Po izraelském úderu na Írán

Podrobnosti

Zveřejněno 3. 10. 2012 19:41

Napsal Daniel Pipes

Západ Teherán podezřívá, že se snaží v rámci svého jaderného programu vyvinout atomové zbraně, což však íránští představitelé popírají a tvrdí, že země chce energii z jádra využívat výhradně k mírovým účelům. Izrael dlouhodobě považuje íránský jaderný program za největší hrozbu pro svoji existenci.

Vedoucí izraelští činitelé už měsíce říkají, že „okno příležitosti” k útoku na iránská jaderná zařízení je ještě před listopadovými prezidentskými volbami v USA. Svou roli hraje jednak čas - iránská jaderná zařízení budou brzy opevněná v podzemních bunkrech mimo dosah izraelských bomb – ale mnozí zmiňují i určitou předvolební kalkulaci: President Obama, jehož podporou si Izrael může být stále méně jistý, by totiž v tak politicky delikátním čase měl zřejmě dosti svázané ruce. Útok na Írán by mohl být interpretován jako selhání Obamovy mírové politiky, což by nahrálo republikánům, otevřená „nepodpora“ Izraele ze strany presidentovy administrativy by mohla vzbudit nevůli proizraelsky smýšlejících voličů, s nimiž musí počítat každý kandidát, naopak jeho přílišná podpora by zase nejspíš odradila Obamovy levicové voliče. V každém případě by podzimní načasování izraelské vojenské akce mohlo zamíchat kartami nejen v Teheránu, ale možná i ve Washingtonu.

Komentátor a znalec Blízkého Východu Daniel Pipes ve svém nedávném článku dokládá, že mnozí berou izraelské plány vážně a uvažují, co se bude dít potom. Posoudit, zda existuje rozumná šance na úspěch, zda cena, kterou bude nutno za vítězství zaplatit, stejně jako zvážit, zda dobro, které bychom měli válčením získat, převáží zlo, které válka nutně přinese, to vše patří ke kritériím klasické teorie „spravedlivé války“. K úplnému rozsouzení, co všechno je zde ve hře a je-li vojenská akce proti Íránu skutečně nevyhnutelná, ospravedlnitelná, reálně proveditelná, a případně za jakou cenu, nepochybně s konečnou platností dojde jinde než na stránkách novin. Novinové stránky v tom přesto mohou hrát svou roli. Čtěte je s námi.

Nedávná analýza dvou amerických vědců se snaží doložit, že nebezpečí, že nukleární zbraně se dostanou do rukou Íránu, je mnohem vyšší, než nebezpečí vojenského útoku, zaměřeného na zabránění tomu, aby se tak stalo.

Jak budou Íránci reagovat na případný izraelský úder proti jejich nukleární infrastruktuře? Odpovědi na tuto otázku hrají v prognózách důležitou roli, protože se netýkají jen rozhodnutí Jeruzaléma, ale i toho, do jaké míry pracují ostatní státy na tom, aby takovému útoku zabránily.

Analytici zpravidla nabízejí predikace typu best-case (nejlepšího případu) pro politiku zastrašování a omezování, a výsledek typu worst-case (nejhoršího případu) přisuzují vojenskému úderu. Předpokládají, že Teherán udělá vše, co bude možné, aby se pomstil, včetně únosů, terorismu, raketových útoků, námořních bitev a uzavření Hormuzského průlivu. Takové předpovědi ignorují dvě skutečnosti: žádný z předcházejících izraelských úderů proti nepřátelským státům vyvíjejícím nukleární zbraně, proti Iráku v roce 1981 a Sýrii v roce 2007, nepodnítil odvetu; a přehled historie íránské republiky od roku 1979 poukazuje na "mírnější a méně apokalyptický – či dokonce střídmý odhad pravděpodobných následků preventivního úderu".

Toto jsou slova Michaela Eisenstadta a Michaela Knightse z Washington Institute for Near Eastern Policy, kteří nabízejí excelentní návod k možným scénářům ve své studii "Beyond Worst-Case Analysis: Iran's Likely Responses to an Israeli Preventive Strike (Druhá strana analýzy nejhoršího případu: Pravděpodobná odpověď Íránu na preventivní úder Izraele)". Jejich zkoumání íránského chování v průběhu posledních třech desetiletí je vede k předpokladu, že odpověď Teheránu na izraelský úder budou pravděpodobně formovat a ohraničovat tři hlavní principy: trvání na reciprocitě, obezřetnost, aby si zbytečně nenadělal další nepřátele, a přání zabránit dalším izraelským (nebo americkým) úderům.

Jinými slovy, mulláhové čelí závažným omezením ve svých možnostech sáhnout po odvetě, včetně vojenské slabosti a naléhavé potřeby neudělat si ještě víc externích nepřátel. Na základě těchto principů Eisenstadt a Knights zvažovali osm možných variant reakcí Íránu, které je třeba posoudit, a mít přitom na paměti i možnou alternativu – a to apokalyptické islamisty, kteří mají kontrolu nad nukleárními zbraněmi:

Teroristické útoky na izraelské, židovské a americké cíle. Jsou pravděpodobné, způsobily by však jen ohraničené škody.

Únosy amerických občanů, speciálně v Iráku. Pravděpodobně jen v omezeném rozsahu, jako například v 80. letech v Libanonu.

Útoky na Američany v Iráku a Afganistánu. Ty jsou velmi pravděpodobné, zvláště s pomocí zprostředkovatelů, způsobily by však jen omezené škody.

Raketové údery na Izrael. Pravděpodobný scénář: několik raket z Íránu překoná izraelskou obranu, což povede ke ztrátám několika stovek lidských životů; rakety Hizballáhu budou kvůli libanonské vnitropolitické situaci použity jen v omezeném rozsahu. Nepravděpodobný průběh: Zapojení Hamasu, který se od Teheránu distancoval; Syrské vlády, která nyní sama bojuje o život proti stále silnější opoziční armádě a možná také proti tureckým ozbrojeným silám. Celkově možno říci, že je pravděpodobné, že raketové údery nezpůsobí devastující škody.

Útoky na sousední státy. Pravděpodobně v podobě terorismu, který bude oficiálně popírán. Méně pravděpodobné jsou otevřené raketové údery, protože Teherán si nebude chtít nadělat další nepřátele.

Srážky s americkými námořními silami. Pravděpodobné: avšak s ohledem na poměr sil způsobí jen omezené škody.

Tajné podminování Hormuzského průplavu. Pravděpodobné; způsobilo by vzrůst cen energií.

Pokus o uzavření Hormuzského průplavu. Nepravděpodobné: těžkou uskutečnitelné a potenciálně příliš nebezpečné pro íránské záměry, protože země sama potřebuje tutéž zásobovací trasu.

Autoři též zvažují tři potenciální vedlejší následky izraelského úderu. Ano, Íránci by mohli bezprostředně po úderu vyjít do ulic na podporu své vlády, ale z dlouhodobého hlediska by Teherán "mohl být kritizován za manipulaci s nukleární dokumentací způsobem, který vedl k vojenské konfrontaci". O takzvané Arabské ulici se stále předpokládalo, že v odpověď na vojenský útok zvenčí povstane, ale nikdy se tak nestalo; navíc pravděpodobným nepokojům mezi šíity z Perského zálivu by byli protiváhou mnozí Arabové, kteří (v obavě z íránských nukleárních ambicí) potichu Izraelce povzbuzují. Pokud jde o možné odstoupení od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní a odstartování otevřeného programu řinčení jadernými zbraněmi, byla by to sice "velmi reálná možnost",zejména v souvislosti s netrpělivostí Íránu zasadit odvetný úder, ale o to těžší by pak pro něj bylo obstarat si díly pro takovýto program.

Obecně se zdá, že hrozící nebezpečí jsou nepříjemná, ale ne kataklyzmatická, zvládnutelná, ne devastující. Eisenstadt a Knights očekávají krátkou fázi velmi intenzivní íránské odpovědi na případný vojenský úder, po které bude následovat "delší konflikt nízké intenzity, který by mohl trvat měsíce či dokonce roky" – vcelku podobný tomu, který už nyní mezi Íránem a Izraelem existuje. Preventivní úder Izraele, uzavírají washingtonští analytici svou studii, by sice "znamenal vysoce riskantní a namáhavé úsilí, způsobující nárůst napětí v celé oblasti Levanty a Perského zálivu, … ale nestal by se tak apokalyptickou událostí, jak někteří jiní předpovídají".

Publikováno 26.6.2012 v The Washington Times.