Obsah

Pravicová rezignace?

Stále ještě není vyloučeno (jakkoli to nepovažuji za pravděpodobné), že dojde na konání předčasných voleb. V těchto volbách téměř jistě zvítězí levice. To by ještě nebyla taková tragédie. Horší je, že komunisté zřejmě výrazně posílí a že hrozí jejich návrat na pozice, z nichž byli v roce 1990 vytlačeni – tehdy se nám zdálo, že definitivně. To, co bude následovat, může být hodně nebezpečné. Vyšší zdanění bohatých není ovšem to, čeho bych se obával. Obávám se dalšího deficitního hospodaření, které povede k snížení dosud vysokého (a zatím stále stoupajícího) ratingu České republiky. Ne že bych byl ze současného uspořádání finančního světa nadšený. Není ale v silách naší země ho změnit a snížení ratingu může vést k takovému snížení životní úrovně, že se mu budou desetitisíce odborářů, demonstrujících proti vládě, velmi divit.

Vítězství levice ovšem má svou logiku. Do značné míry je důsledkem pravicové rezignace. Jakou rezignaci mám na mysli? Tato rezignace má několik poloh a já se pokusím alespoň tři z nich pojmenovat.

Rezignace na vysvětlování

Jak vláda Topolánkova, tak vláda Nečasova dělala vcelku velmi málo pro vysvětlování svých reformních kroků. Ministři tuší, že vládní kroky jsou nepopulární, a zřejmě se domnívají, že jakékoli vysvětlování by bylo marné. Jsem hluboce přesvědčen, že je to chyba. A jakkoli rozhodně nejsem členem fan klubu Miroslava Kalouska, musím uznat, že tento ministr se nebojí nést kůži na trh a kdekoli k tomu dostane příležitost, své kroky srozumitelně vysvětluje. Můžete s ním nesouhlasit, ale nelze mu vyčítat, že by nemluvil jasně.

Rezignace na vizi

Vláda pravice byla do značné míry čistě reaktivní: Celé Evropě hrozí zadlužení; musíme tedy škrtat. Ano, souhlasím; také si myslím, že nelze jinak. A neočekávám od vlády, že nám bude malovat nějaké světlé zítřky. Přesto postrádám u pravicových stran (těch vládních) jakýkoli tón naděje.

Ano, vím, že vizi nemá ani levice. Doba „velkých vizí“ se zdá být nenávratně pryč. To ale nejsou žádné hodnoty, na které bychom mohli být hrdí a za něž bychom mohli bojovat? Nadto pozoruji, že pokud někdo – třeba z nějakého občanského sdružení – s nějakou, byť dílčí vizí přijde, je od pravice ihned osočen, že mu jde o sociální inženýrství, případně o zbytečné a iritující projekty apod. Dlouhodobě se ale bez smysluplné vize žít nedá. Bez ní nastává rezignace.

Rezignace na strategii

Chápu, že šetřit se musí. Proč ale muselo šetření začít tím, že se příspěvek rodičům postižených dětí snížil ze 2000 korun na 800, případně zrušil vůbec? Vláda v těchto věcech postupuje velmi necitlivě. Za normálních okolností bych byl zastáncem rovné daně. V době krize se ale dalo začít vyšším zdaněním nejbohatších; nemyslím si, že by to zachránilo státní finance, ale byl by to určitý signál pro společnost. Vláda mohla jasně říci: Kvůli sociálním demokratům jsme hospodařili deficitně, i když HDP rostl o šest procent ročně; teď to musíme napravit. Ale protože nechceme zrušit veškerou solidaritu, začneme od těch nejmajetnějších.

Domnívám se, že přese všechny námitky, které lze vznést, byla Nečasova vláda tou nejlepší, jakou jsme v posledních dvaceti letech měli. Začalo se cosi dít s korupcí i s očistou justice. Možná je to příliš málo a příliš pozdě. Je to ale více než za Klause, za Zemana, za Grosse či za Topolánka. Tato vláda vládne v dosud nejsložitějším období České republiky a její reformy mají určitou logiku, jakkoli chybí vysvětlování, tak správná strategie.

Být pravicový neznamená rezignovat na vizi a na sociální citlivost. Obávám se, že nás čeká několik let temna. Nemělo by nás to ale vést k ještě větší rezignaci – právě naopak.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.