Aktuální číslo

Sociální politika a štěstí lidu

Napsal David Floryk

Nedávno se mi dostala do rukou útlá brožurka Charlese Murraye (nar. 1943), známého amerického sociologa a provokativního myslitele, analytika washingtonského American Enterprise Institute. Jde o přepis jeho přednášky, proslovené v roce 2009.

Autor se zamýšlí nad stavem americké společnosti a jejími perspektivami a ptá se, kde jsou zdroje onoho „štěstí lidu“, jak stojí v názvu textu a jehož hledání je – řečeno slovy Otců zakladatelů – údělem a úkolem každého člověka?

Murray píše o štěstí jako o pocitu „hlubokého uspokojení“, který je důsledkem „dobře prožitého života“, založeného na věcech, za kterými se ohlížíme, když se ve stáří ptáme, zda smíme být hrdí na to, kým jsme byli a co jsme dělali.

Aby mohla posloužit jako zdroj hlubokého uspokojení, musí podle Murraye lidská činnost splňovat určité požadavky. Musí být důležitá, neboť nenabýváme hlubokého uspokojení z banálních věcí. Musíme do ní vložit mnoho úsilí, jinými slovy musí nás něco stát, na což odkazují klišé typu „nic není zadarmo“. A musí se nás týkat, musíme odpovídat za její následky. Věcí, které splňují tyto podmínky, není v lidském životě mnoho. Murray identifikuje 4 základní oblasti: Být dobrým rodičem. Žít v dobrém manželství. Být dobrým sousedem či bližním, dobrým přítelem těm, jejichž život se s naším nějak potkal. Být v něčem opravdu dobrý, tedy nalézt své povolání, jemuž zasvětím život, ať již jde o práci, zálibu či zájem. Nebo formálněji řečeno: Na otázku, ze kterých institucí lidé čerpají v životě nejhlubší uspokojení, zní odpověď nejčastěji: rodina, obec či společenství, povolání a víra.

Tyto čtyři instituce jsou pro smysluplný, uspokojující život klíčové. Podstatné události kolem narození, smrti, výchovy dětí, naplnění osobních možností, vypořádání se s neštěstím, intimní vztahy – to vše se odehrává uvnitř těchto čtyř institucí.

V tomto světle, pokračuje Murray, je cílem sociální politiky státu zajistit, aby tyto instituce byly silné a vitální. A zde nastává problém: Murray je přesvědčen, že převažující západní sociální model, především ten evropský, tak nečiní, naopak tyto instituce oslabuje, podkopává, odčerpává z nich příliš mnoho života. Evropský model sociálního státu je od základu vadný, píše Murray, protože „navzdory materiálnímu úspěchu není přizpůsoben cestám, po nichž lidská prosperita přichází“.

Když se pokusíme co nejvíce zjednodušit definici toho, co je úkolem vlády, pak podle Murraye vláda zasahuje, aby odnímala problémy z věcí, snímala břemena. To je samozřejmě v mnoha ohledech plně legitimní, správné a vítané, např. efektivní policie zbavuje občany problémů s bezpečností.

Ale co když existují oblasti, kde by vláda (resp. vládou zmocněné nástroje sociální politiky) tolik intervenovat neměla? Co když jsou mnohé – třeba i dobře míněné– intervence kontraproduktivní, co když kromě krátkodobé úlevy přinášejí ne hned patrné dlouhodobé škody? Murray je přesvědčen, že právě k tomuto dochází. Pokaždé totiž, když vláda odejme něco z břemen při naplňování funkcí rodiny, obce, povolání a víry, zbavuje tím zároveň tyto instituce něčeho z jejich vitality, odsává z nich něco z jejich života.

Rodiny či komunity nežijí proto, že každodenní úkoly, s nimiž se musejí potýkat, jsou tak zábavné, ale proto, že rodina i obec (v nejširším slova smyslu, od sousedské či náboženské komunity až po obec v pojetí komunálním) odpovídají za uskutečňování čehosi podstatného, co za ně nikdo jiný neudělá. Pokud zdravě fungují, vyvine se časem složitá síť společenských zákonů, očekávání, odměn a penalisací, která rodinám i obcím napomáhá v naplňování jejich úkolů. A řekne-li vláda, že odejme něco z problémů při výkonu úkolů, k nimž byly tyto instituce stvořeny, nevyhnutelně tím přebírá něco z jejich činností, z jejich úkolů a rolí – a toto neformální přirozená síť se třepí a rozkládá.

Navíc, tento úpadek postihuje především nižší, chudší vrstvy – tedy ty, k nimž se sociální politika tradičně vztahuje nejaktivněji. Když vláda sejme něco z břemen, spojených s manželstvím a rodičovstvím, neovlivní to tolik zdroje životního uspokojení příslušníků elit. Zato muž, který se snaží udržet si své nepříliš kvalifikované místo a tak uživit rodinu, činí se svým životem něco prokazatelně důležitého. Bude-li mu však „systém“ na každém kroku dávat najevo, že o děti ženy, s níž žije, bude postaráno i bez něj, něco se mění. Dříve i nekvalifikovaná práce jako zdroj obživy rodiny činila muže hrdým a zajišťovala mu postavení v komunitě. Dnes již tomu tak není. Překotné, neuvážené snímání životních problémů z beder lidí bere možnost ohlédnout se za svým životem a říci si: „Zvládl jsem to.“ Bere jim tedy vlastně příležitost prožít hluboké lidské uspokojení, možnost být šťastný.

V čem je tedy jádro problému?

Myslím, že Murray na to ve zmíněné přednášce odpovídá dvěma způsoby. Jednak vidí chybu v příliš ambiciózním Západním sociálním modelu, který si bere za cíl co nejdokonaleji „zabezpečit“ a „odbřemenit“ člověka od všech možných následků a důsledků jeho životních rozhodnutí. Přebírá úkoly za lidi – i za jejich přirozené instituce – a tím jim „bere práci“, odčerpává z nich život, a především, zbavuje je odpovědnosti.

Druhá část odpovědi se podle mého skrývá v „evropském syndromu“, neboli šířící se evropské mentalitě (Murray zdůrazňuje „šířící se“, v žádném případě nehovoří o všech Evropanech), kterou Murray popisuje zhruba takto: Lidské bytosti jsou souborem chemických látek, které jsou aktivovány a po čase zase deaktivovány. Cílem života je pak užít si onen vymezený čas co nejpříjemněji.

Takto uchopený obraz lidského života neposkytuje žádný prostor pro odpovědnost, neboť nenabízí nic, za co by bylo možno se někomu odpovídat. Je-li tomu totiž tak, pak slovní spojení „dobře prožitý život“ nemá žádný význam. Je-li toto cílem života, pak práce není povoláním, ale něčím, co překáží vyššímu dobru zahálky. Je-li toto cílem života, proč mít dítě, když s dětmi jsou tolikeré starosti a problémy – a konec konců, k čemu jsou doopravdy dobré? Je-li toto cílem života, pak proč se starat o sousedy? Je-li toto cílem života, co může lákat na náboženství, které káže něco úplně jiného?

Tedy podobnými slovy zaznívá totéž: Zmenšuje se prostor pro osobní zodpovědnost. Převažující životní vize nenabízí motivaci k odpovědnosti a státní sociální politika neposiluje, naopak oslabuje ty z přirozených lidských institucí a činností, které by mohly být schopny příležitost k odpovědnosti lidem nabízet. Není toto jedna z nejnaléhavějších – a současně nejpřehlíženějších – sociálních otázek dneška?

MURRAY, Charles A.: Štěstí lidu. Dauphin, Praha, 2014; ISBN 978-80-7272-462-8

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.