Nařídit morálku

Podrobnosti

Zveřejněno 13. 3. 2012 20:20

Napsal Jan Kubalčík

Paul Copan v oponuje myšlence „Morálku nelze nařídit zákonem.“. Já bych takovou polemiku radil rozdělit, nejprve hovořit o tom, zda lze morálku vtělit do zákona (a do jaké míry je takové vtělení správné či žádoucí) a teprve poté se zabývat tím, zda ji lze (účinně) nařídit.

Do zákona lze samozřejmě napsat kde co – papír snese všechno a v nejrůznějších parlamentech po celé planetě je dost hloupých poslanců produkujících mnoho nesmyslů. Každý zákon zejména dáva na vědomí, co je a co není trestné. Přitom státní mocí mají být stíhány a trestány zločiny – nikoli hříchy. Jistě, pokud zákon nějakého společenství považuje za zločin něco, co zároveň není hříchem, je to špatný zákon a pokud má společenství takových zákonů více, je to nešťastné společenství.

Je však rozumné předpokládat, že každý zločin je hříchem (pokud tomu tak není, je třeba k tomu směřovat). Obecně však platí, že ne každý hřích je zločinem. Základní krajní případy jsou nesporné: hřích vraždý má být stíhán jako zločin – a (např.) hřích „konvenční lži“ (nyní nemyslím křivé svědectví u soudu...) nikoli. Domnívám se, že míra neštěstí, která by plynula z toho, že by nebyl jako zločin stíhán žádný hřích a z toho, že by byly coby zločiny stíhány naprosto všechny hříchy, je srovnatelná. Hranice, do které má být hřích ponechán jen obecnému morálnímu soudu, a od které již má být stíhán veřejnou autoritou jako zločin, však není ostrá a právě o jejím určení by měla být vedena nejvážnější diskuse (přes vědomí, že se nám ji nikdy nepodaří určit přesně), do které má co mluvit nejen chladná logika, ale také tradice příslušného společenství a „síla“ jeho morálního soudu.

Na tomto místě si pak všiměme jednoho rizika: je-li příliš dlouho příliš mnoho závažnějších hříchů ponecháno výhradně morálnímu soudu a zároveň je postupně otupována morální orientace společenství, může se stát, že hříchy přestanou být v rámci takového společenství jako hříchy vnímány. Tím však není nijak oslabena objektivně nedobrá povaha takových činů a jejich rozmach má velmi špatné důsledky. Ty pak nejsou řešitelné pouze tím, že se ex post takové hříchy pokusíme (znovu) označit za zločiny a mohou být i případy, kdy by případná kriminalisace byla kontraproduktivní.

Co se nařizování či vynucování morálky obecně týká, připomenu úvahu reflektující skutečnost, že dobrý skutek, který není vykonán dobrovolně, nepřináší člověku nic pozitivního. Jen skutečně svobodné rozhodnutí se pro správnou věc lze člověku přičíst k dobrému. Ale přejděme k nejextrémnějšímu případu: je snad v lidských silách nějak, jakkoli vynutit lásku? A na lásce je přece veškerá morálka založena – Kristus shrnul celé Desatero do svých dvou přikázání: „Miluj...!“.

Na závěr znovu pojmu otázku tak, jak stála původně ve svém celku. Zákon sám nemůže morálku nařídit či vynutit. Opačné přesvědčení může dokonce vést k nešťastnému praktickému závěru, který často vídáme: zákon na všechno... Vždyť o tuto posici se opírá i takové antidiskriminační třeštění. Zákon má morálku reflektovat tak, aby bylo právo co nejblíže spravedlnosti. Možná se to nezdá dost, ale když se to podaří, úplně to stačí.