Obsah

U reforem je načasování naprosto klíčové

Reformním vládám nebývá dáno mnoho času k učinění nezbytných kroků. Důvěra, kterou jsou lidé ochotni dát svým politikům, i míra bolesti, kterou jsou ochotni snést, mají své meze. Překročení těchto limitů může vzbudit vážný odpor proti reformátorům a jejich úsilí.

Leszek Balcerowicz, jeden z architektů polských reforem, zdůrazňoval význam „mimořádnosti chvíle“, čímž měl na mysli, že reformní kroky zahájené co nejdříve po zhroucení režimu mají mnohem větší šanci uspět, než stejně radikální návrhy v dobách klidnějších, a dokonce i než méně radikální změny naplánované postupně. Jinými slovy, hořkou medicínu je snazší spolknout rychle a najednou, než si její užívání rozložit do menších dávek. Balcerowiczova teze vychází z předpokladu, že situace krize vytváří v každé zemi zvláštní konstelaci, přímo nový stav mysli, a tomu odpovídající politické příležitosti. Vláda tak má možnost učinit rozhodnutí, která by za běžných politických a ekonomických podmínek nebyla průchodná. V tomto smyslu krize není ani tak tragédií, jako spíše příležitostí. Správná rozhodnutí učiněná příliš pozdě jsou stále správnými rozhodnutími, ale jejich prosazení je mnohem náročnější a výsledky často nejsou zdaleka tak úspěšné.

Při provádění reforem je jejich načasování naprosto klíčové. Okno příležitosti totiž nezůstává otevřené na dlouho. Rychle je vyplní pragmatická politika soupeřících stran a zájmových skupin, které se více starají o zcela praktické zájmy svých voličů, jak je běžné v zavedených demokraciích. Radikální rozhodnutí pak bývá mnohem těžší prosadit a rychlost potřebných reforem se přirozeně zpomaluje.

Transformující se země, které nestihly prosadit nejklíčovější reformy v těchto „mimořádných chvílích“ v dobách politického přechodu, se s tímto úkolem musejí tak či onak vypořádat posléze, nicméně čekají je mnohem obtížnější ekonomické a společenské podmínky. Mohou čelit rizikům makroekonomické nestability, potýkat se s nadměrnou a chaotickou státní regulací a masivní korupcí. Takovým zemím je obvykle dána jakási „druhá příležitost“, často poté, co původní reformní strany u moci propadnou, ale když si politici nechají ujít i tuto další příležitost, stává se velmi obtížným přesvědčit lidi, kteří přetrpěli již jedno reformní období bez patřičných výsledků, aby to celé podstoupili znovu.

Mart Laar (*1960), vzděláním historik, estonský premiér v letech 1992 – 1994 a 1999 – 2002, v letech 2011 – 2012 zastával v estonské vládě funkci ministra obrany; Text zpracován podle „The Estonian Economic Miracle“, publikováno v Background, No. 2060, august 2007, published by The Heritage Foundation

 

* * *

Estonsko je členem Evropské unie a já jsem Evropan. Snažíme se být v Evropě velmi aktivní. Rádi bychom, aby se celá Unie stala „novou Evropou“. Mám naději, že by konkurence ze strany nových členských států mohla vést k prosazení poněkud normálnějšího ekonomického modelu v celé Evropě. Považoval bych to za velmi pozitivní a Evropě prospěšné. Tady vůbec nejde o prosazování nějakého „anglosaského“ modelu na úkor nějakého „evropského“. Občas se říká, že takový druh reforem, jaký jsme my zavedli v Estonsku, je projevem jakéhosi neoliberalismu. Považuji takové uvažování za nesmyslné. To není otázka pravice versus levice, to je otázka zdravého rozumu. Některé levicové vlády prosazují reformy, na jaké si mnohé pravicové vlády netroufají.“

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.