Aktuální číslo

Blázen a jeho nepřítel: K metafyzice zla – část 4

Napsal J. R. Nyquist

Se souhlasem autora nabízíme našim čtenářům překlad nové knihy J. R. Nyquista The Fool and His Enemy: Toward a Metaphysics of Evil. Knihu publikujeme po částech. První část naleznete zde, druhou část zde, třetí část zde. Toto je část čtvrtá. Redakční předmluvu naleznete v textu „J. R. Nyquist, ostrý kritik komunismu, a jeho nová kniha“.

Blázen a hrdina

Když jsem však pohlédl do zrcadla, vykřikl jsem a srdce se ve mně zachvělo: Nespatřil jsem totiž sám sebe, nýbrž škleb a grimasu ďábla.

Friedrich Nietzsche1

Hniloba

Výsledkem zkaženosti je demoralizace a nemocná společnost. Co přichází o zdraví, stává se kořistí. V tomto procesu se hroutí celé říše a hynou národy. S „novými“ idejemi proniká do společnosti zkaženost. Ta se stále větší měrou smiřuje se zvrhlostí. Nákaza se šíří. Prodejnost a nepoctivost se zdvojnásobuje – pak zčtyřnásobuje. Panuje nemravnost. Řekne-li čestný člověk pravdu, stíhá ho trest. Nespočetné možství překračuje všechny hranice.

Je nasnadě, že obraně národa slouží jeho ozbrojené síly a policie. Jeho duchovní přežití však závisí na jemnějších útvarech. Nejsou to tankové prapory ani pěší pluky, nýbrž učení a zásady, ideály a mravní intuice. Jestliže tyto podléhají zkáze a mění se ve falešná učení a principy zla, nepomůže k obraně žádná armáda, neboť ozbrojené síly budou odzbrojeny vnitřním rozkladem.

Kdekoli a kdykoli se objeví nové náboženství, jedná se o falešné učení. Spolehlivým vůdcem tohoto procesu je podvratné myšlení (v originále subversive sense coby patologie common sense, zdravého rozumu – pozn. red.). Jeho idealismus může obsahovat prvky pravdy, jeho smyslem však je společnost oslabit a následně zahubit. Popírá například, že by ženy měly být matkami. Tvrdí, že mateřství je otroctvím. Že smyslem pohlavního života je rozkoš, nikoli rozmnožování. Že neexistuje žádná duše, žádná vyšší duchovní dimenze, nic nadpřirozeného. Takovými řečmi brání vzniku nového pokolení. Zkreslujete obraz rodiny. Vylučujete duši. Zbavujete život vyššího významu a dopřáváte člověku jen uspokojení z tělesné rozkoše. Činíte z něj tak prázdnou škebli, hedonika a duchovního mrzáka.

Chce-li společnost přežít, musí být žena opět matkou. A muž otcem. Manželství musí opět být svazkem muže a ženy. Duši se musí znovu dostat uznání. Musí zavládnout úcta k tomu, co je nejvyšší a nejlepší. Bývaly doby, kdy jsme se ve svém nitru vydávali na výpravy. Přijímali jsme inspiraci od Múz.2 Dostávali jsme vize a poselství od Boha. Věděli jsme, že naše kroky řídí vyšší inteligence. Věřili jsme v posmrtný život. Ale nyní, když jste naše ideje vydali zkáze, nevěříme v nic. To jest, věříme v bezbožnou teorii, která tvrdí, že stvoření existuje bez stvořitele.

Nová víra říká, že se lidstvo vyvinulo z mrtvé hmoty. Bez jakéhokoli záměru udělala mrtvá ruka neživého vesmíru v náhodném procesu člověka – šlo o nezamýšlený důsledek chemických reakcí. Tak zní teorie nového náboženství. Pro tuto teorii neexistuje ani stopa důkazu. Je nestvůrná a absurdní. A přesto je přijatým evangeliem, vládnoucí ideou a základem kulturních změn, které dnes vidíme kolem sebe. Nové náboženství prohlašuje, že se život zrodil z neživota – z nemyslícího všeobecného chaosu, z víření kosmických atomů, srážky planet a výbuchu sluncí. Kakofonie bez významu! Tohle říká ateista o našem stvoření. Nesmíme ovšem říkat, že byl člověk stvořen. To by totiž implikovalo jakéhosi Stvořitele, a nové náboženství právě to popírá. Nyní nás vyučují, abychom o člověku říkali, že se „vyvinul“. Přitom se ale to, z čeho se vyvinul, musí osvědčovat jako stále méně významné, neboť podle oné teorie čím dále se vracíme v čase zpět, tím je organismus méně komplikovaný – až nakonec dojdeme k předkovi, který vůbec není organismem. Nejprve je tu primát, který si při pohybu předními končetinami už jen pomáhá. Pak jakýsi živočich, který chodí po čtyřech. Potom nějaké mrňavé stvořeníčko podobné kryse. A nakonec se dojde k tomu, že předkem člověka je brouk nebo červ – něco, co se plazí. Vraťte se ještě o další dvě miliardy let zpátky a objevíte jakéhosi klikyhákovitého mikroskopického předka. U něj se však evolucionista zastavit nemůže. Musí v tom scvrkávání a zjednodušování pokračovat, až – což je logické – začne předstírat, že toho našeho konečného předka objevil: cosi nezměřitelně mrňavého a stupidního. A to má být otec všech! Ani poté se však to nekonečné evoluční couvání nemůže zastavit. Musí pokračovat, až nakonec dospějeme k naprostému nic.

Ateistická víra směřuje krok za krokem k této univerzální kastraci – k tomuto nihilismu. Život je tu počat bez početí. Je to „neposkvrněné početí“ něčeho z ničeho. Aristoteles a moudří lidé antiky znali něco lepšího. Věděli, že lidstvo je stvořením – dílem Stvořitele. Moderní člověk však metafyziku vyřadil jako nesmysl. Zkonstruovali jsme radioteleskopy ke zkoumání inteligentního života ve vnějším vesmíru. Nedokázali jsme si však uvědomit, že nejdůmyslnější kódovaná soustava – naše vlastní DNA – dokazuje existenci mimosvětské inteligence. Je zcela zjevné, že DNA není šum. Je to informace. A kde je informace, tam musí být původce této informace – mysl, která existovala před lidskou myslí. A co je ještě důležitější: mysl, která pro svou existenci nepotřebuje žádnou DNA!

Nové náboženství disponuje k zpochybnění metafyziky mnoha argumenty. Opice, která by miliardu let bušila do psacího stroje, by podle evolucionistů mohla náhodou složit Shakespearova díla. A třeba i vyťukat DNA. Ve vesmíru, kde rozhoduje náhoda, se po miliardách let „opičího hospodaření“ může stát všecko.

Proti tomu postačí dvě námitky: (1) Kdo opici přiměje psát na stroji a naučí ji tomu? (2) Kdo zkonstruuje psací stroj? Žádný přechod od chaotického víření atomů a molekul k živoucí inteligentní bytosti (natož k psacímu stroji) neexistuje. Kdyby geologové v milióny let staré nánosové vrstvě objevili psací stroj, domnívali by se snad, že ho „náhodně“ vytvořila skála? Proč bychom si tedy my měli myslet, že by obrovská skála (Země) mohla vytvořit DNA?

Je rozumné předpokládat lidskou rasu, která nikomu nepatří, pochází z ničeho a nikam nesměřuje? Tak to v podstatě vidí nové náboženství. Je to prostředek k rozbití vnitřního motoru člověka, k útoku na jeho důstojnost, k popření jeho duchovního významu i toho, co stojí nad člověkem. Tím se opět dostáváme k ideji podvracení. Jakým jiným způsobem by se totiž zločinec, asociál a buřič mohl zmocnit úřadu Boha? Jak jinak by se mohl vyšvihnout k ústřednímu postavení ve vesmíru? 

A jakmile se člověk domůže postavení ve středu vesmíru – na jaká omezení se bude ještě ohlížet? Na jaký zákon? Co zkrotí jeho ješitnost, chtíč a namyšlenost? Lidská rasa není Bohem. Ba ani veřejné mínění jím není. Nyní však, pod nadvládou nového náboženství, se starého náboženství vzdáváme. Popíráme, že má člověk Bohem dané instinkty. Že ženy jsou ženami a mužové muži. Popíráme svou stvořenou podstatu. A tím jsme přervali pouto se zdrojem našeho bytí – Stvořitelem. Nové náboženství nás svou kampaní – vykořeňováním toho, co je svaté – přivádí do kritické situace: ke ztrátě svatého grálu. Mýty o grálu nás konfrontují s hynoucím světem. K vykoupení může dojít jedině tehdy, když rytíř čistého srdce grál opět objeví. Musí to tedy být člověk dobrých a neposkvrněných myšlenek i citů.

Málokdo si uvědomuje, že země hyne – že hyne naše rasa. Když to říkám, může to vypadat, že příliš dramatizuji. Podívejme se však bedlivěji na svět kolem nás. Jak se zrychluje jeho dysfunkce, úpadek řádu a nesoulad. Mateřství se už dáno nepovažuje za posvátné; nadává se na ně. Mužnost není předmětem úcty, nýbrž hanby. Umělý potrat je legální. Kašle se na budoucnost. Minulost se odhazuje jako něco bezvýznamného. Potkáme jen řvoucího fanatika, politický traktát feministek, socialistu, rovnostáře, sociálního pracovníka, stát a jeho agenty – samé uchvatitele úřadu Boha. Stát je ovšem žárlivým bohem. Žárlí na otce. Žárlí však i na matku a dítě by rád dostal zcela do své moci. Zákulisní strategií je oddělit dítě od rodičů. Nejprve však rozervat pouto mezi samotnými rodiči. Mezi ženou a mužem. Mezi dětmi a ženou. A muže pak přetvořit k svému vlastnímu obrazu.

Nové náboženství je ve své demagogii mazané. Jako zbraně užívá chtíče, ctižádosti i žárlivosti. Zbraněmi jsou také materialismus a ateismus. Rozbilo regenerační mechanismus společnosti – rodinu. Novému náboženství nezáleží na lidstvu. Jeho velekněží usilují o moc nad stvořením. O moc nad dějinami. Jak opojné to musí být – řídit osud lidstva, uzurpovat si Boží postavení, přepsat Desatero… Vědí však velekněží nového náboženství, co dělají? Neznamená jejich rozchod s dávnými obyčeji a navyklými způsoby chování a myšlení současně rozchod s vyšším zdravým rozumem? Nejde o blud? Nedláždí tím cestu do pekel? Zcela určitě nelze mluvit o tom, že by nové náboženství něčím přispívalo k dobrému řádu. Pohlédneme-li na svět, který začali budovat, vidíme naprosto jasně, že je nefunkční. Nefunguje to, když se snaží ve jménu lidstva směšovat národy, které jsou si vzájemně cizí. Ani homosexuální manželství nefunguje. Právě tak je k ničemu socialismus, feminismus nebo provádění umělých potratů. Který blázen by se opovážil tvrdit, že to jsou dobré věci? Takové nápady znamenají demoralizaci a vylidnění společnosti, jedním slovem – smrt. Rozeberme si to znova: zkažeností se společnost stává nemravnou a chorou. A co je nemocné, stává se kořistí. V tomto procesu padají říše a hynou národy.

Má-li dítě nějakou budoucnost, pak jedině proto, že nad ním bdí ti, kteří to s ním myslí dobře – jeho rodiče. Mnoho rodičů je pro ochranu dětí před zlem obdařeno inspirací, jak jim vštěpovat to, co je dobré, prospěšné a potřebné. Co by to bylo za rodiče, kdyby si počínali jinak? A jaké ideje tvoří základ orientace dětí? Jaké ideje jim rodiče přirozeně chtějí vštěpovat? Nenechte se oklamat představou, že přirozený instinkt – to, co do hloubi utváří inspiraci rodičů – vede k přání udělat z chlapečka holčičku. Opravdu existuje přirozený řád, přirozená touha – účelovost, která se sama rodičům zjevuje. Je přirozené, že matka své dítě přímo zuřivě brání. Otcova prozíravost vidí daleko dopředu, předvídá budoucí hrozby. Rodiče reprezentují ideu obrany na té nejzákladnější úrovni. Právě ta tvoří do budoucna základ pro „branně povolaného otce“  a pro patrioty, na něž musí být každá země hrdá. Položte si sami otázku, proč se tato idea stává předmětem útoku.

Patriarchát ani patriotismus nejsou nic špatného. Tato slova ukazují na úlohu otce. Otec země (státu) je jejím ochráncem. Nemá-li země své otce, pak nemá ochránce. Jsou to muži, kdo brání společnost, a ta ve své obranyschopnosti závisí na instinktu muže-bojovníka. Muži vždycky brali válčení jako hru a svým hrám dávali válečný charakter. Ílias, to není žádná epická báseň o stycích metrosexuálů s jejich ženskými protějšky. Skutečná velká kultura vždycky a odjakživa ctila a ctí muže i ženy v jejich pravé identitě. Neklade mezi nimi rovnostářské rovnítko, kterým by jim pomocí genderové teorie vštěpovala  zvrácenou nerozdlínost.

Blázen, který kladení rovnítka mezi muže a ženy přijímá jako něco správného, se nutně stává kořistí celého řetězu falešných zásad a doktrín. Jeho politika ho odvádí od zdravého rozumu. Jeho zkáza trvale postupuje. A čím to skončí? Že začne nenávidět vlastního otce a přestane důvěřovat vlastním instinktům. Stane se opakem patriota. Výcvik ve lži jej totiž směruje k vlastizradě. Při každé příležitosti vypoví své zemi službu. Upřednostňuje vetřelce, ztracené existence, homosexuály. Hýřivě promarňuje odkaz předků. Nic z něj nezanechá dětem – pokud vůbec bude nějaké mít. Je to opak obránce. Bezpohlavní bačkora. Politováníhodný sebevrah, který se utápí ve svém sebeospravedlňování, trapně až k pláči.

Co je opakem potence? Můžeme to říci: impotence. Má-li něco nahradit přírodu a její program, musí to potenci zlikvidovat. Kdo je totiž potentní, ten se řídí hlasem přírody. Nepřítel přirozenosti však říká: ne. „Neploďte a nemnožte se“. My, kteří jsme proti instinktivním záležitostem tohoto světa, hodláme stvořit svět nový, jehož podobu určíme sami. Sžírá nás závist vůči tomu, co dává život, co je hluboké a nevysvětlitelné. Jsme proti květům otevírajícím se slunci. My jsme nové slunce. Jedině nám vstříc smí kvítí otvírat plátky svých kalichů!

Ve svém zmatku se necítíme vázáni ničím. Ideje nám pokazila ideologie, kterou  považujeme za pravdivou. Dodnes si neuvědomujeme, jak pokřiveným se stalo naše myšlení. Naše zkženost proniká tak hluboko a je tak všudypřítomná, že manželství už neznamená svazek muže a ženy. Nerespektujeme již otcovství. Proto už nectíme patriotismus či patriarchát. Důsledkem je, že přijímáme islám jako „náboženství míru“. Slovo „nepřítel“ si teď náš slovník vyhrazuje pro islamofoba, homofoba a antikomunistu. Obrana je nyní nemožná. Mužné funkce státu v současnosti upadají nebo jsou zneužívány. Stát se rekonstruuje do ženské podoby chůvy. Místo státníků a válečníků máme výbory žen, které řídí byrokracii veřejného blaha. Davy dětinští, stávají se znova děcky. Vládní mzda se teď vyplácí mamince, aby mohla péci sladkosti. Stát je jejím manželem, a jejími dětmi jsou nemajetní. Celý systém je zvrácením přirozeného řádu.

V tomto systému už blázen nerozpoznává svého nepřítele. Rok za rokem se mu z paměti vytrácí bojová připravenost. Pojídá sladkosti, které mu připravil stát-chůva. Slábne a slábne, jak on sám, tak jeho sepětí s realitou. Co dělá, je neustálá fušeřina. Nic neumí správně ohodnotit, u ničeho nerozpozná, zač to stojí. Blázen je především šílencem ve smyslu mravním – a absence morálky je jeho základní slabinou. Pořád potřebuje, aby ho někdo povzbuzoval, podepíral nebo chválil. Sytí se pozorností jiných. Blázna anglický výkladový slovník definuje jako „někoho, u koho se ve slovech nebo činech projevuje nedostatek soudnosti, zdravého rozumu či chápavosti, hloupou či nemyslící osobu...“ Podle jiné definice to je „hlupák, kterého lze snadno oklamat nebo mu něco vnutit…“

Nové náboženství bylo vytvořeno pro nás, moderní blázny. A ono je tím, co v moderní blázny přetváří nás. V lidi, které jejich přirozenost vede k pohrdání dávnou moudrostí, antickým učením i poučením z dějin. Nabízí pohodlné, instantní porozumění čemukoli pomocí „vědy“. Nahrává klamným představám svých obětí, jejich dětinské touze po duhovém světě, kde všechno má šťastný konec. Blázen není schopen být poctivý sám k sobě. Proto se vrhá do náruče pěkně narýsované polopravdy. Blázen se tak požitkářským hověním svým choutkám sám stává spolupracovníkem na podvodu, jímž jej obelstili. Představuje si, že kráčí vstříc parádnímu novému světu. Ve skutečnosti žádný takový svět neexistuje. Existuje jen zhouba a smrt. Základními idejemi, které dávají povstat lidským civilizacím, jsou transcendentní, stále platné a věčné pravdy, jimž není bezpečné protiřečit. Je tragické, že blázen naslouchá a nechává si lichotit lidmi, kteří káží věci odporující zdravému rozumu. Úkolem nového náboženství je vštěpovat svému bláznivému učedníkovi, že vesmír je chaotický, že v něm není nic neodmyslitelně morálního, že za ním nestojí ani jej neřídí žádná vyšší inteligence. Že to, co dosud probíhalo, není stvoření, nýbrž evoluce – náhodné zrození boha jménem „člověk“. Ke stvoření může dojít teprve nyní, když prý společnost (z milosti vědy) dospěla k plnému uvědomění. V předmluvě Marxovy doktorské disertace najdeme takovéto sentence: „Prometheovo provolání – ‚já zkrátka všechny ty bohy nenávidím‘ – je vlastním vyznáním (filosofie), jejím výrokem proti všem těm bohům nebe i země, kteří neuznávají, že nejvyšším božstvím je sebeuvědomělost člověka. Mimo ni nemá existovat žádný bůh.“3

To je blázen ochoten přijmout. Vstoupit na palubu největší katastrofy, ze všech, které dějiny zaznamenaly. Nedokáže hájit to, co je nutno bránit: ženu, dítě, rodinu. Přijímá kulturní marxismus Přijímá nihilismus, v pokušení šílené představy, že se může stát bohem. Ta představa je ovšem k smíchu. Ve skutečnosti z jeho zbožštění nevzejde nic dobrého. Obrátí civilizaci v hromadu sutin. Zlikviduje sám sebe, neboť právě to blázni dělají.

Až za hranice rozkladu

Za normálních podmínek se zdravá společnost brání. Připravuje se na válku proti svým nepřátelům. Zkažená společnost však sama sebe klame představou, že nepřátelé jsou „partnery“. Uzavírá smlouvy, jejichž dodržení si nemůže vynutit, podepisuje obchodní dohody na podkladě špatných rad a hýří humanitární pomocí. Politik tvrdí, že bude „důvěřovat, ale prověřovat“. V praxi se však ověřovat neodváží. Nepřítel si z něj dělá blázna od okamžiku, kdy mu věnoval svou důvěru. Politik se zdiskreditoval do té míry, že se o nepřítelově věrolomnosti neopovažuje mluvit. Za vrchol bláznovství v politice platí zjištění, že jsem naletěl. Co by to bylo za prezidenta či premiéra, kdyby přiznal, že je osel? Musí skrývat skutečnost, že ho ošálili. Jeho kariéra tak končí tajnou spoluprací s jeho nepřáteli.

Nemocná společnost si odmítá přiznat pravdu. V dějinách se zas a zas opakuje, že když se země stane požitkářsky uvolněnou, touha po pohodlí porazí pravdu. Lidé nechtějí problémy – a těch je přece skutečná národní obrana plná. Tak dojde krůček za krůčkem k tomu, že si společnost lže do kapsy, protože má přitom dobrý pocit. Jakmile tento druh nečestného jednání zakoření, roste a rozrůstá se. Nikdo na to nedohlíží. Nikdo nemá odvahu takovou společnost varovat před jejími nepřáteli. Lidé, kterým jde o požitek, Jeremiáši a jejich jeremiádami pohrdají.4 Takoví lidé nemají úctu k těm, kdo jsou bdělí, a neodměňují patriotismus. Pravda se stále více stává jejich nepřítelem.

Blázen si představuje, že smyslem politiky je zajistit „nebe na zemi.” Začne věřit v politické řešení neřešitelných problémů. V nastolení trvalého míru, kde jsou všichni lidé bratry a všechny národy splývají v jeden. Proč by mělo docházet ke střetům? Proč by se lidé měli vzájemně zabíjet, ptá se blázen s povrchním rozumářstvím sám sebe. A sám se častuje pošetilými odpověďmi.

Generálmajor J.F.C. Fuller, jeden z předních vojenských teoretiků dvacátého století, kdysi napsal: „Možná mám pravdu, možná se mýlím, ale nevěřím, že válku lze odstranit, protože je nedílnou součástí života. Život v nejširším smyslu je totiž proměnlivým výsledkem destruktivních a konstruktivních sklonů.“5 K tomu by se dalo mnoho dodat. Člověk není tvorem mírumilovným, nýbrž svárlivým. „Válka, jíž končí všechny války“ byla fraška plná pokrytectví.6 S válkou nemůže být nikdy konec. Za každé situace se člověk ocitá v prostředí plném téhož neklidu. Různé kmeny Země nejsou bratry, a nikdy jimi nebudou. A dokonce, i kdyby všichni byli bratry – což Kain nezabil Ábela? A Romulus Rema? Kolikrát v dějinách zabil bratr bratra? (Viz též Přemyslovci v Kosmově kronice – pozn. překl.)

Často se říká, že „válka je zlo“. Tak proč bychom se toho zla nezbavili tím, že si je vytěsníme z mysli? Někteří dnes káží, že bychom na válku měli zapomenout – jako kdyby zapomnětlivost byla příslibem léčby. Pokud však ti, kdo věří v „moc pozitivního myšlení“, popírají realitu konfliktu, pak se dopustili chyby. Realita není něco, co zmizí, když na to přestaneme myslet. Nejprve musí člověk uznat, že problém existuje, a pak se s ním teprve může vypořádat. Prvotním problémem ovšem není válka, nýbrž nevraživost. Je jím ona skutečnost, že lidé mají nepřátele. A nepřátelé proti sobě často bojují. Realitě se můžeme vyhnout stejně málo jako smrti nebo daním. Únik před ní neexistuje.

Za obranu společnosti proti nepřátelům nese odpovědnost stát. My jsme však stát proměnili ve velice odlišnou soustavu činností. Má hrát úlohu maminky. Legitimita státu se nyní údajně zakládá na myšlence „obecné rovnosti“. Všem se má dostat vzdělání, zdravotní péče a podpory ve stáří. Na určitou dobu muselo přispívání na vojenské účely ustoupit „sociálním výdajům“. Jakmile společnost posedne sociální rozhazovačství, přiškrcuje se financování armády. Není nikterak náhodné, že rostoucí požadavky sociálních podpor jsou tradičně spjaty s nepřáteli Západu. Je zcela přirozené předpokládat, že tito nepřátelé budou chtít Západ vojensky oslabit. Jakmile se tudíž demokracie začíná stále více oddávat požitkářství, jsme svědky poklesu výdajů na armádu. Evropa tudíž není ochotna držet krok s vyzbrojováním Ruska. A také Spojené státy nepřetržitě slábnou. Trend k nárůstu hedonismu v demokraciích je signálem odzbrojení. Požitkář už národní stát bránit nebude. Ve skutečnosti bude hrdě zvát milióny nepřátelských vetřelců, aby si jeho zemi rozdělili mezi sebe. Nebude už hájit své hranice, jazyk ani kulturu.

Musíme pečlivě zkoumat politickou rétoriku takzvané „strany míru“. Za války ve Vietnamu pálili účastníci protestů americkou vlajku a vyvěšovali vlajku Vietkongu (komunistická guerilla, podrobněji viz např. Rio Preisner: Americana, Brno, Atlantis, 1992 – pozn. red.). O takových lidech se třeba říkalo, že demonstrují za mír. Ve skutečnosti však nepodporovali mír, nýbrž nepřítele. Podobně dnešní evropští propagátoři „tolerance“ vůči muslimům stojí ve skutečnosti na straně islámu. U takové „tolerance“ nejde z hlediska reality o mír či o bratrství lidí. V praxi jde o upevnění pozice jednoho náboženství nad jiným. Ti, kdo „bojují za snášenlivost“, totiž nejezdí do Saúdské Arábie s požadavkem, aby se Prorokova země otevřela pro křesťany a hinduisty. Kdyby to opravdu dělali, dalo by se jim coby kazatelům tolerance věřit. Dokud však je snášenlivost pouze jednosměrná, není ničím jiným, než pokrytectvím a sebeklamem.

Mír je legrační věc. Všichni tvrdí, že chtějí mír, a říkají ovšem pravdu. Jenomže chtějí mír podle vlastních představ. Je ironií, že právě to je účelem války – diktovat podmínky míru. Lidé se nedokáží vždycky dohodnout, řeší tedy své rozdílné zájmy bojem. To je nevyhnutelné. Mnoho ideologů dnes věří, že mír přinesou lidstvu ty jejich hýčkané ideje. Kapitalisté očekávají nastolení míru od všeobecné demokracie a svobodného trhu. Socialisté naopak od zničení kapitalismu. Jenže mír nebude. Války budou pořád. Všechny ty teorie hovořící o „světové vládě“ nebo globálním odzbrojení jsou k ničemu. Je dětinské věřit v pohádku o míru. Jenže lidé věřit chtějí. Věřit, že s dějinami – coby řadou válek – bude jednou konec. Francis Fukuyama skutečně napsal knihu The End of History.7 Prohlašoval, že problémy majetnosti a nemajetnosti vyřeší kapitalismus a volební urna. Samozřejmě – kdo pevně věří v liberální demokracii, nutně myslí tímto směrem.

Ve Fukuyamově případě tkví ovšem problém v tom, že neexistuje žádný „konec dějin“ podle jeho představ. Kapitalismus nikdy nebyl zázračným všelékem. V rozporu s převažujícím nesmyslným názorem, je demokracie pouze jiným způsobem organizování oligarchie. Dělat si náboženství z demokracie nebo ze svobodného trhu je velice hloupé. Přesto se Fukuyamova kniha dočkala oslav s velkými fanfárami coby „moderní klasika“. Nic klasického na ní ale není. Tato kniha jednoznačně sama sebe odhaluje „řečí o tvoru, který údajně [vítězně] povstane na konci dějin, o posledním člověku“.8 A kdo je ten poslední člověk? Je to blázen dějin. Friedrich Nietzsche už dávno popsal poslednho člověka jako konečný produkt rovnostářské nivelizace. Jako takový je poslední člověk „člověkem nejvíce hodným opovržení … který už nedokáže pohrdat sám sebou!“ Poslední člověk nemá žádné aspirace, nýbrž je to slaboch spokojený sám se sebou. „Země se zmenšila a po ní poskakuje poslední člověk, který vše činí malým. Jeho rasa je nevyhubitelná jako blecha. Poslední člověk žije nejdéle.“9 Je samolibý, malý, opovrženíhodný, početný – je to tvor nižší než lidská bytost: ochočený, bez instinktu, podřadný, nenáboženský a znuděný. Podle Fukuyamy byl Nietzscheho poslední člověk „v podstatě vítězným otrokem“.10 Nietzscheho kritiku demokratického rovnostářství Fukuyama nevyvrací. Pouze zavrhuje Nietzscheho jako „oponenta demokracie“. Ptá se: „Co je špatného na dosažení pohodlí, sebeuspokojení a prosperity?“ Nakonec říká: „Pro nás, kteří věříme v liberální demokracii, je obtížné následovat Nietzscheho příliš daleko na cestě, kterou se ubírá.“11 Zde se Fukuyama, jako poslední člověk, neodvažuje v úvahách překročit vlastní stín. Jeho rétorická obhajoba buržoazie je dost uvážlivá. Přesto ale tvrdí, že titíž lidé, kteří „prodávají provaz“, na němž je jednou jejich nepřátelé oběsí, mají před sebou zářivou budoucnost. S problémem selhání liberalismu se tudíž nevypořádává. Prostě se tomu problému vyhýbá, jako by uhýbání bylo metodou, jak se vyhnout nebezpečí. Uhýbání však není funkčním východiskem. Je pouze něčím, v čem si poslední lidé hovějí.

Fukuyama, jako skoro všichni dnešní vědátoři, nedokázal nahlédnout do jádra problému. Vychválil demokracii a kapitalismus jako dveře, které se otevírají vstříc bezprecedentnímu míru. Proč by jinak ke „konci dějin“ připojil tento program? Pravdou, kterou lidé nechtějí slyšet, která je trapná a neradostná, je, že pro člověka neexistuje žádná politická spása. Problémem tak mnoha vědátorů – a tak mnoha nadšenců – je jejich neschopnost strávit realitu. Člověk je blázen, a blázny jejich politické aktivity nespasí. Naopak je neustále zavlékají do nebezpečí. Politické aktivity blázny pouze přesouvají z jednoho stavu hrůzy do jiného. To se děje soustavně, a právě to je předivem, z něhož jsou utkány dějiny.

Nietzsche viděl to, co ideologický liberál nikdy vidět nemůže. To, že liberalismus sám v sobě obsahuje semena své vlastní záhuby. Stačí, když se čtenář jednadvacátého století rozhlédne kolem sebe. Nechystají se snad barbaři vyrabovat Řím? Podívejte se, co se děje v Německu, v Americe, v Brazílii – ve všech civilizovaných zemích. Viděl snad Francis Fukuyama něco z toho přicházet? Nevidí to ani dnes, kdy to už je zřejmé všem – krom lidí zpitých tou starou ideologií. Ne, to není žádný „konec dějin“. Je to jen konec lidstva.

Válka bude vždy naším společníkem. Její neustále přítomná možnost nám poskytuje skutečné základy našeho politického řádu. Ten se zrodil ve válce, a ve válce hyne. V tom je zahrnuta i skutečnost, že ve všech dobách mají lidé nepřátele. Je ovšem třeba vyhnout se paranoii. Výrok, že se národy zrodily v krvi, však obsahuje pravdu. Carl Schmitt (německý konzervativní právní a politický teoretik, 1888-1985 – pozn. překl.) poznamenal: „Bylo by naprosto směšné věřit, že bezbranní lidé mají jen samé přátele, a bylo by nepříčetnou kalkulací předpokládat, že snad neschopnost obrany nepřítele dojme.“12

Nemožnost bránit se je hrozným neštěstím. Co by mohlo být lepší pozvánkou pro útočníka, než právě toto?

K nepřátelství si lidé vždycky budou nacházet důvody. Vždycky budou proti sobě válčit. Jakákoli jiná úvaha je klamná. Lidé budou nepřáteli. Popíráním této skutečnosti tomu nepředejdeme. Člověk se pořád a stále musí utkávat se svým nepřítelem. Obstát, nebo padnout. Musí hájit své nejbližší přátele a příbuzné. Lidé, kteří se utěšují domněnkou, že jsme z válek vyrostli, jsou z našich moderních bláznů ti nejhorší. Neznají totiž ani sami sebe, ani materiál, z nějž jsou uděláni. Jen se rozhlédněte a vizte: současná bláznivá móda – představa, že si usmíříme muslimy – plyne ze všeobecné neznalosti dějin a neznalosti lidské přirozenosti. Totéž lze říci o odzbrojování Evropy tváří v tvář prudkému znovuvyzbrojování Ruska. Blázen popírá, že má nějakého nepřítele. Vydává všanc vlastní existenci. Zkažené ideje zlikvidovaly jeho pud sebezáchovy.

Dnešní blázen je někdo, kdo ztratil své instinkty. Nedokáže rozeznat přítele od nepřítele. Zahnízdil se ve věčné přítomnosti. Sytí se novinovými titulky, které zabírají celou stránku, ale rychle zastarávají, úryvky z projevů a zpravodajskými videoklipy. Nedokáže si poznatky zařadit do širších historických souvislostí. Všichni lidé se mu zdají být stejní. Identifikaci rozdílů považuje za bigotnost. Rozpoznání, že člověk je kmenový tvor a že pozemské kmeny spolu neustále bojují, odmítá jako propagandu „vojensko-průmyslového komplexu“. Jenže ona to není propaganda. Je to pravda.

Bláznova ideologie staví moudrost na hlavu. O všem, co platilo od nepaměti, se tvrdí, že to neplatí. Blázen věří, že lidské problémy lze řešit pomocí vědy, že válka je zbytečná, že chudobu lze odstranit, že sociální zla se dají zhojit lepšími školami a zvýšením platů učitelům. Pouští se do mnoha utopických projektů. Bohatství je zabavováno pomocí daní a mrhá se jím právě na ty idiotské projekty. Blázen si říká: „My zlepšujeme lidskou povahu.“ V konečném rozboru vidíme, že blázni lidskou povahu změnit nedokáží. Údělem blázna je spíše rozehrávat komedii, kterou mu umožňuje jeho bláznovství. Sám však – ó běda – nemá o svém bláznovství ponětí. Dopouští se bláznovských chyb a nedokáže si v tom zabránit. Není schopen se začíst do dějin, aniž by si pomyslel, že je sám dokáže vylepšit (přitom si leda dokáže počínat ještě hůře). Moderní blázen si o sobě myslí, že nepodléhá zákonům dějin. Vždyť je, koneckonců, osvícen! Jenže za osvíceného se pokládal vždycky. Nikdy si nepřiznal pravdu o sobě samém. Nikdy se nezhrozil vlastní nevědomosti a nezděsil nad vlastním nerozumem. Nikdy neupřel pohled do zrcadla a nezahlédl, že na něj odtud civí ďábel. Vždycky si idealizoval svou situaci, lhal o své kvalifikaci a ospravedlňoval své počínání. Proto jeho slepota vždycky byla a je naprostá, všeurčující a všeobsáhlá. Blázen považuje za bláznovství to, co dělají jiní.

Čeho je v každém věku třeba, je prozíravost. A ta není právě ctností blázna. A pak – prozíravost netkví v tom, co Thomas Carlyle (skotský spisovatel a historik, 1795-1881 – pozn. překl.) nazval „bobří inteligencí“ (The Works of Thomas Carlyle, Volume 20: Letter-Day Pamphlets, Edited by Henry Duff Traill, Cambridge University Press, 2010 – pozn. red.). Spočívá naopak ve schopnosti zevšeobecňovat, integrovat, sestavit z částí celek. Právě na naší generalizační a integrační schopnosti závisí fungování politiky a strategie. Vyžaduje uspořádání věcí i lidí do hodnotových kategorií. Právě tato funkce má – vedle intelektuální ryzosti – pro dnešek naprosto základní význam. A právě ta nám chybí.

Jsou lidé, kteří jsou skutečným pokladem: plní energie a odvahy, dychtivé vnímavosti a uctivé vážnosti. Samé vlastnosti, jejichž správné uspořádání v nitru se odráží ve vnějším konání. Vulgární dav je podle zevnějšku pokaždé nepozná. Nakonec však jejich velikost vždycky zazáří všem. To je ona úzká cesta – návrat od nemoci ke zdraví. Dnes se svět přehnaně opájí celebritami, což nemůže mít věčného trvání. Ke změnám však dojde. Společnost se buď ze svých chyb poučí – nebo zahyne.

Blázen je samozřejmě vždy spolu s námi. Nebude však mít stále výsostné postavení. Za svou existenci vděčí civilizace lidem moudrým a udatným – lidem mužných ctností. Hrdinný vůdce propůjčuje své dobré instinkty a svůj smysl pro řád všemu lidu. Jeho síly jsou tišící, hojivé a povznášející. Dláždí cestu k lepší budoucnosti. Thomas Carlyle o takovém člověku napsal:

Vzhlížet, byť nedokonale, k velkým mužům nemůžeme, aniž bychom od nich něco získali. Takový člověk je živoucím gejzírem světla, jemuž je dobré a příjemné být nablízku. Světla, které prozařuje temnotu světa, a to ne pouze jako nějaká rozžatá lampa, nýbrž spíše jako světelný zdroj, jehož záře je darem nebes. Proudící fontána světla, pravím, obdařená vrozeným originálním vhledem, plná mužnosti a hrdinné ušlechtilosti – v jejíž záři se všechny duše cítí dobře.

To je lék, který nás může uzdravit – v lidské podobě. Je to Boží milost. Znamená to vykázat bláznovi jeho místo – odstavit jej ve prospěch někoho lepšího.

Pokračování příště.

Publikováno se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

Poznámky:

1 Friedrich Nietzsche, do angličtiny přel. R.J. Hollingdale, Thus Spoke Zarathustra, 2. část: „Dítě a zrcadlo“. [Česky knihu pod názvem „Tak pravil Zarathustra“ vydalo nakladatelství XYZ (ČR) v roce 2009.]

2 Jsou to bohyně inspirující literaturu, vědu a umění.

3 Marx, Preface to doctoral thesis [Předmluva k doktorské disertaci – česky zřejmě nevyšlo, německy je na internetu nedohledatelné], in Karl Marx: Selected Writings, 12-13.

4 Prorok Jeremiáš zahájil své působení v Judsku v polovině Joziášovy vlády (640-609 př. Kr.). Proslul ostrou kritikou hříchů svých krajanů.

5 J.F.C. Fuller, Armament and History: A Study of the Influence of Armament on History from the Dawn of Classical Warfare to the Second World War [Zbrojní potenciál a dějiny: studie o vlivu zbrojního potenciálu na dějiny od úsvitu klasického válčení do Druhé světové války] (New York: Charles Scribner’s Sons, 1945), str. xiv.

6 První světová válka – podle popisu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

7 Francis Fukuyama, The End of History and the Last Man (New York: Avon Book, 1992). [Česky knihu pod názvem Konec dějin a poslední člověk vydalo nakladatelství Rybka Publishers v roce 2002.]

8 Tamtéž, str. 300.

9 Friedrich Nietzsche, Thus Spoke Zarathustra [viz výše v pozn. 1], „Zarathustrův prolog“, 5. část.

10 Fukuyama, str. 301.

11 Tamtéž, str. 313. 

12 The Concept of the Political, str. 52. [Česky vydalo nakladatelství Oikoymenh v roce 2007 pod názvem „Pojem politična“.]

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.