Obsah

Aktuální číslo

Ke které kultuře se mají hlásit naše školy? Vláda to neví

Politici u nás i v Evropě hovoří o nutnosti společné obrany. Ale obyčejný člověk neslyší to zásadní: co vlastně chceme chránit? K čemu vychovávat naše děti? Proč se místo „pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku“ (viz školský zákon) neučí naše děti o evropské kulturní identitě? V minulém volebním období jsem to nestačila prosadit. Nyní to bude ještě těžší. Stanovisko vlády na začátku března 2019 zní: nepodporujeme.

Vzhledem k vývoji v Evropě a ve světě – a nejsem o tom přesvědčena sama – se právě teď rozhoduje o další existenci evropské civilizace.  Několik desítek let jsme systematicky ředili evropskou kulturu všudypřítomným multikulturalismem – i dnes je multikulturní výchova povinná – až vznikl roztok bez chuti. Jsme tak korektní a ohleduplní ke všemu odlišnému, až se nakonec dostáváme k popírání toho, co je nám vlastní, a k diskriminování většiny. Jsme na cestě do zítřků, kde se nerozlišuje pravdivé od nepravdivého, dobré od zlého. To je ovšem situace, která vylučuje výchovu dětí. Počátek výchovy je vrůstání do konkrétní kultury, kterou sdílejí druzí se mnou a právě proto se jich nemusím bát.

Co říká zákon

Prvním cílem je ve školském zákoně rozvoj osobnosti člověka, který bude vybaven poznávacími a sociálními způsobilostmi, mravními a duchovními hodnotami pro osobní a občanský život, výkon povolání nebo pracovní činnosti, získávání informací a učení se v průběhu celého života. Dostatečně zdůrazněna je také rovnost mužů a žen a lidská práva obecně. Ve zmiňovaných vzdělávacích cílech stojí za pozornost bod f).  Žáci mají dostat informace o světových a evropských kulturních hodnotách a tradicích. U odlišných světových kultur je to správné. Proč ale jasně neřekneme, že na našich školách se předává to nejlepší z kultury evropské? Proč se nehlásíme k tomu, že evropská identita stojí na důvěře v rozum a na vědeckém poznávání světa, stejně jako na hledání spravedlnosti a snaze vytvořit co nejlepší pravidla, srozumitelná všem? Naše myšlení se tak utváří už dva a půl tisíce let. Od antiky. Nikdo z nás není anděl, mnozí z nás nevěří v Boha, ale všichni máme již dva tisíce let někde v sobě stopy desatera (nezabíjej, nelži, neber, co ti nepatří). Díky odkazu křesťanství považujeme za správný soucit se slabými, učíme se odpouštět a dávat lidem druhou šanci. Většina z nás také stále ještě věří, že dobro a zlo existují a že slušný člověk se má vždy snažit o to dobré. Právě evropská kultura došla k tomu, že před zákonem si máme být rovni, že solidarita je důležitá a stejně tak důležité je uchovat si velký prostor svobody. Nikdo nepochybuje, že zákony formulují zástupci občanů, nikoliv náboženští vůdci. Všichni už víme, že světovou populaci nelze dělit na vyznavače jednoho náboženství a pak na ty druhé, se kterými není slitování. Antický a židovsko-křesťanský odkaz je pevnou součástí kultury a nemá to nic společného s náboženským vyznáním, které musí být dovoleno, leč odděleno od správy státu.

Ve stejném bodě vzdělávacích cílů, kde se hovoří o informování žáků o světových a evropských hodnotách, se přitom – výrazně energičtěji – požaduje „pochopení a osvojení zásad a pravidel vycházejících z evropské integrace jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku“. Předkladatelé novely text mění na „pochopení spolupráce evropských zemí vycházejících z téhož kulturního odkazu jako základu pro soužití v národním a mezinárodním měřítku“. Co na to jednotlivá ministerstva? Z jejich nesouhlasných stanovisek je cítit skoro zděšení, aby se snad neřeklo, že se chceme nějak uvolňovat ze svazků s Evropskou unií. Vládě, jak se zdá, stačí, když evropská kultura, tedy to, co nás drží rozumem i citem pohromadě, bude stát v řadě s ostatními kulturami. Zato evropská integrace je pro ni nedotknutelná mantra.

My, kteří chceme v EU zůstat, ale nejsme spokojeni s jejím současným stavem, víme, že právě obsah pojmu integrace lze vyložit různě. Může se jednat o centralizaci, o bezohledné popření a následně potírání všeho regionálního. Můžeme však zvolit jinou cestou: oživit myšlenku Evropy regionů, která důsledně uznává princip subsidiarity. Je to jediný koncept, do kterého můžeme my Evropané jít nikoliv ze zištnosti nebo ze strachu, ale s elánem a srdcem.

Zavřené dveře?

Budoucnost Evropy a naší země je přímo závislá na tom, co právě předáváme ve školách. Je to jediná instituce, kterou projdou všichni, její vliv je – zvláště v době nestabilních rodin – obrovský. Věděli to a vědí všichni, kteří chtěli, nebo někdy budou chtít, převzít odpovědnost – nebo kontrolu- nad nějakou zemí, národem, společností. Snad netlučeme marně na dveře myslí politiků…

Autorka je bývalá poslankyně za TOP09 a kandidátka do Evropského parlamentu za KDU-ČSL. Aktivně se angažuje v boji proti přijetá Istanbulské úmluvy. Se souhlasem převzato z www.konzervativninoviny.cz.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.