Obsah

O pravicové mamince a levicovém tatínkovi

Zapneme televizi a neustále slyšíme totéž: kritiku současné vlády. Je to jev probíhající jaksi přirozeně. Snad nic přirozenějšího ani být nemůže.

Vládu kritizují všichni, ať je jakákoliv; alespoň se to tak zdá. S jakoukoli vládou jsou všichni nespokojeni: Jednou je příliš rozhazovačná, lidé nadávají, že vymýšlí všemožné způsoby, jak jim znepříjemnit život všemožnými byrokratickými nařízeními a pravidly zdůrazňujíc, že ve skutečnosti tím občanům pomáhá ke šťastnějšímu nebo spokojenějšímu, jednoduššímu či zajištěnějšímu životu plnému pohody, jistot, sociální spravedlnosti, míru a kdovíčeho ještě. Jindy zase občané nadávají, že vláda se k nim chová jako k nějakému bezcennému odpadu, snižuje státním zaměstnancům platy, říká, ať se každý postará sám o sebe, je sobecká a necitelná, chce, aby si nemocní snad veškeré náklady na léčbu zaplatili sami, aby důchodci pracovali do sta let, a že by snad nechala klidně všechny chcípnout. Ať tak či onak, každý na jakoukoli právě vládnoucí vládu nadává.

Současná vláda Petra Nečase je také kritizována. Něco je i možná oprávněné, některá kritika je však nesmyslná; přinejmenším není férová.

Tupé škrty

Vláda je neustále kritizována za škrty. Padesátkrát denně slyšíme v televizi slovo škrty. Neuvážené nebo nepromyšlené škrty, popřípadě. Jistě. Nikdo se občanům nemůže divit, že se jim to nelíbí. Zvykl-li si někdo na určitý standard, a považoval-li jej za normální či jaksi přirozeně daný, cítí se poškozen, když se mu najednou tento standard sníží, respektive když mu jej sníží vláda. A takovému občanovi je v takovou chvíli ukradené, že tento jeho standard byl placen na dluh; nebo mu to ukradené není, jen mu to nedochází.

„Platím daně, tak bych za ně měl něco dostat, sakra.“ Chybná úvaha. Platila by v momentě, až by stát nevydával víc, než vybere. Do té doby má právo na jedno ze dvou řešení: „bezohledně“ seškrtat všechno, co se dá, nebo chybějící peníze lidem sebrat na daních. Je zajímavé, že ždímat občana vysokými daněmi se za bezohledné počínání jaksi nepovažuje (zvlášť je-li to občan zámožnější), spíš se pojmenovává slůvkem solidarita, ale škrtání je bráno jako vrchol arogance a kašlání na občany. Přitom jde pořád o jedny a tytéž peníze. Buď se bude méně vydávat a méně brát, nebo více vydávat a více brát. Ale koláč je to stále tentýž.

Krom toho, že škrty kritizují mnozí běžní občané, kterých se týkají (nebo taky netýkají), velice hlasitě škrty Nečasovy vlády kritizuje sociální demokracie a odbory. Ne náhodou jsem tyto dvě skupiny lidí dal jaksi na jednu hromadu, neboť obě prosazují – ať si říká, kdo chce, co chce – stejnou politiku, jenom jinými prostředky. Dá se tedy říci, že v jednom i v druhém případě jde o sociální demokraty; jedny oficiální, druhé neoficiální – jakási Tajná sociální demokracie, chtělo by se říci.

Kritika škrtů. Ano. Škrty nejsou úplně tím nejideálnějším řešením, neboť tato země potřebuje především systémové reformy; škrty dlouhodobě nic nevyřeší a navíc způsobují nikoli zanedbatelné problémy. Jak zvyšování daní, tak škrty je s sebou přinášejí. Škrtá-li se například na platech státních zaměstnanců, různých sociálních dávkách pro občany a podobně, je jasné, že se to negativně projeví na koupěschopnosti občanů, což nepříznivě ovlivní hospodářský růst. Stejně tak zvyšování daní vede k podvázání konkurenceschopnosti a ke snaze kde koho se placení daní vyhnout, čímž stát ve finále kolikrát vybere méně, než kdyby měl daně nízké. Je to klasický pravolevý střet, rozdílné vidění světa, a je přirozené a správné, že takovéto různé pohledy existují (a o tom, jaké řešení občanům připadá lepší, rozhodují – a i tentokrát rozhodli – ve volbách).

Škrty opravdu nejsou ideální řešení. To ale ještě neznamená, že by nemohly být řešením oprávněným. A také možná přirozeným. A opravdu: nic přirozenějšího a logičtějšího než škrty v současné chvíli být ani nemůže, ač to není řešení ideální. Jedna věc totiž je, kritizuje-li někdo způsob provádění škrtů, škrtání na ne úplně nejsprávnějším místě a podobně, a úplně jiná věc, kritizuje-li někdo škrty jako takové. Jako třeba sociální demokracie.

Rodinný rozpočet

Stát je zjednodušeně řečeno určité uskupení, společenství, jakási organizace. Uskupení obrovské, stále však uskupení. Mnohem menší – avšak v principu stejné – uskupení je třeba kraj, město – anebo třeba rodina. A stejně jako stát reprezentují různí politici, z nichž každý prosazuje jiné řešení (někdy také neřešení) jeho problémů, i rodina má své jednotlivé členy, a každý z těchto členů může mít na řešení problémů rodiny – třeba finančních problémů – zcela jiný názor.

Představme si běžnou, takzvanou středostavovskou rodinu. Každý, kdo pozoruje své okolí, sice ví, že opravdová středostavovská rodina u nás prakticky neexistuje, a existuje-li, pak se určitě nejedná o rodinu běžnou; takže by se spíš hodilo napsat, abychom si představili běžnou chudou rodinu. Rodin s podprůměrnými příjmy je víc než rodin s příjmy průměrnými, a tedy tyto chudé rodiny jsou i z logiky věci jaksi běžnější, častěji se vyskytující.

Představme si tedy běžnou rodinu skládající se z manžela, manželky, dětí. Rodina žije svůj každodenní život, děti chodí do školy, rodiče pracují, vydělávají na české poměry běžné peníze – tedy nic moc. Přišla potřeba většího množství peněz, rodina si tedy vzala i nějakou tu půjčku, nějaký úvěr, což je věc v Česku – a nejenom tady – také zcela běžné. Čisté příjmy rodičů dělají dejme tomu nějakých pětadvacet tisíc korun. Po výplatě manželé zaplatí výdaje za bydlení v panelovém domě – dejme tomu šest tisíc. Dále zaplatí splátku úvěru – dejme tomu čtyři tisíce. Za benzín rodina za měsíc utratí bez přehánění minimálně dva tisíce korun, při úplně běžném ježdění. Dále různé pojistky, povinné ručení – asi dva tisíce. Rodině tedy zbude jedenáct tisíc korun. Odpočítejme od toho platby za volání z mobilních telefonů, nejen rodičů, ale především dětí, a jsou-li v pubertálním věku, dá se předpokládat, že to bude docela dost.

Rodině toho ve finále moc nezbude. Jděte dnes do obchodu pro malý nákup skládající se z bochníku chleba, nějakých rohlíků, sýra, salámu, paštik, chtělo by se říci takový malý nákup, aby měla rodina něco k snídani. Člověk utratí tři sta, čtyři sta korun, ani neví jak. Takovýchto nákupů je několik do měsíce. Připočítejme k tomu velké nákupy, kdy se kupují větší zásoby potravin, suroviny na vaření a podobně, připočtěme nějaké menší kapesné dětem, výdaje na jejich vzdělání, výdaje na oblečení, hygienické a mycí prostředky, prášky na praní, aviváže. Nakonec rodině nezbude skoro nic. A když k tomu člověk připočítá peníze, které by si rodina měla dávat na stranu, ať už na „zadní kolečka“ nebo třeba na dovolenou jednou za rok, je to jen taktak. A když přidáme nějaké potěšení, třebas nějaké to pivo, občasnou láhev vína, platbu za internet, koupi nějaké knížky nebo nedej bože výdaje za cigarety, jsou-li rodiče kuřáci, výsledkem je, že se rodina dostane do mínusu jedna dvě.

Určitou dobu to jde takto pytlíkovat. Pak ale přijde chvíle, kdy to rodina přestane zvládat. Jsou jen tři možnosti, jak z toho ven. Buďto se rodina ještě více zadluží, vezme si nějakou další půjčku, čímž problém pouze o chvilku odloží, avšak poté se bude potýkat s problémy ještě většími. Nebo si alespoň jeden z manželů najde lépe placené zaměstnání – rodina se bude snažit zvýšit své příjmy; to se někdy může, jindy nemusí povést. Anebo existuje třetí možnost: začít šetřit. Jinak řečeno začít škrtat na výdajích.

...ještě jsem nezažila, aby někdo šetřil a zároveň si kupoval víc věcí

Sociální demokracie dnes a denně zdůrazňuje, že se škrty negativně dotýkají běžných občanů. A že podvazují hospodářský růst. A mají zřejmě pravdu. Jenomže se dá zvolat: No a co? Není to náhodou v pořádku a zcela normální?

Dejme tomu, že se ve výše zmíněné rodině tatínek s maminkou nemůžou dohodnout, jakou cestou se vydají, jak svou tíživou situaci vyřeší. Názor maminky je jednoznačný: musíme začít šetřit. Je jedno jak. Na všem, na čem se šetřit dá. Když budeme večer čumět na televizi, nemusíme u toho svítit. Budeme vařit jednodušší a levnější jídla na dva nebo tři dny. Budeme kupovat levnější potraviny; nemusíme jíst pořád šunčičku a slaninku, stačí gothaj nebo vysočina. A tak dále.

Ovšem tatínek namítne: počkej, to teda ne! Víš, tyhle úspory by se nás negativně dotkly! To přece nejde.

A přesně to je princip celého problému se škrty. Samozřejmě že se úspory na státních výdajích negativně dotknou mnohých občanů a možná se negativně projeví na hospodářském růstu. Stejně tak jako se šetření v rodině dotkne jejích členů. Ovšem co je na tom divného či nesprávného?

„Ty pitomče,“ mohla by říci maminka, „jasně že se nás to negativně dotkne, ještě jsem nezažila, aby někdo šetřil a zároveň si kupoval víc věcí.“

Samozřejmě. Když člověk šetří, musí si něco odepřít, to je logické. Tak co sociální demokracie žvaní? Stát šetřit potřebuje. Jak se to tedy nemá dotknout občanů? Jistěže se jich to dotkne. Co na tom socialisté nechápou?

Mezi státem a rodinou je ale jeden podstatný rozdíl. Stát může jít jinou cestou. Politici se mohou rozhodnout, že šetřit na výdajích nebudou a že raději zvýší daně a peníze seberou bohatším. U rodiny tento postup – naštěstí – není možný. Levicový tatínek by mohl říci: „Ale maminko, já mám řešení. Vždyť šetřit nemusíme, stačí zajít za naším bohatším sousedem a část jeho peněz si vzít a použít je pro naši spotřebu.“ A je to. Problém vyřešen. Naštěstí si lidé nemohou dovolit beztrestně brát cizím lidem jejich peníze. Stát ale tuto možnost má. Jde jen o to, v jak velké míře ji chce využívat. Někteří politici více, někteří méně, a to je v socioekonomické oblasti hlavní rozdíl mezi politiky levicovými a pravicovými. Vše ostatní už jen navazuje.

Škrty ano, vyšší daně ne

Takže brzděme s kritikou škrtů. Nebo alespoň kritizujme jejich – například – nepromyšlenost, nikoliv to, že se negativně dotknou občanů. To je přece jasné. Kdo šetří, vždy si koupí méně, než kdo utrácí. Současná vláda si sice jistou kritiku zaslouží, avšak ne kritiku škrtů.

Nečasova vláda zvedá daně, zvedá DPH, za to si zaslouží kritiku. Vláda označující se za pravicovou, daně zvedat nesmí, nebo by neměla; ať už to odůvodňuje čímkoliv. Takže milá vládo, škrtej si, jak chceš, ale nezvyšuj daně, neboť tím vyjadřuješ jediné: vážení občané, my politici jsme neschopni hospodařit s vašimi penězi, v důsledku toho jich potřebujeme více, proto vám je musíme sebrat na daních.

Jakékoliv zvýšení daní je výrazem neschopnosti politiků spravovat veřejné finance. Raději se, vládo, zaměř na efektivní výběr daní.

A ještě jedna věc: vládo, zruš veškeré majetkové daně; daň z nemovitosti, darovací, z převodu nemovitosti a dědickou. Majetkové daně jsou totiž skutečně nemorální a odporné. Zaprvé se daní majetek koupený už za zdaněné peníze a zadruhé se stát například vměšuje do tak osobních a nepříjemných záležitostí občanů, jako je něčí smrt.

Ale co se týče škrtů, stejně jako levicový tatínek nemůže jít beztrestně za sousedem a vzít si jeho peníze, nýbrž musí poslechnout pravicovou maminku, že se budou muset uskromnit, i ty bys, vládo, měla postupovat stejně.

Text byl napsán 15. července 2011, nebyl nikdy publikován. Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.