Quo vadis, konzervativní pravice?

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 9. 2010 13:41

Napsal Jan Kubalčík

Hlavním tématem tohoto textu je konzervativní pravice v České republice a její budoucnost. Poznamenejme úvodem terminologicky, že „konzervativní pravice“ začíná být praktickým pleonasmem – vždyť vpravdě nic jako „konzervativní levice“ neexistuje a „liberální pravice“ dnes téměř přestává mít jakoukoli reálnou politickou reprezentaci (čest výjimkám!). Nicméně se tohoto běžně užívaného a tedy i pochopitelného termínu v dalším přidržím. Jaká budoucnost tedy čeká konzervativní pravici v České republice? Upřímná odpověď zní: nevíme... nebo přesněji: to záleží na nás, kteří se k ní hlásí. To proto, že naše osudy nejsou předem rozhodnuté, to proto, že každý člověk má svobodnou vůli. Máme tak šanci běh světa ovlivnit. To je jistě nadějný začátek. Proto má smysl se ptát: co máme dělat, aby se konzervativní pravice v naší zemi prosadila? A děláme nyní něco, co bychom naopak dělat neměli, neboť nám to v prosazení brání? Abychom zjistili, zda má smysl vynaložit úsilí vedoucí k tomuto prosazení, musíme zodpovědět ještě jednu otázku: jaká budoucnost čeká Českou republiku s konzervativní pravicí a jaká bez ní?

Po volbách 2010

Nevlamujeme se však do otevřených dveří? Obávám se, že nikoli. Jedna věc je však jistá: program současné koalice je neskonale bližší konzervativní pravici, než (téměř) cokoli, co bylo možno na parlamentní scéně České republiky doposud sledovat. Problém spočívá v důvěryhodnosti. Pominu stranu Věci veřejné – pokud ji vůbec můžeme se zavřenýma očima vyřadit z levice, tak ji zcela jistě nemůžeme připočíst ke konzervativní pravici (ona sama by se takovému zařazení, nepochybuji, bránila zuby nehty). V případě jak ODS tak TOP 09 jsou tyto strany reprezentovány lidmi tvořícími v řadě případů pilíře dosavadní politiky, která byla konzervativním ideálům mnohdy velmi vzdálená. Nyní mají možnost složit reparát a je jistě případné alespoň teoreticky připustit, že je to možné, bedlivě to pozorovat (třeba i držet palce) a vyhodnotit – je na místě „dát jim šanci“. Připusťme, že účast některých ministrů v čele s premiérem na pohřbu Milana Paumera nebo jmenování dr. Jocha členem týmu poradců premiéra nejsou osamocenými zbloudilými kroky, ale výrazem trendu. V takovém případě je možné, že konzervativní pravice nalezne svoji legitimní reprezentaci alespoň jako silná frakce v alespoň jedné z těchto dnes vládních stran a otázka po její budoucnosti bude tímto na pár příštích volebních obdobích zodpovězena.

Proč tomu nevěřím? Důvody jsou tři: prvním je již zmíněná specifická personální nedůvěra ke špičkám ODS a TOP 09. Druhý důvod pak pramení z toho, jaké podhoubí odhalíme, když se podíváme na nižší než parlamentní úroveň. ODS je „v regionech“ v téměř totálním rozkladu. Mediálně je po této stránce „na tapetě“ zejména Praha, ale to – domnívám se – hlavně proto, že právě tam ODS dlouho a výrazně dominovala a tak bude očekávaný propad v komunálních (a krajských) volbách zřejmě nejtvrdší. Nepochybuji, že existují výjimky, ale pravidlem je, že jinde je to spíše ještě horší: ODS stojí na principu pojímání politiky coby pokračování podnikání jinými prostředky a s tímto principem také z velké části padá. Tento stav, který Topolánkova éra v ODS (navzdory přesvědčení mnohých) nezaložila nýbrž pouze zviditelnila, je dnes patrný i jinak zcela slepým pozorovatelům. TOP 09 je pak sama z podstatné části personálně postavena na těch pragmatičtějších z lidovců (pojímajících politiku à la ODS) a spolupracuje se „starosty“, přičemž politická minulost mnohých z nich příklon ke konzervatismu prakticky předem vylučuje. Podtrženo a sečtěno, i kdyby parlamentní reprezentace nakrásně chtěla konat konzervativně, nemůže se jí to dlouhodobě dařit proti vůli její vlastní členské základny (resp. její nejvlivnější části). Skuteční konzervativci jsou zkrátka z podstatně větší části jinde (včetně toho, že jsou mimo jakékoli politické strany) – a konzervtivní politiku bez konzervativců prostě opravdu dělat nelze.

Postkomunismus

Třetím důvodem je, že téměř celá politická scéna vězí stále v postkomunismu. Výše uvedené dva důvody platí za předpokladu, že diskutované politické strany jsou autentické (tedy že existuje většinová snaha aby se proklamované konstitutivní ideje dominantně odrážely v politické praxi). Podíváme-li se však na celou věc z perspektivy kontinuity s komunistickým režimem – zejména co se pečlivého způsobu vyhledávání „vhodných kádrů“ týká – shledáme, že se tyto strany, resp. jejich reprezentace chovají autenticky pouze v méně podstatných otázkách a v těch skutečně důležitých vykazují zcela neomylně znaky systematického výběru. Těmito klíčovými záležitostmi jsou zejména otázky národní bezpečnosti, u nás typicky energetika či umístění US radarové stanice na našem území. Kritériem výběru je „padoušství“, tedy vydíratelnost. A byť (doufám) vliv tohoto systému slábne, v zásadě stále funguje. Když se bez předsudků rozhlédneme po české politické krajině a vybereme náhodně politiky či úředníky, kteří mají v rukou nějakou podstatnou rozhodovací pravomoc a/nebo mají přístup k nějakým zásadním informacím, je velmi obtížné odpovědět na otázky typu: copak opravdu neexistuje obdobně kompetentní člověk, který nebyl v KSČ? V tomto druhu „personální politiky“ se naše „pravice“ od naší „levice“ liší žalostně málo. Stačí se podívat na dnes již bývalou vládu pana Fischera, vzpomenout pana Füleho... nebo z jiného soudku: kolik soudců s komunistickou minulostí aktuálně působí v naší justici, to jako občané prý ani nemáme právo vědět. Takže opět: opravdu musíme i 20 let po oficiálním pádu komunistmu stále sahat do těchto „kádrových rezerv“? Ukáže-li se, že se v těchto úvahách mýlím, což je možné, budu jen rád.

Polští konzervativci ze strany Právo a spravedlnost se v rámci svého vládního angažmá výrazně soustředili na bezpečnostní problematiku. Byli úspěšní a jedním z hlavních prvků tohoto úspěchu bylo rozpuštění zcela prokremelské zpravodajské služby WSI. Celá ta léta před nimi se o něco podobného nikdo ani nepokusil. Zde je také začátek odpovědi na otázku, co může Českou republiku čekat bez skutečné konzervativní pravice. Není totiž jediný důvod, proč by situace v ČR měla být nějak zásadně odlišná od té, která panovala v Polsku před rokem 2006. Poláci se tehdy radikálně zbavili velké části moskevského vlivu a jistě v této souvislosti stojí za povšimnutí, jak přirozeně následkem toho došlo k marginalisaci tamních postkomunistických politických sil. Na základě tohoto pozorování si troufnu tvrdit, že bez konzervativní pravice naše země z postkomunismu nevybředne. „Samo“ se to také nestane, neboť postkomunismus se i prostřednictvím výše naznačeného pokračujícího „výběru kádru“ recykluje.

To samo o sobě nevěstí bezprostřední tragédii, ale znamená to, že nebudeme spolehlivým spojencem v NATO (naopak budeme přirozeným terčem špionáže za účelem získat zevnitř NATO citlivé informace) a že každá případná destabilisace v jiné oblasti může přinést fatální důsledky. Nabízí se scénář významných ekonomických problémů způsobený kombinací neřešeného zadlužování a neprovedených (či jen ledabyle provedených) reforem. O elektřině, ropě a plynu, o cenách a naší závislosti na surovinách pak budou za nás s Moskvou jednat převážně postkomunističtí politici, jejichž loajalita bude v nejlepším případě rozpolcena.

Havlismus a Klausismus: dvě strany téže mince

Nepíšu prvně, že mnoho lidí, kteří mají řadu jasně konzervativních názorů, z pro mě nepochopitelných důvodů vzhlíží k Václavu Klausovi. Ne nutně zcela nekriticky (i když i to je možné sledovat...), ale řada z nich je přesvědčena, že Václav Klaus je vlajkonošem českého konzervatismu a „jeho éra“ byla jakýmsi zlatým věkem pravice, ke kterému by bylo záhodno se vrátit. Např. pan František Matějka, místopředseda Strany svobodných občanů, na svém blogu publikoval 28. července 2010 text „Paumer a Mašínové byli větší hrdinové, než celá řada disidentů“. Tentýž autor napsal jen o pár dnů později článek s názvem „Všichni jsme nahraditelní. Jen s tím Klausem budou trochu potíže.“ (Neviditelný pes, 5. srpna 2010). K tomu si přiřaďme rozhovor publikovaný 5. srpna 2010, který poskytla sestra Josefa a Ctirada Mašínů paní Zdena Lidovým novinám a v kterém mimo jiné uvádí: „Václav Klaus je postava patologická, která nepatří do čela státu.“

Pokud nechceme paní Zdenu obvinit z nějaké naprosté neznalosti místních poměrů, z nesoudnosti, nebo přímo ze zlého úmyslu (a to já ani jedno rozhodně nehodlám), pak nezbývá, než vzít její slova s plnou vážností toho, kdo je vyslovuje, tedy jaká životní zkušenost za nimi stojí. Osobně nevidím pevnější základy, na kterých takové tvrzení postavit, než jsou právě tyto. Nemusím snad dodávat, že názor paní Zdeny je plně v souladu s obdobnými vyjádřeními jejích bratrů. Pak před námi ale stojí pravda v celé nahotě: pokud chci být konzistentní, nemohu jedním dechem pět chvalozpěvy na Václava Klause a zároveň respektovat (byť ne třeba absolutně bez výhrad) Mašíny a jejich druhy coby hrdiny protikomunistického odboje. Přesně to však pan Matějka činí. Takto schizofrenní však být v žádném případě nesmíme. Volím-li mezi Mašíny a Klausem, neváhám ani vteřinu – a to tím spíš jako konzervativec.

Mnoho z těch, kteří se tak rádi přiznávají k obdivu k Václavu Klausovi, se zároveň ostře vymezují vůči „bratrstvu pravdy a lásky“ a kde koho označují jako „havlistu“. Z naší perspektivy se Václav Havel a Václav Klaus mohou jevit antagonisticky a střet Havlovy „nepolitické politiky“ s přístupy Klause může být vnímán jako jeden z ústředních motivů politického dění polistopadového desetiletí. Z mašínovského úhlu pohledu však mají tito naši dva novodobí prezidenti společného jmenovatele. („Smýšlení Klause a Havla na neštěstí dnes ještě stále representuje většinu národa.“, Josef Mašín, 31. července 2010, soukromá korespondence s J.B.). Schopnost nahlédnout větší relevanci mašínovského hodnocení je indikátorem našeho skutečného pochopení, co se v této zemi po Únoru 48 stalo, co se v ní dělo po Listopadu 89 a co se v ní děje dnes.

Osidla konspirace

Tím jsem se dostal k tomu, čeho bychom se jako konzervativci měli určitě vyvarovat. Předně tedy nesmíme být schozofrenní ve shora uvedeném smyslu. Dále je nezbytné se vystříhat jakéhokoli laškování s postkomunismem a jeho reprezentanty – vždyť právě vyvedení našeho společenství z postkomunistické bažiny je konzervativním úkolem. Je na místě si všimnout, že jednou z nejviditelnějších karet, které tito lidé hrají, je karta národní. Aniž bych chtěl jakkoli zpochybňovat hodnotu patriotismu, je třeba mít na paměti, že konzervativec čerpá svoji sílu ze Západu jako celku a proto také cítí za Západ jako celek odpovědnost. Jistěže pro nás musí být na prvním místě právě ten kousek Západu, který shodou okolností obýváme, ale izolacionismus nemůže být součástí konzervativního programu – konzervatismus stojí na straně otevřené občanské společnosti. Je třeba samozřejmě hájit náš ústavní pořádek (nebo chceme-li v širším slova smyslu vládu zákona a umírněnost vlády).

Je na místě přestat plivat na neokonzervatismus. Je možné, že se více či méně mýlí v taktické praxi, ale ti, kteří se k němu hlásí, jsou stále a především konzervativci. Vždyť tradice podříznutí krku zejména a nejprve nejbližším spojencům, to je vpravdě bolševické dědictví – menševici by mohli vyprávět, kdyby se toho, pravda, dožili.

A konečně je třeba odmítnou příklon k nejrůznějším konspiračním teoriím. Jako příklad takového přístupu může posloužit kniha pana Hájka „Smrt ve středu“, kterou jsem komentoval textem „Použijte mřížku“ (viz KL 04/2009). Tímto se každý, konzervativce nevyjímaje, spolehlivě a po zásluze vyřadí z relevantní politické diskuse. Hlavním výsledkem toho, že někteří hlasatelé konspiračních teorií sami sebe označují za konzervativce, může být v první řadě diskreditace konzervatismu. Relevantní politická filosofie tak bude před veřejností degradována na směr opírající se o obskurní hypotézy. A zatímco přirovnání teroristického útoku 11. září 2001 k zapálení Říšského sněmu samotnými nacisty (viz kniha pana Hájka) je šílené, lidé jednající ve prospěch Moskvy u nás působí zcela reálně a ve velkém.

Podmínky důvěry

Vřele souhlasím s těmi, kteří tvrdí, že úspěšná konzervativní politika musí být z hlediska programu postavena na třech pilířích: ekonomické otázky, morální a etické otázky, zahraniční a bezpečnostní politika (pořadí dle abecedy). Omezení pouze na jeden z okruhů je potenciálně velmi nestabilní. Jednak alespoň jedna z těchto problematik v daný moment společnost neoslovuje (a je tedy volebně neperspektivní). Hlavně však: pokud ti, kteří zastávají konzervativní posice v naznačených oblastech, budou stát pod různými prapory, budou mezi sebou zápasit mnohdy o tytéž hlasy. S ohledem na značně omezený počet skutečných konzervativců v této zemi takový stav sám o sobě prosazení konzervativní politické filosofie do praxe účinně blokuje. Co je však nutným předpokladem pro úspěšné zformování takto programově ustavené a tedy volebně perspektivní konzervativní strany? Je jím kompatibilita, o kterou je možno opřít vzájemnou důvěru. Bez té nejde nic, neboť energie, kterou je nezbytné vynaložit na dosažení vytčených cílů, je spolehlivě a ve velkém spalována na vzájemné hlídání mezi všemi zúčastněnými.

Přístupy konzervativců, kteří prioritizují ekonomiku, hodnotové otázky či problematiku zahraničně-bezpečnostní, mohou být vzájemně slučitelné zejména tehdy (a možná dokonce pouze tehdy), pokud v žádné ze tří oblastní nevzniká zcela zásadní rozpor. Pokud někdo není naprostý sektář, měl by se smířit a potažmo být schopen politicky spolupracovat s tím, kdo s jeho názorem (např.) na daně souhlasí, ale „jen“ tuto otázku nepovažuje za tu zcela nejpodstatnější. Tam, kde však základní konsenzus v některé ze tří oblastí chybí, je snaha o nějakou spolupráci více méně jen plýtváním silami. I kdyby měl někdo ryze konzervativní ekonomické a zahraničně politické názory, systematická spolupráce s ním by byla pro konzervativce nemožná, pokud by zároveň (např.) považoval adopci homosexuálním párem za to nejlepší, co se může dítěti přihodit.

Troufnu si říct, že co se otázek etických a morálních týká, základní konsenzus mezi těmi, kteří sami sebe vnímají jako konzervativce, existuje. Neznám nikoho, kdo je konzervativcem, kdo by jásal nad (namátkou) tzv. antidiskriminačními zákony, multikulturalismem či politickou korektností nebo obhajoval potraty jako lidské právo či dokonce dobro. Domnívám se také, že tenko konsenzus panuje bez ohledu na to, zda jsou dnes tito konzervativci bezprostředně zastoupeni v Parlamentu či nikoli.

Co se otázek ekonomických týká, existují jisté rozpory, ale nevidím je jako fatální. Věřím, že by mezi konzervativci panovala shoda např. na tomto: „Ideální stát by měl zajišťovat svobodu každého jednotlivce ve vztahu k vládě, ostatním složkám společnosti i jiným občanům. Stát nemůže plnit funkci svědomí: stará se pouze o prosperitu společnosti a nikoli jedinců, stíhá zločiny a nikoli hříchy. Žádný stát neučiní člověka dobrým, snadno jej však může učinit zlým. Proto je mnoho věcí, které vláda nemůže dělat, mnoha dobrých věcí se musí zřeknout a přenechat je někomu jinému. Nemůže například lidi krmit, obohacovat, učit ani měnit. Stát nesmí nikdy nic dělat libovolně, musí být nutně svázán všemi možnými zákony. Základní úlohou státu je udržovat mír, chránit vlastnictví a smlouvy a organizovat obecně prospěšné aktivity.“ (Viktor Dobal) Na takové shodě by se dalo velmi dobře stavět minimálně na půdě mimoparlamentní konzervativní pravice. V této souvislosti bych rád vyjádřil vřelý souhlas s myšlenkou, že je to právě konzervatismus, kdo si právem činí nárok na reprezentaci „obyčejných lidí“ včetně těch, o kterých se dodnes běžně uvažuje jako o voličích sociální demokracie. Tyto lidi však musíme přesvědčit (a následně jim to dokázat), že pro ně veřejná moc udělá víc, když zajistí veřejné statky sloužící všem (vymahatelnost práva, bezpečnost obecně a protipovodňová opatření zvlášť, dopravní dostupnost,...), než když si je bude kupovat stále více bujícím sociálním státem.

Kamenem úrazu jsou však otázky zahraniční a bezpečnostní politiky. Návrhy na rozpuštění Evropské unie, resp. vystoupení ČR z ní, které zaznívají z těch samých úst jako názory, které by v Kremlu podepsal každý, zkrátka s atlantickou orientací, s konzervativní orientací na Západ v zásadě nejdou dohromady. A to ani tehdy, když ve všem ostatním panuje idylická shoda. Je tomu tak proto, že právě náš hlavní problém –postkomunismus o němž jeho nejvěrnější stoupenci tvrdí že neexistuje – má tento zahraničně-bezpečnostní rozměr.

Můžeme snášet mnoho příkladů (Gerhard Schröder...) či hovořit o tom, že „Západ není co býval“, ale je to lichý argument. Lichý proto, že konzervatismus není pouhou reakcí na kroky jiných. Kdyby tomu tak bylo, byl by konzervatismus odsouzen hrát vždy na hřištích, která si nevybral. To proto, že tomu tak většinou je, vzniklo takové povědomí, které je mylně vnímáno jako pravdivé. Většinou tomu tak je, ale na vině jsme my sami, my konzervativci. Vůbec tomu tak být nemusí. Hodnotový konzervatismus má totiž jasný univerzální ideál platný v každé době a v každé společnosti a k němu může a má aktivně směřovat. A je to právě Západ, který tento ideál nahlédnul. Proto je Západ tou nejlepší (politickou) společností v dějinách (a nikoli proto, že je shodou okolností náš a žije se nám pohodlně). Západ nahlédnul pravdy o smyslu lidské existence, o lidské přirozenosti a svými politickými institucemi se snažil aproximovat uspořádání, které je s těmito pravdami optimálně v souladu. Pochopitelně se mu to nemohlo nikdy, v nedokonalých podmínkách a s nedokonalými lidmi, dokonale podařit. Ale znal správné kritérium. A zná jej stále. To my jej známe.

Naše loajalita k Západu tedy nemůže padnout jen proto, že bylo prohráno mnoho střetů a poměry se zhoršují. Pokud bychom museli pouze reagovat, nikdy bychom nemohli tvůrčím způsobem jednou zničené obvnovit. A to jistě lze! To zejména ve společenstvích Západu dřímají nalezené pravdy – je třeba je opět probudit k aktivnímu životu. Netvrdím, že jiná společenství jsou skrz naskrz postavena na omylech. Ale nezrestauruje-li se Západ, bude mnohé beznadějně ztraceno a člověk bude vržen o stovky a možná i tisíce let zpět (stačí se např. podívat, jak většinově nahlíží jiná než Západní společenství na ženu...). Je asi lépe si nepředstavovat, co to může znamenat v okamžiku, kdy bude mít zároveň v rukou ty nejmodernější technologie. Uchování Západu je proto fatální záležitostí a my máme odpovědnost za jednu jeho součást – Českou republiku. Je neskonale realističtější očekávat, že se při náležité péči, zbavení parazitů, prořezání, pohnojení, okopání a pravidelném zavlažování, znovu zazelená a přinese ovoce momentálně chřadnoucí, přesto však stále živý dospělý strom, než že se hodnoty Západu ujmou jinde, kde je třeba je pěstovat od semínka a v půdě velmi nepříhodné. Tam je třeba nejprve kypřit a hnojit tu půdu samotnou.

Důvěru, která je nezbytným předpokladem pro (politický) úspěch konzervativní pravice, nelze nastolit bez shody na loajalitě k Západu. Nikoli nekritické, nikoli lokajské. Jsme součástí Západu, s ním stojíme a s ním padáme. Musíme najít přiměřenou roli a sebevědomí, které k ní náleží. Říct si bez mrknutí o svá práva a stejně tak plnit své závazky. Prostě být dospělí. Každé zpochybnění naší přináležitosti k Západu je však přímým útokem a žádné politické hnutí neunese rozpor, který z tak protikladných názorů vyplývá. To pak žádné jednotné hnutí neexistuje a máme hnutí dvě. To je náš aktuální stav. Neformálním vůdcem (možná lze říci, že čím dál víc jde spíše pouze o symbol...) jednoho z nich je Václav Klaus. Domnívám se, že se uvnitř tohoto hnutí nachází opravdu mnoho skutečných konzervativců, kteří jsou uhranuti Václavem Kalusem, tímto Sarumanem české pravice, a jeho proroky. Obávám se, že protijed se bude hledat obtížně a není to krátkodobý úkol a to tím spíš, že klausovské hnutí, které je přímým dědicem Edvarda Beneše, je dnes navíc neskonale viditelnější i úspěšnější než to druhé. Dovolím si již ponechat na čtenářích, aby sami zvážili, proč tomu tak je, zda je to dobře, zda je na místě se s tím smířit a v neposlední řadě nakolik oprávněně je nazýváno konzervativním.