Obsah

Penzijní reforma: na kořen věci

Učiňme zkusmo překvapivý předpoklad: dětí je dostatek a populace nestárne... Na chvíli se jednoduše od reálného a nezpochybnitelného demografického trendu, který zasahuje průběžný systém financování důchodů na nejcitelnějším místě, oprosťme. Je pak důvod zbavit se průběžně financovaných penzí? Měli bychom za takové podmínky systém reformovat a přejít na systém soukromých penzijních fondů? Tvrdím: ano, i tak by taková reforma byla přímo nezbytná! Pokusím se ukázat proč.

Námitky zleva, aneb konec uplácení voličů

Jednou z hlavních námitek proti jakýmkoli penzijním fondům je, že je buď někdo rozkrade (to na základě zkušenosti zejména posledních dvou dekád), nebo že politická nestabilita (tak důvěrně známá všem, kteří se orientují i jen v základních historických faktech a souvislostech posledních sta let) vylučuje investiční dlouhodobost, která je však právě při penzijním spoření nutná. Navíc je pravda, že růběžný systém nelze rozkrást z principu, neboť se v něm peníze neohřejí.

Obava z rozkradení penzijních fondů je dnes pochopitelná. Žijeme totiž dlouhodobě ve společenství, v kterém se podařilo rozeštvat lidi, vštípit jim tak hlubokou nedůvěru ke svým bližním, že často ani v rámci rodin již není možno rozumně kooperovat. Lví podíl na tom mají totalitní síly, pro které byl takový stav společnosti z hlediska udržení a rozvíjení jejich moci vynikající – proto profízlovaly každý kout, proto vyzdvihovaly na piedestal zmanipulované děti udávající vlastní rodiče. Co nezvládla sama totalita, dokonaly přirozené špat-né vlastnosti lidí samotných, zejména pýcha, zdroj všech hříchů, závist, nenávist. Totalitní technologové moci byli vždy mistři v tom, jak lidské neřesti tvůrčím způsobem rozvíjet a zneužívat ve svůj prospěch. Nesporně platí, že každý je v konečném důsledku za svá vlastní pochybení plně odpovědný, ale běda tomu, z koho pohoršení pochází.

Ale zpět: v období po roce 1989 se na této fatální nedůvěře téměř každého vůči skoro každému pranic zásadního nezměnilo. My však nežijeme – a žít nechceme – ve společnosti, kde se každý musí spolehnout výhradně sám na sebe, kde si musí sám pěstovat brambory i chovat čuňata, spravovat střechu domu i šít šaty pro rodinu, vyrábět mýdlo a kácet stromy, aby měl čím topit. Dělba práce je realitou a my s ní dnes počítáme jako se samozřejmostí.

Dělba práce není možná bez důvěry

Tato jistota je však nebezpečnou ilusí. Dělba práce totiž není dlouhodobě možná bez toho, aby se zcela cizí lidé vzájemně spolehli na to, že ten někdo jiný a úplně cizí odvede dobře svoji práci – jen tak nám domů přiteče voda, elektřina, plyn... jen tak můžeme počítat s tím, že autobus a vlak, které přijely včera, přijedou ve stejnou hodinu i zítra. Se snižující se důvěrou se toto vše zadrhává, bez ní se pak tento způsob života zcela rozpadá. Přesně to je však naše současná perspektiva – pokud nezměníme své smýšlení.

Mohli bychom říct, že spolupráce není založena na důvěře, ale na penězích – ale vždyť i ty jsou dnes založeny zejména na důvěře! Když pominu tlak státu, pak tím, že přijímám příslušný peníz, zároveň říkám, že mám důvěru v to, že jej zase ode mě přijme někdo jiný (a dá mi za něj najíst). V základě všeho je skutečně důvěra.

Podporovat zvyšování této důvěry mezi členy společenství je pak snad nejdůležitější úkol, který stát má: nastolením vlády zákona a rovnosti před ním, vynucováním práva, preferováním ctností před neřestmi, umírněností moci. Ale stát důvěru nevyčaruje – primárně je to na nás, na našich každodenních rozhodnutích. Důvěru každopádně potřebujeme stůj co stůj, protože bez ní, kdyby její zbytky vyprchaly, nás čeká jen kolaps a mizérie.

Co má tohle všechno společného s penzijními fondy a rizikem jejich rozkradení? No přece všechno! Každá, bez výjimky každá oblast života kohokoli z nás je silně ovlivňována tím, jaká si prostřednictvím zákonodárné moci vytváříme pravidla, jak náš stát dohlíží na kapitálové trhy, jak vykonává dozor nad kapitálovou přiměřeností bank, jak efektivně potírá korupci a ostatní formy kriminality... A je přece v nejvlast-nějším zájmu všech, aby to dělal pořádně, za rozumné peníze; abychom se prostě konečně plně vrátili mezi civilisované země, domů, na Západ.

Ale dokud a pokud se nezbavíme našeho postkomunismu, tak budeme pořád jen tak nesměle nakukovat. Musíme prostě dosáhnout toho, aby aparát našeho státu fungoval efektivně a civilisovaně. A pokud se to podaří, pak argument, že „fondy někdo rozkrade“, pochopitelně ztrácí platnost.

Na jakých předpokladech stavíme?

V textu Důvody důchodové reformy stojí na vodě, vláda zkresluje demografii (Novinky.cz, 10.3.2011) pan Jakub Svoboda cituje pana Pavla Rusého a píše: „Vedle zlepšujícího se zdravotního stavu populace je podle něj (Rusého, pozn. J.K.) zapotřebí vzít v úvahu také rostoucí podíl nemanuální práce na celkové zaměstnanosti. „Oboje je rozumnou garancí toho, že zaměstnanost osob ve vyšším věku za 50 až 60 let není pouze fikce,“ upozornil Rusý. (…) V horizontu 60 let navíc podle Rusého nepochybně poroste produktivita práce, která umožní absorbování mírného poklesu podílu produktivních lidí vůči důchodcům.“. Povšimněme si, že pan Rusý argumentuje něčím, co bude za 50, 60 let. Nic proti tomu. Je zde však zamlčen jeden důležitý předpoklad – a tím je přece politická stabilita. Tatáž politická stabilita, kterou kritici přechodu na systém fondů spěchají zpochybnit, aby ukázali, jak bláhové je ve fondech spořit.

Budiž tedy jasně řečeno: buď bude politická stabilita a pak můžeme jistě spekulovat o „zaměstnanosti osob ve vyšším věku za 50 až 60 let“, pak jistě bude nějaká rozumná, možná i vyšší produktivita práce, ale v takovém případě můžeme stejně tak nabízet variantu spoření ve fondech. Nebo politická stabilita nebude: V tom případě tedy žádné fondy, ale také žádná produktivita a hlavně pak, právě s odvoláním na historickou zkušenost posledních sta let, není nejdůležitější otázkou, jaký penzijní systém zvolit, ale čím se vhodně vyzbrojit. Všechno, nebo nic.

Chtějí-li zůstat konzistentní, musejí si kritici prostě vybrat. Nelze, když se to hodí, argumentovat džunglí a podruhé, opět účelově, civilisací. Buď budeme žít spíše v civilisovaných poměrech, nebo v džungli. Já jsem pro civilisaci.

Nechci všem levicových kritiků upírat dobré úmysly. Na druhé straně však nepochybuji o tom, že hlavním motivem některých je ve skutečnosti fakt, že průběžný penzijní systém v rukou státu dává vládám obrovskou moc nad velkou spoustou lidí. Slíbit před volbami větší důchody – to je tak lákavá příležitost, že připravit se o ni je pro levici něco strašně bolestného. A navíc, pokud se bude mít v důchodu každý tak, jak se o to zasloužil během svého produktivního života (což je normální), dostává také na frak stěžejní levicový požadavek: rovnost. Ukazuje se totiž, jakou výhodu má před rovností svoboda.

Námitky zprava, aneb dokonalé nepřítelem lepšího

Je to, co předkládá současná vláda jako penzijní reformu dostatečné? Samozřejmě, že ne! A slyšte toho křiku kolem...

Nejvážnější námitku, naprosto oprávněnou, předložil např. pan Jaroslav Brychta ve svém blogu Fondový systém je špatný vtip a velká fikce. Vyšší důchody nezajistí (9.3.2011). Autor mimo jiné píše: „Půjčujeme-li státu, nespoříme, ale spotřebováváme. Penzijní fondy, které nakupují státní dluhopisy, nejsou penzijními fondy v pravém slova smyslu (tj. fondy, které by měly sloužit k aku-mulaci úspor pro zajištění penze), ale agenturami, které dodávají státu dostatek prostředků k uspokojení jeho nekonečné chuti utrácet peníze občanů. Čím jsou tedy kryty státní dluhopisy? Žádnou budoucí produkcí a ziskem, žádným nakoupeným kapitálem, nýbrž pouhým příslibem nízkého úroku, který stát může nabídnout pouze proto, že existuje vysoká pravděpodobnost, že jej bude schopen vyždímat z nás samotných formou vyššího zdanění.“.

V internetovém deníku Neviditelný pes však píše Ondřej Neff ve svém úvodníku Klaus se vzepřel, chabá vláda si dá repete (9.3.2011) toto: „Zatímco se koalice bude dohadovat, jak to zařídit, aby se Klaus nažral a reforma zůstala celá, reformu schválili Poláci. Taky vypečenou. Soukromé fondy, považte, budou moci zahrnout do svého obchodování se svěřenými penězi také akcie! Tohle téma je k pláči, ne k smíchu. Lze si představit vylepšení polské reformy. Což takhle poslat správce fondů do Monte Carla, aby tam v ruletě zhodnotili úspory budoucích penzistů?“. Jenže v tomto pan Neff míří sice vtipně, ale mimo; staví se do oposice skutečnosti, že riziko je přirozenou součástí každé lidské činnosti, která za něco stojí. Nebude-li totiž v nabídce 2. penzijního pilíře fond, který prostředky programově nebude smět investovat do státních dluhopisů a (polo)státních firem (ať ve formě dluhopisů, nebo akcií, např. ČSA nebo ČEZ), je důchodová reforma jen způsob, jak částečně rozkrýt implicitní dluh dosavadního průběžného důchodového systému. A to za cenu zvýšení DPH a zvýšení dosavadních odvodů o 2%. Pokud by však takový fond neexistoval, dal by se druhý pilíř bezproblémově přidružit k dosavadním penzijním fondům a nemusely se na důchodovou reformu vymýšlet nové struktury a pravidla... Jak vidět, u Poláků to šlo. Asi v polské společnosti panuje potřebná míra důvěry.

Spoření akumuluje kapitál nejen finanční

Dodejme, že spoření ve fondech akumuluje kapitál, který má potenciál podstatně přispět k hospodářským ús-pěchům celé společnosti (jak se také stalo v zemích, které takovou reformu zavedly, přičemž modelovým příkladem je Chile) – ale pouze za zmíněného předpokladu, že shromážděné prostředky nevysaje stát, ale budou oprav-du investovány do produktivní činnosti a tím podpoří poctivou a tedy udržitelnou prosperitu.

Otázka, kam se připustí investování kapitálu akumulovaného ve fondech, je přitom ještě podstatnější než to, zda bude spoření v nich povinné či nikoli. Osobně bych se sice přikláněl alespoň k počáteční povinnosti (v duchu návrhu ODA z roku 1996), ale dokážu si představit, že se rozhodnutí ponechá na dobrovolnosti, s tím, že „státní důchod“ z pokračujícího solidárního průběžného systému bude pro všechny stejná částka ve výši odpovídající opravdu pouze základnímu přežití.

Pokud by se však ukázalo, že těch občanů, kteří své zabezpečení na stáří neberou vážně, je velké množství, pak musí každá odpovědná vláda sáhnout k uložení povinnosti spoření, neboť v opačném případě (jak správně ukázal Roman Joch v textu Zodpovědnost ke svobodě, nebo permanentní vláda levice, HN 8.3.2011) tito občané, až je jejich stáří dožene, prostě zvolí vládu, která ostatní občany okrade v jejich prospěch. Ano, není to jistota – samozřejmě, že řada z nás se může prostě zabezpečit investicí do nemovitosti či jiným způsobem a státu do toho nic není. Věřím však, že bude-li spoření nakonec ve své počáteční podobě dobrovolné, dokážeme včas popsané riziko rozpoznat a adekvátně mu čelit. Měli by na to slyšet i – a možná zejména – ti nejvíce svobodomyslní, neboť právě jim hrozí, že budou následně těmi nejvíce postiženými.

Platí obdobná „rovnice“, jako v případě politické stability. Buď budeme mít odpovědné vlády, které nebudou mít tendence zadlužovat a pak se nemusíme obávat, že spořením ve fondech budeme skrytě dotovat jejich rozmařilost a můžeme možná i risknou počáteční dobrovolnost spoření. Nebo budeme mít vlády neodpovědné a pak nás ani sebelépe konstruovaná reforma nezachrání.

V jedné věci však vede spoření ve fondech k uvážlivému chování samo o sobě – odrazuje střadatele volit strany, které hrozí znárodňováním. Dobrý penzijní systém jistě dokáže čelik krátkodobým excesům, ale proti soustředěnému tlaku špatné vlády obstát samozřejmě nemůže. V každém případě tedy musíme vzít odpovědnost do vlastních rukou.

Přitom život sám je velkým rizikem, takže si nemalujme, že se všem hrozbám můžeme nějak univerzálně a bezpracně vyhnout. Mávat nad vším rukama, nebo je složit v klín znamená přenechat veřejný prostor právě těm, kterých se právem obáváme – a pak na ně nadáváme po hospodách. Ronald Reagan, státník, jehož sté výročí narození jsme si letos připomínali, měl samozřejmě pravdu, když tvrdil, že svobodu od útlaku dělí vždy jen jedna generace.

A vláda současná? Levici, právem se obávající, že příjde o velmi účinný předvolební nástroj, patrně neovlivníme, ale měli bych se pokusit přesvědčit pravici, aby přestala vládě házet klacky pod nohy. Musíme vládu naopak zprava povzbudit k tomu, aby současný návrh vnímala pouze jako předehru – jako první nesmělý krok správným směrem, směrem ke svobodě a odpovědnosti každého občana za starost o jeho zabezpečení ve stáří, směrem od státního paternalismu a od něj se odvíjející možnosti vlád uplácet voliče rozhazovačnou sociální politikou. To, co vláda dělá, je prostě lepší, než nic a kritikou toho mála zabíjíme možnost alespoň nějaké změny k lepšímu argumentem, že tato změna není dokonalá. Je třeba naopak vládu přimět k dalším krokům ve stejném směru, tentokrát již rozhodnějším a výraznějším.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.