Obsah

Mýtus "A přece se točí"

Dokud není v přírodních experimentálních vědách příslušná teorie podpořena výsledky pokusů a pozorování, lze o ní hovořit nanejvýš jako o hypotéze. Ve sporu „Galileo vs. katolická církev“ to byla právě církev (resp. její hierarchie), kdo hájil tuto zcela přirozenou a i dnes obecně vědecky uznávanou zásadu. No řekli byste to?

Západ má bohatou historii. Tato historie není prostá omylů a nespravedlností. Již několik desetiletí však mnoho mužů i žen vzdělaných na západních univerzitách, tedy ti, které bychom měli mít možnost zvát západními vzdělanci, vyhledávají a zveličují každý přešlap a každé nedorozumění, kterého se kdy kdo v „západním dresu“ dopustil. Smyslem takové hry je přitom pomocí těchto příkladů vtlouct západnímu lidu obecnému do hlav, že jedna civilizace či kultura není lepší než jiná, že ta naše, vlastní, západní je přinejlepším rovná těm ostatním – ale daleko pravděpodobněji je neskonale horší. Že daleko více, než hrdost na to, čeho bylo dosaženo, je na místě stud za hrůzy, kterých se naši předkové dopustili. Nikdo nechce být vědomě zločincem – a tak se lidé odvracejí od toho, co je vydáváno za jejich dědictví. Kdyby však poznali svoji skutečnou minulost plnou velkých vzepětí a vítězství Západu stojícího „na té správné straně barikády“ (což by právě pro řadu moderních lidí bylo velkým překvapením), mohli by začít přemýšlet, jak se vrátit na správné cesty a jak se znovu stát tím, kým můžeme být.

Nepopíráme, že je správné být si vědom vlastních nedostatků a hledat nejprve břevno ve vlastním oku. Na druhé straně je však stejně správné odmítnout zveličená či přímo nepravdivá obviňování a nerozpakovat se položit na druhou misku vah to prospěšné, čím Západ přispěl a (jak věříme, byť je tato naše víra vystavována těžkým zkouškám...) stále ještě přispívá.

Jako příspěvek k vyjasnění jednoho z nejznámějších „západních hříchů“ zveřejňujeme s laskavým svolením vydavatele úryvek z kapitoly „Církev a věda“ knihy Jak katolická církev budovala západní civilizaci.

Církev a věda

Bylo pouhou náhodou, že se moderní věda rozvíjela v převážně katolickém prostředí, nebo bylo v katolicismu samém cosi, co umožnilo úspěch vědy? Už jenom vznést tuto otázku znamená překročit meze módních názorů. Ale tento dotaz začíná klást stále více historiků a jejich odpovědi mohou být překvapivé.

To není maličkost. Údajné nepřátelství katolické církve vůči vědě je podle všeobecného mínění možná jejím největším dluhem. V důsledku jednostranné verze Galileiho aféry, důvěrně známé většině lidí, se rozšířilo přesvědčení, že Církev bránila pokroku vědeckého bádání. Ale i kdyby galileiovský incident byl skutečně tak zlý, jak si lidé myslí, považoval kardinál John Henry Newman, slavný svou konverzí od anglikánství, za nápadné, že to je prakticky jediný případ, na který si lidé vzpomenou.

Mikuláš Koperník

Kontroverze se soustředila na dílo polského astronoma Mikuláše Koperníka (1473–1543). Jako vědec byl Koperník postavou známou v církevních kruzích. Byl poradcem Pátého lateránského koncilu (1512–1517) ve věci reformy kalendáře. V roce 1531 připravil základní výklad astronomie pro své přátele. Toto dílo upoutalo značnou pozornost; papež Klement VII. dokonce vyzval Johanna Alberta Widmanstadta, aby o něm přednesl přednášku ve Vatikánu. To, co papež slyšel, na něho udělalo velmi příznivý dojem.

Mezitím církevní hodnostáři a akademici žádali Koperníka, aby své dílo publikoval pro obecné užívání. Na opakované žádosti přátel – včetně několika prelátů – se Koperník nakonec uvolil publikovat Šest knih o obězích nebeských sfér (De revolutionibus orbium coelestium) a toto dílo v roce 1543 věnoval papeži Pavlu III. Koperník se v mnohém držel konvenční astronomie své doby, jež byla převážně vázána na Aristotela a především na Ptolemaia (87–150 po Kr.), brilantního řeckého astronoma, který považoval vesmír za geocentrický. Koperníkovská astronomie sdílela se svými řeckými předchůdci takové představy, jako jsou dokonale sférická nebeská tělesa, kruhové dráhy a konstantní rychlost planet. Koperník však zavedl významný rozdíl v tom, že do středu systému umístil Slunce, ne Zemi. Tento heliocentrický model předpokládal, že Země obíhá kolem Slunce stejně jako ostatní planety.

Ač hněvivě napadán protestanty pro údajný rozpor s Písmem svatým, nebyl koperníkovský systém církevně cenzurován – až do Galileiho případu.

Galileo Galilei

Galileo Galilei (1564–1642) kromě svého přínosu v oboru fyziky učinil v roce 1609 některá důležitá astronomická pozorování dalekohledem; ta pomohla zpochybnit některé aspekty ptolemaiovského systému.

Zpočátku byl Galilei se svou prací vítán a oslavován prominentními muži Církve. Koncem roku 1610 mu napsal jezuita Kryštof Clavius a sdělil mu, že jezuitští astronomové potvrdili objevy, které učinil svým dalekohledem. Když se Galileo příštího roku objevil v Římě, byl zde pozdraven s nadšením jak náboženskými, tak světskými osobnostmi. Svému příteli napsal: „Byl jsem přijat příznivě mnoha slavnými kardinály, preláty a představiteli města.“ Dostalo se mu dlouhé audience u papeže Pavla V. a jezuité z Římské koleje uspořádali pracovní den na počest jeho výsledků. Galileo byl potěšen: před posluchačstvem, v němž byli kardinálové, učenci a sekulární představitelé, mluvili studenti P. Kryštofa Grienbergera a P. Clavia o velkých astronomových objevech.

Byli to významní učenci. Páter Grienberger, který osobně ověřil Galileiho objev měsíců Jupitera, byl vzdělaný astronom a vynalezl equatoriální montáž dalekohledu, která umožňovala jeho otáčení kolem osy rovnoběžné s osou Země. Přispěl také k vývoji refrakčního (čočkového) dalekohledu, který se používá dodnes.

Páter Clavius, jeden z velkých matematiků své doby, předsedal komisi, jež vytvořila gregoriánský kalendář zavedený v roce 1582 – ten vyřešil nepřesnosti starého juliánského kalendáře. Claviovy výpočty délky slunečního roku a počtu dnů potřebných k tomu, aby byl kalendář v souladu se slunečním rokem – 97 přechodných dnů každých 400 let, jak vysvětlil – byly tak přesné, že vědci dodnes zůstávají v údivu nad tím, jak to dokázal.

Všechno se vyvíjelo v Galileiho prospěch. Když v roce 1612 vydal své Dopisy o slunečních skvrnách, kde se poprvé objevil koperníkovský systém v tištěné podobě, byl mezi nadšenými dopisy i list od samotného kardinála Maffea Barberiniho, který se později stal papežem Urbanem VIII.

Církev neměla žádné námitky proti používání koperníkovského systému jako elegantního teoretického modelu, jehož doslovná pravdivost nebyla sice ještě zdaleka potvrzena, ale který odpovídal nebeským jevům spolehlivěji než kterýkoli jiný systém. Soudilo se, že neuškodí, když bude prezentován a používán jako hypotetický systém. Na druhé straně Galilei se domníval, že koperníkovský systém je doslovně pravdivý, že to není pouhá hypotéza, jíž by chyběly přesné předpovědi. Ale na podporu svého přesvědčení neměl ani přibližně odpovídající důkazy. Tak např. tvrdil, že příliv a odliv je důkazem pohybu Země, což dnes vědci pokládají spíše za komické. (Pozn. překl.: Přímý experimentální dukaz rotace Země podal až roku 1851 J. B. L. Foucault v Paříži pokusem s těžkým kyvadlem na dlouhém laně: to se vůči Zemi během dne stáčí, protože rovina jeho kyvu nemění svou orientaci vůči stálicím.) Nedokázal odpovědět na námitku stoupenců geocentrického názoru, jež sahala až k Aristotelovi, že pokud se Země pohybuje, pak by změny paralaxy při pozorování hvězd měly být viditelné, což nejsou. (Pozn. překl.: Jsou totiž nesmírně malé, podařilo se je změřit až kolem roku 1840. I roční paralaxa nejbližších stálic, tj. rozdíl úhlů, pod jakými je vidíme ze dvou opačných bodů oběžné dráhy Země /vzdálených od sebe 300 milionů km/, je značně menší než 1 úhlová sekunda.) Přes absenci striktně vědeckých důkazů však Galilei trval na přesné pravdivosti koperníkovského systému a odmítl přijmout kompromis, aby se tento systém vyučoval jako hypotéza, dokud se pro něj nenajdou přesvědčivé důkazy.

Problém vznikl tím, že Galilei trval na doslovné pravdivosti koperníkovského systému, ačkoli se zdálo, že heliocentrický model odporuje některým pasážím z Písma. Církev citlivě vnímala protestantská obvinění, že katolíci si dostatečně neváží Bible, a tak váhala přijmout tvrzení, že by se doslovný význam Písma – o němž se tehdy soudilo, že k němu patří i představa nepohyblivé Země – měl posunout, aby se přizpůsobil nedokázané vědecké teorii. Ale ani zde nebyla Církev zcela nepružná. Slavná je poznámka kardinála Bellarmina z té doby: „Kdyby se skutečně dokázalo, že středem vesmíru je Slunce, že Země je ve třetím nebi a že Slunce  neobíhá Zemi, nýbrž Země Slunce, pak bychom museli postupovat velmi obezřetně při výkladu pasáží Písma, jež zdánlivě učí opak, a spíše připustit, že jsme je nepochopili, než abychom tvrdili, že názor, který je dokazatelně pravdivý, je falešný. Ale já sám neuvěřím, že takové důkazy jsou, dokud mi je někdo neukáže.“

Bellarminova teoretická otevřenost vůči novým interpretacím Písma ve světle nových doplňků k úhrnu lidského poznání nebyla ničím novým: svatý Albert Veliký měl podobný názor. Napsal: „Velmi často se stává, že tu je nějaká otázka týkající se země nebo nebe nebo jiných prvku tohoto světa, o níž někdo, kdo není křesťan, má znalost z uvažování nebo pozorování, a je velmi ostudné a nešťastné, a je třeba se tomu vyhnout, aby křesťan, který o těch věcech mluví, jako kdyby byly v souladu s křesťanským Písmem, byl vnímán nevěřícím jako někdo, kdo mluví nesmysly, jako někdo, kdo je tak vzdálen od cíle jako východ od západu, takže se nevěřící neudrží smíchu.“ Podobně svatý Tomáš Akvinský varoval před vyvozováním důsledků z určité interpretace Písma, když máme vážné důvody si myslet, že nejsou správné: „Zaprvé, pravda Písma je nedotknutelná. Zadruhé, jsou různé způsoby, jak vysvětlit text Písma: žádný konkrétní výklad nemá být držen tak rigidně, že – jsou-li argumenty ukazující jej jako falešný – by si někdo troufal trvat na tom, že je to přesto doslovný význam dotyčného textu. Jinak budou nevěřící pohrdat Písmem svatým a cesta víry jim bude uzavřena.“

Nicméně, když roku 1616 Galilei veřejně a vytrvale hájil koperníkovský systém, církevní autority mu sdělily, že musí přestat učit Koperníkovu teorii jako pravdivou, ale může ji pojednávat jako hypotézu. Galilei souhlasil a pokračoval ve své práci. V roce 1624 jel Galilei znovu do Říma. I tentokrát byl přijat nadšeně a vlivní kardinálové dychtili diskutovat s ním vědecké otázky. Papež Urban VIII. mu dal několik významných darů včetně dvou medailí a prohlášení, jež požaduje další patronát pro jeho práci. Mluvil o Galileim jako o muži, „jehož sláva září do nebe a šíří se po celém svetě“. Urban VIII. astronomovi řekl, že Církev nikdy neoznačila koperníkovský názor za heretický a nikdy to neudělá. Galileiho Dialog o dvou největších světových systémech, publikovaný v roce 1632, byl napsán na popud papeže; ignoroval však instrukci hovořit o koperníkovském názoru jako o hypotéze, ne jako o dokázané pravdě. O pár let později P. Grienberger údajně poznamenal, že kdyby byl Galilei prezentoval své závěry jako hypotézu, mohl si psát, co chtěl. Naneštěstí pro Galileiho na něj bylo v roce 1633 uvaleno podezření z hereze a dostal příkaz zdržet se publikování koperníkovských názorů. Galileo pak vytvořil ještě další dobrá a důležitá díla, zvláště Rozpravu o dvou nových vědách (1635). Ale nemoudrá cenzura Galileiho z roku 1633 poskvrnila reputaci Církve.

Skutečností je, že katoličtí vědci v zásadě mohli pokračovat ve výzkumu bez omezení, pokud mluvili o pohybu Země jako o hypotéze (což požadoval dekret Svatého oficia z roku 1616). Dekret z roku 1633 šel dále a vyloučil zmínky o pohybu Země z vědecké diskuse. Ale protože katoličtí učenci jako P. Rudjer Bosković i nadále používali ve své práci myšlenku pohybu Země, domnívají se dnešní vědci, že dekret z roku 1633 byl spíše „zaměřen na Galileiho osobně“, a ne na katolické učence jako celek.

Odmítnutí Galileiho – i když je chápeme v celém kontextu a ne podle přehnaných a senzačních zpráv médií – se však ukázalo pro Církev jako pohoršení a vznikl kvůli němu mýtus, že Církev je vůči vědě nepřátelská.

Výňatek z kapitoly „Církev a věda“, redakčně upraveno; Thomas E. Woods, Jr.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci, český překlad Michaela a Václav Freiovi (2008), vydalo sdružení Res Claritatis, Praha 2008

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.