Příště Nobelovku pro světlušky, prosím!

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 11. 2012 21:48

Napsal Roman Joch

Pokud by byly oceňovány skutky a ne iluze, Nobelovu cenu míru každoročně od roku 1945 až dodnes získávají ozbrojené síly USA.

Jak říkával Groucho Marx či Woody Allen, „it’s a deja-vu all over again“, neboli, abych to přeložil přesně, špatný sen se nám opět vrací. Nobelův výbor totiž zasedl a rozhodl.

Nemohu než zopakovat, co jsem napsal před sedmi lety: Nobelovu cenu míru mohl letos klidně získat skautský oddíl světlušek Horní Počernice; pro mír totiž udělal asi tolik, jako celá Evropská unie. Ta pro něj totiž udělala mikroskopicky málo.

Byly-li by oceňovány skutky a ne iluze, Nobelovu cenu míru každoročně od roku 1945 až dodnes získávají ozbrojení síly USA.

Kdysi k tomu, aby člověk získal Nobelovku míru, bylo zapotřebí být alespoň celoživotním gangsterem, vrahem a teroristou, zabít či nechat zabít několik tisíců či desítek tisíců lidí, zvláště civilistů, a pak slíbit, že už budete hodný (Jasir Arafat, Nobelova cena míru za rok 1994).

Anebo bylo zapotřebí být alespoň neúspěšným presidentem a pak si post-presidentskou kariéru založit na obhajobě teroristů a diktátorů typu Jasira Arafata či Kim Il-Sunga a Kim Čong-Ila (Jimmy Carter, Nobelova cena míru za rok 2002).

Anebo, abyste dostali Nobelovku, bylo zapotřebí být alespoň neúspěšným kandidátem na presidenta a pak šířit hysterii, že se všichni na této planetě upečeme (Al Gore, Nobelova cena míru za rok 2007).

Či – v minimálním případě – být alespoň byrokratem v čele nějaké impotentní mezinárodní organizace (Kofi Annan, OSN, 2001; ElBaradei, Mezinárodní agentura pro atomovou energii, 2005).

Nyní však stačí o míru jen mluvit. A být bezzubý.

Tím však dláždíte cestu k válce. Neboť slabost, bezbrannost a impotence jsou provokativní. Provokují potenciálního agresora k agresi reálné. Vysílají signál: „nafackuj mi, znásilni mě, dej mi na frak; neumím se bránit.“

Válka nezačíná, když je hodně zbraní, jak mylně míní pacifisté a stoupenci unilaterálního odzbrojení; válka začíná, když potenciální agresor míní, že cena za agresi bude pro něj přijatelná, nízká a hodna rizika. Naopak válka nezačne, když ho přesvědčíme, že cena, již by za agresi zaplatil, by byla pro něj prohibitivní: porážka, utrpení a zničení jeho země, či – nejlépe – smrt jeho a všeho či všech, kdo jsou mu nejdražší. To však lze zajistit jedině prostřednictvím síly, odstrašujícího arzenálu, jenž u potenciálních agresorů (vz)budí respekt. „Mír prostřednictvím síly“ je jediná realistická cesta k jeho zachování. Nikoli slabost, bezbrannost, impotence, jež jsou – upřímně – koledováním si o agresi. A taky realitou EU.

Mám návrh: získala-li Nobelovku míru 2012 EU, příští rok světlušky. Skautský oddíl světlušek. Třeba v Horních Počernicích.

O těch alespoň vím, že staví školu pro chudé děti v Africe. Nic moc, ale víc než naivní „mírotvorné“ kecy EU.

Prosím. Nobelovku pro světlušky…

Publikováno na www.ceskapozice.cz.

„Mírový a stabilizační projekt, jakým je Evropská unie, zasluhuje v současné krizové situaci podat pomocnou ruku,“ komentují média udělení Nobelovy ceny za mír Evropské unii

Nobelovu cenu za mír pro rok 2012 získala Evropská unie. Nobelův výbor ocenil "více než šest desetiletí věnovaných šíření míru a usmíření, demokracie a lidských práv v Evropě". Nobelovu cenu za mír EU získala 60 let po zrodu jejího předchůdce, Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO). Nobelovu cenu za mír na rozdíl od ostatních Nobelových cen neuděluje švédská Akademie věd, nýbrž norský Nobelův výbor, jenž je jmenován norským parlamentem a zasedají v něm norští politici.

„Co se to děje s Evropou, že tak snadno zapomíná na své dějiny, co ji to nutí stavět se do pózy ochránce míru, proč halí sebe sama do téměř náboženského hávu? Proč tak mnozí, jinak vzdělaní a moudří lidé, tomuto kouzlu tak snadno podléhají?

Ano, jsme vděčni, že Evropa žije již půlstoletí v míru. Dějiny mívají i svůj docela pozemský rozměr: koncem 40. let minulého století to bylo přece NATO, nikoliv EU (která tehdy a ještě dlouho poté vůbec neexistovala), co vznikalo s cílem udržet "Germany down, America in, Russia out", tedy udržet (poražené) Německo na kolenou, Ameriku v Evropě a (komunistické) Rusko mimo ni. Pokud se západní Evropa po válce dokázala postavit na nohy a dát se dohromady, pak to bylo především díky masivní americké vojenské, politické a ekonomické přítomnosti v Evropě, jakkoliv to dnešní evropské elity nerady slyší. A dělo se tak tváří v tvář hrozbě komunistické expanze, kdy ruský medvěd drtil ve svém obětí již téměř polovinu Evropy.

Tato připomínka dnes není Západní Evropě vhod, neboť příliš brzy se naučila s medvědem dobře vycházet. A nebýt opět tlaku zpoza Atlantiku, docela klidně bychom mohli ještě dnes žít v rozdělené Evropě. Jen vzpomeňte, jak ti, kteří se dnes věnčí gloriolou sjednotitelů a mírotvorců, se v roce 1989 třásli, aby se komunismus nezhroutil příliš rychle, což by ohrozilo jejich životní úroveň, jak se do poslední chvíle skláněli před komunistickým vůdcem Gorbačovem a byli ochotni respektovat "poválečné uspořádání Evropy", protože strach z hospodářské síly sjednocujícího se Německa byl větší, než touha po nastolení spravedlnosti...

Ne, nemohu si odpustit tento výlet do historie. Nebudeme-li si ji totiž sami připomínat, může se nám klidně stát, že za pár let se naše děti budou ve škole učit, že to byla právě Evropská unie, kdo tehdy na Sinaji vyjednal s Hospodinem zákoník lidských, občanských a sociálních práv...“

David Floryk: Evropská unie v hávu mesiáše? Konzervativní listí, leden 2003