Aktuální číslo

Slamění panáci

Napsal Dan Drápal

Před dvěma lety byla uzavřena dohoda mezi Evropskou unií a Tureckem. Evropa bude Turecku platit miliardy eur a Turecko zabrání masivní migraci ze svého území především do Řecka. Dohoda nějakou dobu fungovala, ale vzhledem k politickému vývoji na Blízkém východě fungovat přestává. Po určitou dobu byla cílem migrantů především Itálie, pak ji na čas vystřídalo Španělsko, pak padla v Itálii vláda, jejímž ministrem vnitra byl Matteo Salvini, takže Itálie migranty opět přijímá, ovšem v posledních měsících setrvale stoupá proud migrantů z Turecka na řecké ostrovy, kde již propukla humanitární krize. (V situaci, kdy jedna toaleta připadá na sto lidí, už lze o humanitární krizi mluvit zcela oprávněně.)

Snažím se již několik let ve svých článcích upozorňovat na to, že co se týče migrace, chybí Evropě promyšlená strategie, a pro to, co se děje, se dá oprávněně použít termín „flikování“. Když jsem se pokusil nějak zachytit póly diskuse, jak probíhá v naší zemi, a – velice zjednodušeně, což jsem od počátku přiznával – jsem mluvil o dvou pólech, „sluníčkářském“ a „okamurovském“, byl jsem nařčen mimo jiné z toho, že bojuji proti slaměným panákům, které jsem si sám vymyslel. Povzdechl jsem si a pomyslel jsem si: Kéž by to tak bylo. Kéž by šlo jen o slaměné panáky.

Mezitím se mi dostalo do rukou (pardon, do počítače) interview Martina Veselovského s izraelským bezpečnostním odborníkem Dr. Danem Schueftanem, který byl poradcem několika premiérů. Velice doporučuji všem, aby si toto interview poslechli. Najdete ho na této adrese. Pan Schueftan nám klade otázky, které jsme si dávno měli položit my sami. Volám ho tedy na pomoc: Nedáte-li na mě, zkuste si poslechnout jej.

Kdybych chtěl být kousavý, mluvil bych o tom, že se – údajně neexistující – „slamění panáci“ přece jenom ozvali, ale nechci být kousavý, protože klíčový příspěvek sepsala dáma: „Pane Drápale, tady píšete, že se [migranti] chtějí mít líp. Je to omyl. Pokud se chce někdo mít líp, tak prostě ať jsem kde jsem, najdu si práci, platím daně a snažím se přizpůsobit společnosti ve které jsem. Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli. Chtějí dávky, byty, přidělené ženy a pracovat v životě nebudou. V podstatě, je to plánovaná islamizace Evropy. Jejich imámové, jim vtloukají do hlavy, že jim všechno Alláh dal. Jsou přesvědčeni, že jsou nadlidi.“ Na to jeden poměrně vzdělaný člověk reagoval postem, začínajícím slovy: „Vystihla jste to přesně.“

Nebudu teď řešit „slaměné panáky“, protože lidé takto smýšlející žijí mezi námi a já se nevzdávám naděje, že snad – alespoň někteří z nich – budou přístupní argumentům. Měli bychom totiž správně rozumět problému – když mu neporozumíme, nebudeme schopni ho řešit.

Tedy: „Chci-li se mít líp, najdu si práci, ať jsem kde jsem.“

Kéž by to bylo tak jednoduché! Před několika lety odstartovala „arabské jaro“ sebevražda mladého Tunisana, který sice měl vysokoškolské vzdělání, ale práci v oboru nenašel a prodával načerno zeleninu, aby uživil rodinu. Přistihla ho policistka, která ho ponížila a znemožnila mu dále pracovat. Představa, že si „najdu práci ať jsem, kde jsem“, je zcela naivní. Práci si jistě můžete najít, ale vydělat si můžete jen tam, kde je právní stát, kde získáte povolení k práci i bez astronomických úplatků a kde vás o váš výdělek nepřipraví mafie.

„…platím daně…“

Asi vás překvapí, že třeba v takovém Iráku se daně neplatí, ba dokonce že tam stát platí lidem, aby – mám-li to říci lidově – „nedělali bordel“. V praxi to vypadá tak, že v zemi je spousta státních zaměstnanců, kteří berou plat za práci, která je často zcela fiktivní. V Iráku totiž, dá se říci, „peníze tečou ze země“ v podobě ropy.

Problém je, že státy, kde se nemusí platit daně, jsou na tom dlouhodobě vždycky bity a demokracie tam má malou šanci. Země, které nemají žádné nerostné bohatství, nebo ho mají jen malé, se musí více snažit a je v nich větší pořádek. (To platí jak o námi často zbožňovaném Švýcarsku, ale i o nás samotných.) Obyvatelé vědí, že musí platit daně, ale právě proto se také zajímají, nač jsou tyto daně použity. Takže: Potenciální migranti daně neplatí, nemusí, ani nemohou.

Dále: „Tito příživníci, kteří se sem ženou, se nechtějí přizpůsobit, ale chtějí si podmanit společnost, do které došli.“

Zase vedle. Vedle především pro naprostou generalizaci. Mezi ekonomickými migranty je spousta těch, kteří by se rádi přizpůsobili, kteří naši společnost ovládnout nechtějí, chtějí pracovat a „normálně žít“. Ano, jsou i takoví, kteří si naši společnost podmanit chtějí. Co k tomu „slamění panáci“? Sluníčkáři popírají, že migranti mohou představovat nebezpečí, anebo toto nebezpečí bagatelizují. Okamurovci (nemyslím „ty skutečné“, ale ty slaměné panáky, které si vymyslel Dan Drápal – jistě mi rozumíte) tvrdí, že všichni si nás chtějí podmanit a jsou to všechno ďáblové, kteří nás chtějí zničit. Slova o tom, že chtějí „přidělené ženy“, jsou samozřejmě zcela mimo, nicméně… i tato slova, ač v zásadě lživá, nám mohou připomenout vážnou a nepříjemnou skutečnost: Mezi migranty vysoce převažují muži, kterým žádné ženy přiděleny nebudou, a tak se dalo a dá očekávat, že ve společnostech s vysokým podílem migrantů poroste počet znásilnění, což se ostatně již děje a je to statisticky zdokumentováno. To samo o sobě s náboženstvím nebo kulturou nesouvisí; kdyby se Skandinávci dostali nějakým řízením osudu do podobné situace, v jaké jsou Súdánci nebo Eritrejci, bylo by to stejné. Ovšem že řešení problému bude těžší, pokud jde o kultury, v nichž žena vždy hraje druhé housle, je také pravda. Ti, kdo hledají nějaké řešení migračního problému, by měli jistě o těchto souvislostech uvažovat.

Ať se to sluníčkářům líbí či nelíbí, naše civilizace je v nebezpečí. Měli bychom hledat řešení, ale nesmíme při něm ztratit lidskost. A neměli bychom podléhat různým klišé, která lze snadno odhalit a vyvrátit.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.