Konzervativci si musejí vyjasnit si, čí zájmy chtějí hájit

Podrobnosti

Zveřejněno 19. 4. 2012 16:50

Napsal David Floryk

„Hájí-li křesťanský politik své souvěrce a jim podobné, znamená to, že stojí na straně skupin s nižším příjmem a nižším vzděláním. Zájmy pražského profesora religionistiky a drobného vesnického řemeslníka rovněž nemohou být stejné“, napsal Petr Hampl v předloňské polemice na téma Konzervativci, jak dál? (KL 09/2010).

Nyní se k rozehrané partii vracíme, neboť je stále zřejmější, že určitý „třídní konflikt“ se stále zřetelněji rýsuje i dnes. Vždyť zadlužování státu nepochybně dopadá mnohem dramatičtěji na chudé než na bohaté. Slušně situovaní si dokážou najít cestu ke státním penězům a v případě státního krachu nebo hyperinflace své bohatství ochrání. Kdo se zastane těch druhých? Předstírat, že žijeme v beztřídní společnosti, je tedy nejen hloupé, ale i nebezpečné, navíc to může nahrávat krajní levici.

Hampl nastavuje svou sžíravou kritikou zrcadlo tomu, co nazývá „salonním konzervatismem“ a volá po zdravě populistické pravici, která se nebojí zvednout prapor třídního konfliktu v boji za životní zájmy těch, které v politickém zápase zastupuje.

Je Hamplova optika realistická a jeho kritika spravedlivá? Je to skutečně popis našeho dnešního stavu? A jak z něj případně ven? Kudy vlastně vede dnešní třídní rozdělení, jaká jsou hlavní témata konfliktů? Má na tento stav reagovat pravicová politika? A jak? Kde mají konzervativci hledat spojence? A kde leží hranice zdravého populismu?

Předkládáme vám dnes Hamplovu úvodní stať společně s první reakcí z pera Jana Kubalčíka.