Aktuální číslo

Zachráněných 20 milionů

Napsal Jan Kubalčík

Podle jedné z nejnovějších studií přijde v důsledku zvýšení hladiny moří, tedy v důsledku globálního oteplení, do roku 2100 o svůj domov 200 milionů lidí. Ale, „Okamžité a výrazné snížení celosvětových emisí by předpovídané nebezpečí mírně snížilo. I s ohledem na existenci Pařížské dohody by se snížil celkový počet lidí ohrožených každoročními záplavami na konci století až o 20 milionů.“ (Daniela Kučerová: Topící se svět. O domov může přijít přes 200 milionů lidí, varuje studie, seznamzpravy.cz, 30. října 2019).

„Okamžité a výrazné snížení celosvětových emisí“ ale bude něco stát. Výsledek je přitom nejistý, stejně jako ten počet ohrožených i počet těch, kterým vlastně rychlá, zásadní a nákladná akce pomůže. Ale pracujme s odhady, které máme. Německo do roku 2030 hodlá investovat 50 mld. EUR (Balíček opatření na ochranu klimatu vyjde Německo na 50 miliard eur, Novinky.cz, 20. září 2019). Předpokládejme, že právě toto jsou náklady na ono „okamžité a výrazné snížení celosvětových emisí“ a že za tyto peníze se kýženého cíle dosáhne. Ovšem nikoli celosvětově. Podíl německé ekonomiky na celosvětovém HDP je cca 5% (Petr Pospíšil: Největší ekonomiky světa. Jaký je jejich podíl v globálním měřítku?, roklen24.cz, 5. března 2017). Na základě těchto údajů tedy můžeme předpokládat, že náklady na akci, která by byla účinná, se pohybují celosvětově na úrovni 1 bilionu EUR... to je číslo s dvanácti nulami.

Opatření za 1 bilion EUR mají tedy pomoci 20 milionům lidí – tomu zbytku už, podle zmíněné studie, nepomůže nic. 1 bilion EUR na 20 milionů lidí, to je 50 000 EUR na osobu. Tři čtvrtiny z těchto lidí přitom, podle stejné studie, žijí v Asii – v Číně, Bangladéši, Indii, Vietnamu, Indonésii, Thajsku. Roční HDP těchto zemí per capita je, v příslušném pořadí (zaokrouhleno na tisíce USD): 17 (2017), 3 (2015), 6 (2015), 6 (2015), 11 (2015), 18 (2017). (Pro orientační částky v EUR stačí vydělit asi 1,1.)

Vezmeme-li jen dvoučlennou domácnost a tedy příslušnou částku 100 000 EUR, jde o několikanásobek průměrné roční mzdy i v těch zemích, které jsou mezi zmíněnými nejbohatší (v r. 2012 byla průměrná roční mzda v Číně méně než 4000 EUR – i kdyby rostla tempem 10% ročně, je to nyní méně než 8000 EUR...). Docela mi tak vychází, že přinejmenším v této části světa by za takové prostředky nebyl problém pořídit náhradní bydlení i celou existenci pro každého z těch lidí, které tedy hodláme za 1 bilion EUR před zatopením jejich domovů zachránit.

Našim, tedy západním zemím by jistě neublížilo, kdyby poněkud utlimily sociální stát, kdyby začaly konečně hospodařit přebytkově, celkově skroměji, splácet své dluhy, šetřit. Určitě by potřebné prostředky našly i např. země oplývající ropou... Zkrátka, místo znásilňování společností (nejezte maso, vybijte skot, nemějte děti,... no představme si, že budeme o životě a smrti krav poučovat třeba zrovna v Indii), podvazování hospodářství (zdražování elektřiny, fyzikálně nerealistické požadavky na automobilový průmysl, křivení trhu všemožnými dotacemi...) a dalších v panice činěných kroků, jejichž dopad na výsledné zvýšení hladiny moří je přinejmenším sporný, by bylo užitečné založit celosvětový adaptační fond, do kterého by země, řekněme v poměru svého příspěvku k celosvětovému HDP, postupně spořily. Z tohoto fondu by se poté po dohodě hradily náklady na adaptaci těch společností, které by byly zvýšením hladiny moří zasaženy. Výrazem celosvětové solidarity by přitom byla skutečnost, že by svůj díl takového pojistného odvedly i země jako Česká republika či Nepál, které zvýšením mořské hladiny bezprostředně či primárně ohroženy nejsou.

A že by bylo velmi komplikované takový postup dohodnout? Že by možná bylo krajně obtížné rozhodnout, ve kterých případech a kolik z takového fondu vyplácet? A obecněji, kdo by vlastně ten fond spravoval a co by se s prostředky tam uloženými v mezidobí dělo? Bylo by to komplikovanější a obtížnejší, než prosadit kontrolovatelné „okamžité a výrazné snížení celosvětových emisí“? Nevěřím.

Doplnění 15.12.2019

Každý, kdo hodlá varovat před něcím v budoucnosti, a přitom není prorok skutečně poslaný od Boha, musí vyvažovat mezi naléhavostí a ověřitelností své předpovědi. Bude-li varovat před něčím, co přijde v době, kdy nikdo z potenciálních posluchačů už nebude na světě, např. za 200 let, pravděpodobně mu téměř nikdo nebude naslouchat. Čím časově bližší těmto možným posluchačům má ta hrozná věc být, tím spíš budou varování před ní věnovat svoji pozornost. Ale pozor! Nesmí se to přehnat...

Anóniho Guterres, generální tajemník OSN, se nechal poněku strhnout o prohlásil, že v boji s klimatickou změnou je rozhodující již příští rok, cituji: „V roce 2020 musíme splnit, co vědci stanovili jako nezbytnost, nebo my a všechny následující generace zaplatíme nesnesitelnou cenu“. Naléhavost je tedy obrovská! Jak se ale zrovna ukázalo v Madridu, v příštím roce se patrně nic zásadního v rámci tohoto boje neodehraje – nebo alespoň nic takového, o čem by se mohla pochvalně vyjádřit slečna Greta. Z toho ale logicky vyplývá závěr, že pokud tedy do konce roku 2020 nic nepodnikneme, už se vlastně ani snažit nemusíme – prostě jsme to, vážení a milí, prošvihli. Tu „nesnesitelnou cenu“ už tak jako tak budeme muset zaplatit...

Nebo ještě nějaký čas máme? No tak fajn, ale v tom případě pan Guterres mluví tak trošku do větru. A když mluví do větru v tomto případě, proč ne v jiném? Inu, jestli on to s tou naléhavostí poněkud nepřepálil...

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.