Obsah

Aktuální číslo

Past jednoúčelovosti

Napsal Jan Kubalčík

Jednoúčelové spolky mají výhodu. Nebo, přesněji, výhody – přinejmenším dvě. Jejich úzké zaměření s sebou nese jasnou identifikaci cíle. Mohou se v nich sdružit, a také se to často děje, lidé, kteří v jiných oblastech mají různé, někdy dokonce protichůdné názory, a tím je takový spolek pochopitelně posilován a může kráčet k vytčenému cíli rychleji. Oproti tomu skutečná politická strana (tedy nikoli jednoúčelový spolek, který se spíše za politickou stranu pouze vydává...) vždy honí více zajíců zároveň. A pod jednou střechou se v ní mohou sejít pouze lidé, kteří si rozumí v podstatně více než jednom jediném tématu. Proč tedy nezakládat jen a pouze jednoúčelové spolky?

Kromě již výše zmíněných výhod jsou tu ale další, méně prvoplánové. Jednoúčelové spolky např. pomáhají přehrazovat příkopy vyhloubené na jiných frontách. Skutečnost, že se takto v jednom spolku sejdou zastánci jinde protichůdných názorů, napomáhá vzájemnému zjištění, že i ti druzí jsou lidé, je možné jim důvěřovat a v rámci dialogu naslouchat, brát jejich argumenty vážně.

Prakticky žádné podstatné nevýhody nemají jednoúčelové spolky, jejichž cílem je cesta – tedy činnost, na které mají členové spolku zájem, činnost, která nikdy nekončí, pokračuje dál sezónu za sezónou: včelaři, okrašlovací spolky, sportovní kluby... Jinak je tomu však se spolky, které vznikají za účelem prosazení nějakého jednoho konkrétního politického cíle, resp. vyřešení nějakého politického či společenského problému, ať již skutečného nebo domnělého. Předpokládejme na okamžik, že při vzniku takového spolku je otázka, o jejíž řešení jde, problémem skutečným – přinejmenším částečně. Co si troufám tvrdit, a co tedy označuji za titulní past jednoúčelovsti, že navzdory všem uvedeným výhodám takový spolek téměř nikdy svého cíle nedosáhne.

Proč? Cíl je sice jasně definován, ale podmínky, za kterých jsme protnuli cílovou pásku, už zdaleka tak jasné nejsou. Musí být otázka zodpovězena skutečně bezezbytku? Nebylo by dostatečné, kdyby bylo řešení třeba „jen“ pětadevadesátiprocentní? Vzniká tedy paradox: i když k tomuto cíly spolek kráčí rychleji, cíl se stále vzdaluje. Jak je to možné? Může za to spolek sám. I takový spolek totiž podléhá touze zachovat sám sebe a jasným dosažením cíle, přiznáním, že problém byl dostatečně vyřešen, by přišel o smysl své existence a tím o podporu svých členů. Zanikl by. Jinými slovy, mám-li pouze jeden smysl existence, přece se o něj nepřipravím tím, že prohlásím věc za uspokojivě vyřešenou. Proto velmi často platí, že čím horečnatější aktivity takový spolek vyvíjí a čím větších úspěchů dosahuje, tím je – světe div se – řešený problém hlubší a závažnější. Tedy, on možná hluboký a závažný (přesto, že byl třeba i skutečný) nebyl ani na počátku, ale je takto presentován – s o to větší silou a s o to vlivnějším dopadem, o co více mediální pozornosti se spolku, díky jím dosaženým úspěchům, dostává.

Jedním z antických, Zenónových paradoxů pohybu je příběh o Achillovi a želvě. Ta má před Achillem – nejrychlejším běžcem – jistý náskok a přestože je Achilles podstatně rychlejší, nikdy prý pomalou želvu nedohoní. Vždy, když Achilles dorazí tam, kde byla želva před chvílí, ona už je přece o kousek – sice malý, zmenšující se, ale stále nenulový – dál. A to přeci platí pro každý úsek. Achilles se tedy želvě stále blíží, ale, jak již bylo řečeno, nikdy ji nedožene.

Aplikujme tento příměr na náš jednoúčelový spolek (Achilles) a jeho cíl (želva). Po nějaké době úspěšné činnosti spolku můžeme poznamenat, že (1) kdyby na počátku k úplnému řešení dané otázky chyběl už jen tak malý kousek, spolek sám by patrně nikdy nevzniknul, protože by nedokázal nalézt dostatek motivovaných členů, a (2) díky stále silnější mediální presentaci se může zmenšující se vzdálenost od vyřešení problému jevit naopak jako zvětšující se.

Jaké je správné východisko? Achilles, jak víme, želvu samozřejmě dožene (omyl Zenónovy úvahy odhalil již Aristoteles) – ve skutečnosti je původního cíle dosaženo. Tedy – pochopitelně pokud Achilles běží správným směrem za želvou... V takovém případě by pak měl být, z logiky věci, jednoúčelový spolek rozpuštěn. Takový krok ale nebude učiněn bez velké sebedisciplíny zúčastněných. To pochopitelně nění vyloučeno a čas od času se to děje. Jde však o stále řidší výjimku. Vždyť už samotné slovo discilpína v dnešním světě působí velmi podezřele.

Konečně lze pozorovat jev, kdy dojde k formálnímu rozpuštění spolku, ale prakticky titíž lidé se vcelku rychle sdruží znovu za účelem dosažení nově definovaného cíle. V takovém případě může jít, a často také jde v podstatě o kamufláž. Takový „nový cíl“ nebývá skutečně palčivým problémem, ale právě nastavenou kaší cíle předchozího (o němž už prostě nebylo udržitelné prohlašovat, že ještě nebyl dosažen...). Zůstává přitom otázkou, do jaké míry je možné takové přeskupení sil označit za předem plánované, a do jaké lze motivaci hledat v poznání aktérů, že by byla škoda se nyní zastavit, když nám to doteď tak hezky šlo...

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.