Aktuální číslo

Můj 17. listopad

Napsal Jan Kubalčík

Každá generace se nějak bouří proti generaci předchozí. Proč si tak vnuci rozumí se svými prarodiči? Protože mají společného nepřítele. S jistou nadsázkou se dá říct, že každá generace má svoji revoluci. Nebo alespoň tu revoltu. Jak říkal W. S. Churchill, kdo není ve 20 letech socialista, nemá srdce – a kdo není ve 40 letech konzervativec, nemá rozum. Nebo jinak: konzervativec, to je vlastně jen liberál s dospívajícími dcerami. Hluboký význam rodiny v našich životech je přitom vidět mimo jiné na tom, že většina lidí se poté, co v dospívání revoltují, v dospělosti vrací k hodnotám, ve kterých byli vychováni svými rodiči. Dlužno dodat, že to platí jak o hodnotách skutečných, kterých je radno se přidržovat, tak o těch, které by bylo záhodno spíše odložit. Lidská přirozenost je zkrátka daná a neměnná a setrvačnost značná.

Největší zásluhu na pádu komunistckých vlád ve Východní Evropě měli tři lidé: americký president Ronald Reagan, svatý papež Jan Pavel II. a britská premiérka M. H. Thatcherová. Každý z nich byl velkým přítelem svobody a instinktivně i koordinovaně postupovali tak, aby se národy za Železnou oponou vymanily z kremelského sevření. Nikdy jim nemůžeme být dost vděční.

S vnějšími vlivy tu byly pochopitelně vlivy vnitřní. Bolševický režim sám o sobě korodoval, přesvědčených komunistů ubývalo a přibývalo oportunistů, někteří toužili legalizovat a volně užívat majetky, ke kterým se dostali kdo-ví-jak. Režim, přinejmenším z pohledu vnějšího pozorovatele, vyměkl. Po brutálním násilí 50. let a invazi „spojeneckých“ armád v srpnu 1968 přišla normalisace, během níž oběti režimu umíraly přece jen o něco méně. Někteří historici dokonce spekulují, že dobu normalisace nelze označovat jako totalitu. To je pochopitelně nesmysl, neboť pokud část oponentů zabijete a jinou část vyženete ze země, tak až na výjimky zbylé spolehlivě zastrašíte. Když se to podaří, nemusíte již otevřené násilí (tolik) užívat. Stačí, že se ví, že jste toho schopni.

Mezi těmi vnitřními vlivy zůstává někdy stranou dopad demografie. Poválečný baby boom způsobil, že silné ročníky dospívaly ve druhé půli 60. let. V Západních zemích, ve kterých byl komunismus často nahlížen romanticky naivně, došlo ke vzpouře proti řádu a morálce, která udržovala společnosti pohromadě. V našich podmínkách, s již cca dvacetiletou zkušeností s mravně i hospodářsky devastující komunistickou nadvládou, byl charakter vzpoury jiný – v jistém smyslu přesně opačný. Tuto revoltu – nebo jak říkal soudruh Biĺak kontrarevoluci – však utopily v krvi tanky Rudé armády (byť té krve nebylo tolik, jako v Maďarsku v roce 1956).

Tato silná generace, také v souvislosti s masivní podporou Husákova režimu počátkem 70. let (zlevnění dětského zboží, novomanželské půjčky, prostě něco cukru k tomu biči...), se stala generací mých rodičů – jejich děti, my, já... jsme proto „Husákovy děti“ a stačí zavzpomínat (či nahlédnout do statistik), aby bylo jasné, že nás bylo opravdu hodně. Karel Kryl prorocky napsal: „...a netuší že děti, z té země, v které mrazí, prostě a bez závěti, mu jednou hlavu srazí“ (Divný kníže, Rakovina, 1969). K tomu tedy došlo koncem 80. let – a šlo by to podstatně hůř, kdyby nás nebylo tolik. Revolučně nastolená vláda jedné – komunistické – strany byla svržena a v tomto širším kontextu je skutečně přesnější mluvit (paradoxně spolu s Vasilem Biĺakem) o kontrarevoluci. Díky Bohu za ni!

Do Prostějova přinesli jedny z prvních zpráv o násilí na Národní třídě osobně dva studenti – v pondělí 20. listopadu. Jedním z nich byl maturant na Gymnáziu Jiřího Wolkera z roku 1989, velmi nadaný a úspěšný student, kterého naši tehdejší vyučující respektovali. V té době studoval v prvním ročníku biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. S ním přišla na půdu gymnázia jeho přítelkyně. Nevím jak, ale podařilo se jim přesvědčit vedení školy, aby sezvalo studenty do auly. Můžu se jen domnívat, že se to podařilo i díky tomu dobrému jménu, které mezi vyučujícími onen student měl. Na druhé straně, tehdejší ředitel gymnázia byl agentem Státní bezpečnosti a v učitelském sboru byla celá řada komunistů, ty přesvědčené nevyjímaje. Musela to být zajímavá chvilka...

Ti z nás, kteří jsme doma poslouchali Hlas Ameriky (a jiné „štvavé vysílačky“), tušili, že došlo k něčemu významnému. Ostatně dění v okolních sovětských satelitech (Polsko, Maďarsko, Německá demokratická republika) naznačovalo, že i u nás by se mohly „hnout ledy“. Jaký rychlý spád události dostanou však netušil nikdo z nás – a velmi pravděpodobně (téměř) vůbec nikdo.

V pondělí 20. listopadu jsme tedy byli svědky emotivního sdělení: oba studenti byli očitými svědky, před třemi dny dostali nakládačku od příslušníků Pohotovostního pluku Sboru národní bezpečnosti (jednoho z příslušníků tohoto útvaru, soudruha Ondráčka, máme dnes v Poslanecké sněmovně coby poslance za KSČM). Tomu očitému svědectví nebylo možné čelit žádným zpochybňováním. Většinu z nás to účinně „odbrzdilo“. Na místě bylo sepsáno první prohlášení, které – pokud si dobře vzpomínám – požadovalo zejména vyšetření násilí, o kterém jsme se právě dozvěděli, a stíhání těch, kteří za ně byli odpovědní. Bezprostředně následující dny byly velmi hektické. Začala se zadrhávat výuka, většina z nás postupně vystoupila ze Socialistického svazu mládeže (ve kterém jsme povinně byli – až na mizivý počet výjimek všichni...), byly ustaveny stávkové výbory a z nich vznikl koordinační stávkový výbor prostějovských středních škol a odborných učilišť. Ocitnul jsem se v jeho vedení. Sám už dnes pořádně nevím jak.

Učitelé se v zásadě rozpadli do dvou skupin. Komunisté se tak nějak uzavřeli – do sebe, nebo přímo do svých kabinetů. Ředitel gymnázia, potažmo jeho zástupci, ze svých pracoven prakticky nevycházeli. Podstatná část učitelského sboru netajila své nadšení, na škole se brzy začali vyskytovat někteří učitelé, kteří byli režimem vyhozeni po roce 1968.

Ale mezi tím ještě došlo k patrně rozhodující události: ke generální stávce 27. listopadu. Náš třídní učitel – velké díky mu za to patří – zaujal posici, že rozhodnutí je na nás, on jen že má za povinnost dohlédnout na naši bezpečnost. A tak to také bylo. Jiní znalci a místní historici mohou potvrdit či vyvrátit informaci, která k nám tehdy doputovala, totiž že na okraji Prostějova byly připraveny ozbrojené oddíly Lidových milicí, aby demonstrující násilím rozehnaly. Že byla armáda a další bezpečnostní složky připravené zasáhnout v Praze, je známo bez pochyby. Příslušné rozkazy ale – naštěstí – nepřišly.

Stávkové výbory fungovaly ještě řadu měsíců, každý si jistě dokáže představit, jak asi vypadala naše příprava na maturitu a následné přijmačky na vysoké školy. Ta byla o to zajímavější, že jsme převážnou část září a října strávili na „bramborové brigádě“. Ale to už je jiný příběh.

Poslední, co mi tane na mysli, je tato epizoda: mezi 20. a 27. listopadem si mě náš třídní učitel vzal stranou a ptal se mě velmi znepokojeně, co jsem kde podepsal. Po pravdě jsem řekl, že jsem sice podepsal prohlášení, které vzniklo na gymnáziu bezprostředně po výše uvedeném shromáždění v aule, ale to, na co se mě ptá, nikoli. Vyplynulo z toho, že někdo se „za mě“ v té době v Prostějově podepsal pod jedno z tehdejších prohlášení – která následně vznikala jak na běžícím pásu. S ohledem na další vývoj ztratila tato drobná událost na jakémkoli významu – dodnes tak nevím, o co a komu mělo případně jít.

Generace „Husákových dětí“ připravila svým dětem složitou, svým způsobem bezprecedentní situaci. I ty by dnes rády revoltovaly, ale není jich dost. Demografický propad, ke kterému došlo a dochází nejen u nás, ale obecně za Západě, znesnadňuje realizaci té další generační revolty. Konečně, je to právě již zmíněný Ronald Reagan, který se obrací nejen na tu aktuálně mladou, ale na každou nastupující generaci. Prohlásil toto: „Svoboda je od porážky vzdálena vždy jen jednu generaci.“ Je třeba to mít na paměti. Ve finále však, láme-li se chleba, když jde o Pravdu, Spravedlnost... a v rámci politického uspořádáni o svobodu – záleží na podstatně jiných věcech než na věku.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.