Obsah

Před volbami do EP

Letošní volby do Evropského parlamentu mohou být ty nejdůležitější za posledních čtyřicet let, tj. od doby, kdy se do něj v roce 1979 začalo volit. Celou tu dobu v něm totiž vládl mocenský kartel křesťanských, sociálních a liberálních demokratů. Zatímco ti dva poslední tlačili politiku stále doleva (evropští liberálové už dávno přestali být klasickými liberály a stali se jen jednou z dalších podob levice), ti první jim ustupovali a stávali se čím dále tím méně křesťanskými.

Pokud jeden kartel vládne čtyřicet let, začíná být arogantní a mocensky zkorumpovaný. Navíc současná Junckerova Komise byla snad v celé historii Evropských komisí tou nejhorší: nejen že za jejího mandátu Evropská unie ztratila členskou zemi, a to velice důležitou, nýbrž Komise začala cílevědomě štvát jedny země proti druhým a chovat se k některým členským zemím hůře než k zahraničním nepřátelům. To je druhý důvod, proč by měl být mocenský kartel EPP-S&D-ALDE rozmetán.

Stane se tak? Je to poprvé v historii EP možné, ale zdaleka ne jisté. Evropští lidovci oslabí, socialisté oslabí ještě víc, ale liberálové díky Macronovi nejspíš posílí; dohromady tak tyto tři frakce mohou mít většinu. Ale frakce se budou tvořit a přeskupovat až po volbách, takže nyní je možné všechno. Bude záležet taky od toho, jak dopadnou volby v Itálii a pro jaké frakce se rozhodnou vládní strany v Maďarsku a Polsku.

Nevíme sice kdy (a zda vůbec) k vystoupení Velké Británie z EU dojde, ale předpokládejme, že ano. Nechme stranou, zda to bude dobré pro Spojené království (irská otázka, atd.), ale pro nás jako Českou republiku a střední Evropu je to velice nevýhodné. Do této doby jsme mohli „triangulovat“: s Británií se spojit proti regulacím a centralizaci, s Německem na pro-exportních aktivitách, s Francií na ochraně atomové energie. Po vystoupení Británie z EU bude francouzsko-německá dominance téměř absolutní (otázkou je, zda Itálie bude schopna zorganizovat širší alternativu) a my do značné míry ztratíme svobodu rozhodovat o směřování EU; budeme mít jen „svobodu“ připojit se dříve nebo později.

Ale jak upozorňuje Saša Vondra, francouzsko-německý tandem není vyrovnaný, je symbolicky tandemem kohouta s orlicí. A ve vztahu kohouta a orlice je jasné, kdo má navrch, a kohout to není. Jinými slovy, německá hegemonie v EU ještě stoupne.

Nasnadě by bylo vytvořit relativně silný blok na východ od Německa – a Visegrádská čtyřka se přímo nabízí. V4 země dohromady jsou důležitějším obchodním partnerem Německa než jakákoli jiná evropská země samotná, včetně Francie či Británie. Problém je, že i když někteří politici v ČR by k tomu byli ochotní, jiní jsou z ideologických důvodů a předsudků vůči současným vládám Maďarska a Polska proti. A tak Česko a Slovensko budou lavírovat, na jedné straně se hlásit k visegrádské solidaritě, na straně druhé se tvářit jako „dobří Evropané“ na rozdíl od těch „zlých“ Lachů a Hunů.

A tím se dostáváme k hluboké civilizační krizi, kterou nyní Západ, euro-americká civilizace zažívá. Maďarská a Polská vláda udělaly mnohé chyby a mnohé zřejmě ještě udělají, a určitě není nutno schvalovat každý jeden jejich krok, ale rozhodně platí, že této krize jsou si vědomy a chtějí na ní reagovat. Při diagnóze i terapii krize udělaly méně chyb, než kolik bylo toho, co se jim povedlo pochopit správně a v čem také dokázali od pochopení přejít ke správnému jednání.

V tomto se liší od většiny politiků v západní Evropě – a téměř všech vládních – kteří si krize nejsou vědomi, či ji přímo prohlubují a urychlují. Zmiňme jen otázku manželství jako svazku muže a ženy, a tu snadnost, s jakou politici v západní Evropě (ale i v severní Americe) odvrhli tradici více než pěti tisíc let civilizované lidské existence – všude, v civilizacích všech. Nebo snadnost, s jakou byli před čtyřmi lety ochotni pustit do Evropy davy příslušníků civilizace jiné a nám historicky nepřátelské, což by – kdyby pokračovalo – mohlo dorazit Západní civilizaci v Evropě definitivně.

V těchto zásadních otázkách vlády Maďarska a Polska stály a stojí na správné straně, tj. na straně Západu, nikoli však post-Západu, který v západní Evropě už nyní nad Západem dominuje.

Je Západ v Evropě už ztracen? Doufám že ne; zoufalství je hřích. Možnosti regenerace – vzhledem k jeho kořenům, židovskému, řeckému římskému a křesťanskému – jsou nekonečné. Možnosti ano, ale budou se realizovat? To uvidíme. Západ byl na tom špatně už mnohokrát předtím: vzpomeňme na tragická 30. léta 20. století, když třetina vzdělanců Evropy si myslela, že budoucnost bude a má být fašistická / nacistická, třetina měla za to, že bude a má být komunistická, a jen třetina zůstala loajální Západu. A hlas, který mobilizoval Západ k obraně, hlas jednoho starého konzervativního lva na britských ostrovech s buldočí zarputilostí, kterému bylo popřáno sluchu pozdě, ale naštěstí nikoli příliš pozdě, byl nakonec vyslyšen a Západ byl uhájen alespoň v (západní) polovině Evropy.

Nebo vzpomeňme na 70. léta západní stagnace a demoralizace, kdy budoucnost vypadala bledě. A pak se objevili na přelomu 70. a 80. let vůdcové, velice neobvyklí a neočekávaní, jeden ve Vatikánu, jedna na Downing Street 10, a jeden v Bílem domě, kteří později našli spojence i za Železnou oponou, jednoho elektrikáře v Gdaňsku, například, či jednoho dramatika v Praze, a ti, kdo v roce 1979 byli na celosvětovém postupu, deset let poté, v roce 1989, zkolabovali.

Takže věřím, že Západ není ještě ztracen, ale aby nakonec skutečně nebyl, je nutné, aby čím dále tím více lidí mělo odvahu podívat se do očí pravdě o tom, jak hluboké civilizační krizi čelíme.

A jaké prostředky používat? Intelektuální a duchovní. A politické. Ty politické budou zřejmě drsnější, než jsme si ještě před dvaceti-patnácti lety mohli myslet, a doufali jsme, že jich nebude zapotřebí. Bude zřejmě nutné občas podpořit i politiky s odpudivými osobnostními rysy, s kterými by se nikdo z nás přátelit nechtěl, ale kteří mají tu vlastnost, že bojují. Že na úder odpovídají třemi údery. A kteří jsou schopni paralyzovat schopnost anticivilizačních sil na ně účinně reagovat.

A když neuspějeme? Když prohrajeme? Pak bude čas pro to, co Whittaker Chambers napsal před pětašedesáti lety: „...vzít nehet světce ze skřipce, nebo hrst popela z hranice, a pohřbít je tajně v květinovém záhonu, pro ten den, věky od nás vzdálen, kdy se několik málo lidí opět odváží věřit, že někdy existovalo něco jiného, že něco jiného jest vůbec myslitelné, a budou potřebovat nějaký důkaz o tom, a to posilující vědomí, že byli lidé, kteří – za toho velkého soumraku – láskyplně mysleli na to zachovat svědectví o naději a pravdě.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.