Bída příliš zbrklých odsudků

Podrobnosti

Zveřejněno 9. 5. 2012 20:00

Napsal Roman Joch

V textu Petra Hampla Bída salónního konzervatismu (KL 04/2012) je jedna dobrá myšlenka (konzervatismus, aby byl úspěšný, se musí, alespoň částečně, opírat o sentiment lidí, nejširších vrstev), ale jinak řada omylů a nepochopení (Burke a populista?).

Tím největším pomýlením je povýšenost autora vůči konzervativcům, jak reálně existují. Povýšeně (nebo snad skromně?) jim vzkazuje, že vlastně žádnými konzervativci nejsou… Hm, takto se budují aliance podobně smýšlejících? Kdo tady tedy plní roli rozbíječe „jednotné konzervativní fronty“? Autor, anebo údajně povýšení a lidem pohrdající salónní „konzervativci“ (ať už jsou kdokoli)?

Pojďme ale pěkně postupně:

Za prvé, prý „jsou konzervativci v českém prostředí tak zoufale politicky neúspěšní“ – skutečně? Na tak rovnostářskou, sekularizovanou společnost s anti-katolickou a anti-aristokratickou fobií, jako je ta česká, jsou úspěšní až překvapivě dost.

Za druhé, autor má fobii z diskusí o prvních principech. To je ale problém autora, nikoli konzervatismu či konzervativců. Burke fobií z diskuse o prvních principech netrpěl. Smyslem této diskuse zajisté není oslovovat lid či budovat politické hnutí, ale vyjasnit si mezi sebou, co je správné, co prosazovat, jak, kdy a v jakém pořadí. Role budování politického hnutí či oslovování lidových mas je rovněž nutná, leč toto vyjasňování prvních principů ji nijak neznemožňuje, právě naopak. Nesmí však zůstat jen u diskusí o prvních principech – kdyby tomu tak bylo, pak by autor měl pravdu v plném rozsahu své obžaloby – on ale nikde a nijak nedokládá, že tomu tak je. Prostě mu jen vadí, že někteří jiní o prvních principech diskutují.

Za třetí, je i vidět, proč mu to vadí: autor totiž zastává velice pokleslou formu konzervatismu – obhajobu toho, co je, protože to je; tj. historií naplavených „předsudků a zvyklostí lidí“. Nehledá „pro současný stav jiné mravní ospravedlnění než převládající zvyk“. Zvykem kdysi bylo i upalování čarodějnic. Nebo otroctví. A teď jsou zvykem i potraty.

Autor to vnímá tak, že konzervativci vědí, že to, co je, je sice nedokonalé, leč změna by byla k horšímu (nejspíš, nebo vždy?). Zatímco jejich (jakobínští?) oponenti chtějí zlepšovat. (Je každý, kdo chce zlepšovat, nutně jakobínem?) „Řečeno tolkienovským jazykem, jedni brání právo hobitů zůstat nedokonalými hobity, zatímco druzí se z nich snaží vypěstovat elfy. A pokaždé znovu se diví, že místo elfů vznikají skřeti.“

Problémem je, že toto je karikatura konzervatismu – a autor si toho není ani vědom! Burke chtěl taky zlepšovat, taky to byl reformátor, ale upozorňoval na to, že nikoli každá změna je žádoucí reformou, že smyslem změny má být zachování společnosti, nikoli její zničení. Konzervatismus není neměnnost či odpor ke každé a jakékoli změně! Burkeův spor s jakobíny nebyl v tom, že on by měnit nechtěl a oni chtěli, ale v tom, že on tvrdil – po právu –, že oni činí změny šíleně špatným směrem a šíleně špatným způsobem! V tom bylo jádro pudla!

V době Burka a jeho jakobínských oponentů existovalo v britských koloniích otroctví. Ano, bylo „převládajícím zvykem“, „předsudkem a zvyklostí lidí“ – otrokářů. Bude snad autor tvrdit, že tou pravou, správnou, konzervativní pozicí bylo otroctví zacho(vá)vat? Anebo spíše snažit se ochránit vlastní společnost před jakobíny a v ní pak postupně, konzervativním způsobem, otroctví odstranit? A pokud je správné to druhé, na základě čeho zjistíme, že otroctví stálo za (nenásilné, nerevoluční) odstranění? Na základě zvyklostí a předsudků snad? Nikoli, ty stály plně na straně otrokářství! No ano, na základě oné reflexe prvních principů, na kterou je autor tak alergický.

Abych to vyjádřil Hamplovými slovy: ve Středozemi nežijí jen hobiti a elfové, ale i skřeti. Autor má pravdu, že konzervativci brání právo hobitů zůstat nedokonalými hobity, zatímco jakobíni se z nich snaží vypěstovat elfy – a pak se diví, že místo elfů vznikají skřeti. Ale co konzervativci udělají s těmi skřety? Zajisté, hájí právo hobitů být hobity a právo elfů být elfy; ale budou hájit i právo skřetů být skřety – a jako skřeti i řádit? To, zdá se mi, je implikací autorovy pozice. Nemyslím si však, že tato pozice je konzervativní. Tou je spíše pozice tato: hobiti ať zůstanou hobity, elfové ať zůstanou elfy a skřeti (nacismus, komunismus, jakobíni, otrokářství, potraty, islamisté) – ti ať jsou zničeni či zrušeni či odstraněni způsobem, který je v dané době a na daném místě a za daných okolností nejprozíravější. To je konzervatismus. A nepochybuji o tom, že Burke by souhlasil, neboť to on svolával mezinárodní „křížovou“ výpravu proti revoluční Francii.

Petr Hampl se dopouští opačného omylu než Jiří Fuchs (Filosofická pasivita konzervativců, KL 03/2012), představuje vůči němu extrém opačný: zatímco Fuchs má za to, že politický konzervatismus lze dedukovat z prvních (metafyzických) principů, aniž by se přihlédlo k historicky podmíněnému stavu politické společnosti, Hampl absolutizuje historicky naplavenou skutečnost, její předsudky a zvyklosti, aniž by reflektoval ve světle prvních principů, které z nich jsou hodny zachování jako podstatné (a jako takové zachovány či obnoveny být musí), a které z nich jsou jen kontingentní (a mohou být tudíž ponechány svému osudu, zachování či opuštění, podle toho, jak bude plynout čas…)

Za čtvrté, nemyslím, že (čeští) konzervativci pohrdají nižšími třídami a jejich životním stylem či hodnotami. Naopak, brání je proti nařčením levicových intelektuálů a ideologů multikulturalismu či feminismu z rasismu, xenofobie nebo šovinismu. (A navíc tito konzervativci z důvodů slušnosti příslušníky nižších tříd nenazývají příslušníky nižších tříd, nýbrž v zájmu Disraeliho koncepce „jednoho národa“ jim raději prostě a jednoduše říkají „spoluobčané“.)

Za páté, pokud autor chce učinit spor o podobu evropské integrace tím klíčovým kritériem českého konzervatismu, pak spolehlivě konzervativní tábor rozštěpí a tím oslabí a napomůže tak našim levicovým oponentům. V této otázce je totiž levice více méně jednotná a naopak pravice beznadějně rozštěpená – přičemž většina pravicových elit (ekonomů, publicistů) je spíše euroskeptická, leč většina pravicového lidu (střední a vyšší třídy, podnikatelé) jsou spíše pro EU.

Je fakt „chucpe“ vzít za hlavní kritérium sebedefinování to, co mnohem více štěpí tábor vlastní než tábor oponentů! (Naopak takovou kauzou, která více štěpí JE než NÁS, je imigrace a multi-kulti: opozice vůči nim vráží klín mezi levicové intelektuální elity a levicové masy.)

A konečně za šesté, v politické realitě současné české společnosti nacionalisté a ekonomičtí liberálové nestojí na stejné straně barikády. Stojí na ní jen v případě hrstky libertariánských ideologů a lidí kolem presidenta Klause; ve své většině však nacionalisté jsou ti, kdo chtějí cla na cizí zboží a státní ochranu domácího „rodinného stříbra“ – a mimochodem, trpí taky úžasnou protiněmeckou fobií. Ekonomičtí liberálové jsou pro svobodný obchod, včetně obchodu s Německem, a nevadí jim, když Němci vlastní velkou část (a jednu z těch nejúspěšnějších) české ekonomiky. Nacionalistům to vadí fest.

Projekt paní Bobošíkové? Nacionalisté plus komunisté. A pokud do toho mixu lze přihodit i špetku anti-katolicismu, budiž. Toť konzervatismus? Nemyslím… A většina konzervativců u nás si to nemyslí taky.

Autore, naslouchejte (konzervativnímu) lidu, nepovyšujte se nad něj! Nad nás…