední chvíle a pak (v tom lepším případě) nastolení autokracie. Necháme ale věci opravdu dojít až tak daleko?