Obsah

Jít ke kořenům

Jaká je podstata Evropské unie? Pokud bychom se dovolávali jejích kořenů, čeho se to vlastně dovoláváme?

Předseda KDU-ČSL Marek Výborný v rozhovoru "Rukavice hozená konzervativním politikům" publikovaném v tomto květnovém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ mmj. říká: „K Evropské unii není alternativa. Připomeňme si, že je to projekt, který Evropě mimo jiné přinesl 74 let míru a relativního bezpečí. Není to projekt bez chyb a jistá odtrženost části elit od běžného života společnosti je zjevná. Jsem přesvědčen, že se musíme vrátit ke kořenům. Byly to právě křesťanskodemokratické strany, osobnosti jako Konrad Adenauer, Alcido di Gasperi nebo Robert Schuman, kteří stáli na počátku evropské spolupráce. A pokud jde o předsedu Junckera, KDU-ČSL ho vyzvala usnesením předsednictva, aby zvážil rezignaci a předseda Bělobrádek to osobně přednesl na summitu lídrů EPP.” (zvýrazněno J.K.)

Jan Cholínský ve svém textu „Eurokašpárek Juncker a jeho oblíbení komunisté” (viz Výběr z hroznů – jaro 2018), který reflektuje angažmá J.-C. Junckera při oslavách 200. let narození Karla Marxe, představuje poněkud jiný pohled na základy EU: „Evropská komise vydala v minulém roce Bílou knihu o budoucnosti Evropy (2017) zabývající se dalším eurounijním směřováním, kde je představen jako otec inspirátor evropské integrace italský trockistický komunista a marxista Altiero Spinelli a jeho tzv. Manifest z Ventotene z roku 1941 (teoretizující o výstavbě evropského socialistického superstátu) je vydáván za inspirativní jednotící ideový prostor. ...

Oproti notoricky známému židovsko-německému komunistovi Marxovi je jeden z jeho následovníků, italský komunista Altiero Spinelli (1907–1986), pro většinu lidí – žel – velkou neznámou. Nezbývá tedy, než každému potenciálnímu zájemci o pochopení směřování Evropské unie a zejména každému z řad křesťansko-konzervativní názorové obce doporučit, aby se o tomto soudruhovi, jeho Manifestu z Ventotene a třeba i o uskupení jeho pozůstalých v Evropském parlamentu blíže informoval. Podstatou tohoto manifestu je (1) likvidace národních států, (2) likvidace národních hospodářství, (3) zřízení evropského státu, který musí být socialistický, (4) zřízení evropské armády, která bude prosazovat vůli centrální vlády. Konspirační teorie? Nikoli. Kdo nevěří, nechť si ve Spinelliho Manifestu a v Junckerově Bílé knize počte, případně si může prohlédnout třeba zdařilé společné fotoalbum či vyhledat na youtube krátký filmík, kterak německá kancléřka Angela M., francouzský prezident Francoise H. a italský premiér Matteo R. společně kladou květiny na Spinelliho hrob v Itálii (2016).” (zvýrazněno J.K.)

Jsou tedy snad kořeny EU dva, ve své podstatně protikladné? To by byla špatná zpráva pro každého, kdo zachování Evropské unie (v nějaké podobě) vnímá jako dobré. Takový principiální rozpor uvnitř sebe sama totiž žádný útvar nemůže dlouhodobě vydržet. I když EU není stát, věřím i pro ni platí Masarykův postřeh, že státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily. A protože realita je pouze jedna a protože EU se jistě nezrodila ze dvou v podstatě protikladných koncepcí, jedna z nich je uváděna jejími příznivci coby „kořen EU” mylně, tedy coby přání, které je otcem příslušné myšlenky. Takový omyl je nebezpečný ať už se jej dopouští kterákoli „strana”, neboť dříve či později dojde k prozření a tedy rozčarování. Reakce na takové poznání může být totiž prudká. Nikdo není rád klamán, tím spíše dlouho a hluboce, v důležité věci, byť by šlo z nemalé části o sebeklam. Na vině – a v tom se většina lidí snadno shodne – jsou přece prakticky vždycky ti druzí.

Co je tedy EU-fundamentalismus? Důležitost této otázky je možné posoudit analogicky. Byl to Dan Drápal, který poukázal na rozdíl mezi fundamentalismem islámským a fundamentalismem křesťanským: zatímco muslim, který se rozhodne jít ke kořenům své víry, dorazí k násilnickému Mohammedovi, křesťan na téže cestě doputuje ke Kristu milujícímu každého člověka. Jak bude vypadat ten který fundamentalismus je z toho zřejmé. Tak tedy: k čemu doputujeme, vydáme-li se ke kořenům Evropské unie?

Pokud by nám měla být vodítkem výhradně současná situace, asi bychom neměli co řešit. Nejpozději odmítnutím explicitního odvolání se na Boha a křesťanství v návrhu ústavního dokumentu EU (2003) a odmítnutím R. Buttiglioneho coby komisaře EU (2004) je zjevné a stále zjevnější, že křesťanství je pro rozhodující množinu špiček EU záležitostí přinejmenším podezřelou, pro některé i toxickou či dokonce nebezpečnou. Chovají se více méně v intencích výše představeného Manifestu z Ventone.

Může nám ale současnost poskytnout neomylné vodítko stran kořenů? Tak se např. po roce 1948 poměrně dlouhou dobu zdálo, že jedním z důležitých kořenů české státnosti je „husitské revoluční hnutí”. Ne, nejde mi teď o vyvolání nějakého denominačního sporu, ale připomeňme si, my, kteří si máme na co vzpomenout, jakým způsobem představoval komunisty překroucený dějepis celou tuto otázku. Přitom za kořen byla vydávána právě tato zmanipulovaná interpretace! Hledaný základ je daný a omyly v jeho dnešním nazírání, omyly seberozšířenější, sebeakceptovanější, sebepopulárnější či sebevzývanější na tom nic nezmění. Že se ze Západu vzešlé elity (příčí se mi tedy psát „Západní elity”) v obrovské míře od křesťanství (a tedy od Západu) odklonily, o tom není sporu. Že existovaly více či méně bizarní koncepce (jako např. ta zmíněného komunisty Spinelliho...), kterých bylo možné se náhradou přichytit, to je také jasné. Přesto z toho však neplyne nutný závěr, že v základu Evropské unie křesťanství skutečně nestálo. Já si netroufám zde udělat ten rozhodný závěr, že tomu tak určitě bylo, ale dovoluji si uzavřít, že tomu tak být mohlo... tedy že nemusíme být nutně bez naděje – v tom smyslu, že odmítat demontáž Evropské unie nemusí být nutně špatnou cestou. Jistota však chybí a každodennost, co si budeme povídat, pochybnosti spíše živí než naopak. V každém případě bych se tedy velmi přimlouval za to, aby si zde nastíněnou otázku položili moudřejší lidé, než jsem já. Na jejím pravdivém zodpovězení, obávám se, záleží mnohé.

Buď je současný stav součástí cesty k naplnění, dovršení vývoje Evropské unie – prostě zdárně směřuje k předpokládanému cíli, nebo jde o deviaci, odklon od zamýšleného směru, ke kterému došlo v důsledku omylu a/nebo zlé vůle. Tertium non datur. Je-li pravdou to první, veškeré reformní pokusy jsou odsouzeny k nezdaru, neboť není k čemu se vztahovat. Jedinou možností by pak bylo současný stav demontovat a začít případně znovu a jinak. Pokud je pravdivá druhá možnost, má reformní snaha naději. (Nebo je beznadějná z nějakého jiného důvodu, který však není předmětem této úvahy…)

Každá ze „stran” – tedy jak ti, kteří by měli rádi EU socialistickou (a daří se jim to) a tudíž i její kořeny vidí jako socialistické, tak ti, kteří by EU měli raději křesťanskou (a jsou v těžké defenzivě) a doufají v možnost odvolat se k jejím křesťanským kořenům – by si přitom sama v soba měla vyřešit otázku, zda věc vnímá v duchu „My EU nedáme – radši ji zbouráme!”. Tedy zda jsou ti kteří „straníci“ ochotni akceptovat Evropskou unii, bude-li se ubírat směrem, který je z jejich hlediska nepatřičný. Za sebe musím přiznat, že vidím v EU nástroj a nikoli cíl. Respektuji, že zrovna Česká republika není tou příkladnou zemí, která by nerozumná opatření zaváděla hlavně pod tlakem EU. Ale je tu např. Polsko, které je v mnohém skutečnou nadějí. Podstatné otázky vážící se k dané a neměnné lidské přirozenosti chápe současná polská representace mnohem lépe, řekl bych dokonce radikálně lépe, než momentální elity Evropské unie. Omyly navázané na zcela pokřivený obraz člověka jsou příliš nebezpečné. Socialismus dnes však vykazuje cílený zájem právě o tuto oblast. Pokud by se tedy prokázalo, že křesťanské kořeny EU jsou fikcí a ty socialistické realitou, tedy že reforma je skutečně nemožná, bylo by správné začít pracovat pro demontáž Evropské unie. Já si přitom tuto otázku kladu naléhavě. Zajímalo by mě, jak by si na ni odpověděli ti, kteří podporují aktuální směřování EU. Jistě, je to možná příliš hypotetické, ale pokud by se „kormidlo” otočilo, Evropská unie by se přestala vzdalovat od Západu a začala nejen respektovat, ale i čerpat z křesťanství, smířili by se s takovým vývojem, s takovou EU? Pokračovali by v jejím rámci v politických snahách opět prosadit některé své návrhy, nebo by začali usilovat o její likvidaci?

Jenže co prakticky činit, než bude případně základní otázka – tedy otázka charakteru kořenů EU – vyřešena? Neobracím se nyní na ty, kteří jsou spokojení se současným socialistickým vývojem EU. Obracím se na ty, se kterými sdílím přesvědčení, že onen socialistický vývoj je jak nešťastný, tak nebezpečný. Někteří, možná dokonce mnozí, si již na klíčovou otázku odpověděli a vidí v EU zlo, které je zkrátka třeba odstranit. Jednak se tedy obávám (a ono to patrně bude v mnohém vidět i na UK), že my sami doma jsme hlavní příčinou většiny z toho, co považujeme v ČR za chybné – a z EU je to „jen” účinně přiživováno. Zejména bych si ale dovolil navrhnout nebo možná požádat ještě o chvíli trpělivosti, o přístup, který nebude stavět „dokonalé” proti „lepšímu”. V očích rozhodných odpůrců EU jako takové je tím „dokonalým” její likvidace nebo přinejmenším odchod České republiky z ní. Radikálním požadavkem si však zavírají cestu k možnosti reformy.

Aby bylo něco vykonáno, musí to být nejen proveditelné, ale musí se také najít někdo, kdo to provede. Výše jsem spekuloval o proveditelnosti reformy EU. Netroufám si, opakuji, tuto věc jakkoli uzavřít – zbává tedy mé doufání. Přesto si dovoluji apelovat na to druhé. Samozřejmě respektuji, že to může být označeno za zcela naivní, ale dokud není prokázáno, že reformní cesta je zavřená (a to si vážně myslím, že prokázáno není), je, domnívám se, naší povinností se po ní vydat a o reformu se pokusit.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.