Aktuální číslo

Blázen a jeho nepřítel: K metafyzice zla – část 5

Napsal J. R. Nyquist

Se souhlasem autora nabízíme našim čtenářům překlad nové knihy J. R. Nyquista The Fool and His Enemy: Toward a Metaphysics of Evil. Knihu publikujeme po částech. První část naleznete zde, druhou část zde, třetí část zde, čtvrtou část zde. Toto je část pátá – poslední. Redakční předmluvu naleznete v textu „J. R. Nyquist, ostrý kritik komunismu, a jeho nová kniha“.

Vinný lis Božího hněvu

Kdo je opravdu a beznadějně malý, bude zjevení toho většího vždy stahovat na úroveň své malosti a nikdy nepochopí, že den soudu nad jeho malostí již přichází.

Carl Jung[1]

Duch negace, který nosí mnoho masek a šíří mnoho lží, nalezl svůj talent jako organizovaná moc. Usiluje o zkázu a sytí se lidskou slabostí. Metafyzicky kráčí ruku v ruce se zlem, i když metafyziku zla popírá. Představuje druh organizovaného zločinu, který pronikl do politiky, filosofie i do umění. Je vyzbrojen všemi intelektuálními zbraněmi tohoto věku. Jeho zlovolný génius stojí nad lidským stádem. Útočí na odpor jedince, v naději, že vykoření vše individuální. Jediné, co jej vůbec může ohrozit, je organizovaná síla zaměřená proti němu, která se má teprve objevit.

Cílem tohoto ducha zla je zvrátit lidskou přirozenost. K dosažení tohoto cíle mu postačí vnést do všech velkých a úžasných idejí malost, na laskavost vylít kyselinu pohrdání a poctivost cynicky zavrhnout jako cosi nepoctivého. Metodou, jíž přitom používá, je obrátit srdce člověka proti němu samému. Vnést do běžného myšlení obyčejných lidí nečistotu. To nejlepší a nejzářivější přesměrovat k negaci, jako kdyby to byla cesta ke svobodě. Celý tento program, maskovaný jako něco dobrého a „pokrokového“, prohlašuje za historickou nezbytnost. O nic nezbytného však nejde! Co je koneckonců nezbytného na přerušení sepětí jednoho pokolení s druhým? Na obrácení syna proti otci? Ovšem – je třeba dosáhnout toho, aby budoucnost byla ode všeho odervána a na nic nenavazovala. Pomocí revolučního přervání návaznosti usiluje duch negace o takovou rozervanost – o dezintegraci duše, která člověka sníží na politováníhodné stvoření, jež nebude schopno posoudit, co je správné a pravdivé, protože přišlo o svůj širší kontext.

Duch negace podporuje vyznání víry v negaci (tj. revoluci). Toto vyznání je léčkou. Údělem člověka, který je přijme, je obrátit se proti sobě samému. To je ten význam našich mnohých zvráceností. Veškerá perverze, všechen psychologický zmatek přispívá k sebevraždě. Tím, že se duchovně zvrácený člověk obrací proti sobě samému, podporuje pudově režim sebenenávisti a sebeobviňování. To otevírá brány svatého města nepříteli. Podvědomá, nepřiznaná tendence takových lidí ošklivit si sami sebe se projevuje tisícerými způsoby. Prizma sebemrzačící politiky ji láme do tisíců zhoubných paprsků. Režim, jehož je malý člověk původcem, nástrojem i terčem, vynáší sám nad sebou rozsudek. Chybí mu jakákoli velikost, pravdivost, instinkt i pravá spiritualita. Všechno v něm je ve vzájemném nesouladu. Všechno je v něm špatně.

Malý člověk, který věří, že je roven těm velkým, nevidí, že nabral nebezpečný směr. Nepřipustí si, že navigaci této cesty nezvládne. Nemá vyšší moc, k níž by se obrátil, ani hrdinu, který by jej zachránil, a tak se tou cestou potácí dál. Tvrdí, že zjevení neexistuje. Že Bůh je mrtev – a tak se stěhuje do jeho úřadu. Hledí na nerovnost idiota a génia – a volí si stranu idiota. Říká, že by nikdo neměl být „lepší“ než kdokoli jiný. Jako šarlatán, který se snaží nakonec uchvátit úplnou moc pro sebe, představuje svůj opak řádu – rovnostářství – jako základ nového pořádku. To jest, otevírá dveře socialismu.

Panuje-li socialismus, vystříhá se malý člověk člověka soudného a prozíravého, jejž jako dar z nebe seslala milost Prozřetelnosti. Místo daru z nebes najdeme závistivého lupiče okrádajícího bohaté – ambiciózního štváče davů posedlého touhou po moci. Takoví jsou vždy připraveni probojovat si cestu vyhlašováním „práv“ malého člověka. Hlasitě požadují rovnost pro chudé a ušlápnuté. Je to demagogie povstávajícího totalitářství, poháněného závistí a ambicemi. Politický zločinec zavádějící takový režim nepřijímá řád, který zavedla Vyšší bytost. Trvá na tom, že sám usedne na Boží trůn. Nejprve hlásá práva dělníků a rolníků. Nakonec napomáhá k vítězství kauze imigrantů a vetřelců, homosexuálů a muslimů. Bohatství všech chce přerozdělit. Jeho byrokracie sahá až do nebe. Všechno je mu dáno za účelem nového uspořádání. A tak přetváří svět.

V antických dobách byl Caesar prohlášen za boha, a spokojil se s velením armádě a řízením vlády. Dnešní cézar prahne po takové moci nad lidstvem, o jaké se Juliu Caesarovi nikdy ani nesnilo. Malému člověku nestačí, aby ho prohlásili bohem, nebo aby udával rozkazy vládě. Musí svévolně uplatňovat moc nad každou stránkou lidského života i hospodářství. Musí dokonce budit dojem, že ovládá počasí.[2] Jeho výkonu moci nesmí stát v cestě žádné praktické omezení. A nikdy se nedá říci, co bude požadovat příště. Nevyhnutelně přijde den, kdy se mu uzdá, že na zemi žije příliš mnoho lidí. Pak oznámí, kolik miliard jich zůstane naživu a kolik miliard zemře.

Tito noví cézarové už odepsali stamilióny životů. „Jedna smrt je tragédie,“ pravil Stalin. „Milión smrtí je statistika.“ Malý člověk získává velikost hromadným vražděním. Odepsání mnoha lidí je důkazem nadvlády malých lidí s jejich ohromnou byrokracií. Pokud je svět neuzná, pak se světu pomstí. Vraždění je tedy jejich sebepotvrzením. Ach, kéž by se takoví lidé dokázali smířit se svou malostí. Kéž by radostně přijali tu řadu předností, jež příroda poskytuje malým lidem jako náhradu. Jenže to je pro lidi posedlé velikášským egem nepřijatelné. Nedokáží uvažovat v souladu se řádnými proporcemi. Slovo „ničení“ oddrmolí, jako modlitbu k peklu.

Ano, i teď, kdy píši tato slova, duch negace narůstá a šíří se v rámci přípravy na pohlcení národů. Největší katastrofa od počátku dějin se dala na pochod. Duch negace, se svým předvojem malých lidí, urychluje rozpad světa. Z Boží milosti se však záhubou tohoto revolučního předvoje stanou právě ty síly, které pustil ze řetězu.

Vidíme, že jde o proces – cyklický proces smrti a nového zrození. Čas jara přináší přírodě život. Léto je slavnou nádherou. Na podzim se ukazuje přislíbená sklizeň, následovaná temnotou zimy. Zima však neznamená konec života. Je pouze ukončením jednoho cyklu, jednoho roku. Tak je tomu i s lidskými věky. Tma prodlužující se před zimním slunovratem neznamená konec světa. Znamená čas zimního klidu před návratem jara. Jsou to ony tři dny temnoty, jež jsou předobrazem zmrtvýchvstání.

I národy a civilizace mají své cykly. A rovněž v dějinách se odvíjí proces smrti a nového zrození. V případě západní civilizace byli dávným předobrazem konce našeho cyklu ti příslušníci lidského rodu malých duší a obřích mozků – například Karel Marx a Charles Darwin – kteří inspirovali lidi ještě menší, stále se únavně plahočící po čtyřech, zpátečnické a degenerující – například Sigmunda Freuda, Jacquese Derridu a Jürgena Habermase, směřující k namyšlenému nihilismu hromadného hrobu. Často slýcháme o náboženském podvodu a podvodnících; kdo se však kdy opovážil otevřeně se vysmát těmto světským podvodníkům – těm intelektuálním „obrům“ naší doby – žijícím na pokraji šarlatánství? Ti dosvědčují ostudnou lehkověrnost moderního světa. Řekněme si to jinak: ta nejubožejší náboženská pověra může mít aspoň jistý půvab, kdežto naši světskou pověru vyznačuje próza, která se ani nedá číst, hloupá argumentace a nadutá odtažitost. U těchto sekularistů nenajdeme nic hřejivého, nic jarního. Jsou naprosto zřejmou předzvěstí zimy – přibývající tmy a zmrzlé krajiny.

Naše degenerovaná společnost tyto mistry intelektuální spletitosti, akademického nihilismu a sekulární mystifikace oslavuje. Je jen přirozené, že se naše doba s takovými dušemi ztotožňuje, že je přijímá jako dobré a moudré. Budoucí věky na ně zcela zapomenou. Až pomine tma a vrátí se světlo, nikdo ty nudné lidi číst nebude. Jakmile bude jejich duch negace překonán, zavládne jiný duch. Nastanou ovšem nové střety a nové zápasy. Z těch už ale nebude odkapávat tolik zlomyslnosti a závisti. Na tohle si lidé budou muset počkat dalších patnáct stovek let.

Nač tedy propadat beznaději? Což se po bouři neukazuje duha? Řeknete možná, že pro tonoucí v potopě je to slabá útěcha. Žijeme však ve světě věcí dobrých i zlých, tvorby i ničení, lijáku i duh, věků temných i zlatých. Je nutné vidět sklenku jako „poloprázdnou“? A je snad naše sobectví povinno dodat nám zlatý věk – i když jsme si nic takového nevysloužili? Jako vždy se ukazuje, že bankrotář musí čelit bankrotu. A tady mluvíme o duchovním bankrotu. Od chvíle, kdy to píši, je před námi velká katastrofa. Kam pohlédneme, vidíme důkazy rozkladu naší civilizace. Režim nenávisti k sobě samému, řízený malými lidmi, už vládne, a jeho politikou je negace. Z té slepé uličky neexistuje východisko – leda takové, jaké ve svých učeních líčí vizionáři.

V Bibli se praví: „Není-li žádného vidění, lid pustne...“[3]. A právě to přichází – nástroje duchovního vhledu dodané nebesy, andělským navštívením, znameními na nebi. Je příznačné, že si malý člověk ta znamení vykládá špatně. Andělský posel se dnes chápe jako mimozemšťan. Boží duch musí být zaznamenatelný radarem. Podstata lidské duše byla konec konců vyložena způsobem nácviku chození na záchod (sic! Osobnost člověka je prý, podle některých názorů, utvářena tím, jakým způsobem byl naučen chodit na nočník, viz např. tento článek – pozn. red.) a Freudova sexuální teorie nyní slouží jako hráz „proti temnému přílivu … okultismu.“[4]

V rámci historického dramatu, které se před námi odvíjí, má k tomu temná záplava okultismu co říci. Ano, byl to Niccolò Machiavelli – považovaný za prvního politologa[5] – jenž napsal kapitolu nazvanou: „Než město nebo provincii postihnou velká neštěstí, předcházejí jim znamení nebo lidské předpovědi.“ Machiavelli zde ukazuje, že jsme kolem sebe temnou záplavu okultismu vždycky měli a vždycky mít budeme. A pokud je Machiavelli inspirací pro moderní politology, inu, pak by měli věnovat větší pozornost tomu, co skutečně řekl:

Jak k tomu dochází, nevím, ale z dávných i moderních případů je jasné, že nikdy město nebo provincii nepostihne vážná katastrofa, aniž by ji předpověděla nějaká věštba, zjevení, úžasný úkaz nebo jiná nebeská znamení. Pro důkazy není třeba chodit daleko. Každý ví, jak předtím, než francouzský král Karel VIII. vtrhl do Itálie, jeho vpád často předpovídal mnich Girolamo Savonarola, a jak se mimo to mluvilo o tom, že na obloze nad Arezzem bylo slyšet a vidět, jak proti sobě bojují ozbrojené zástupy.[6]

Machiavelli řekl, že by příčinu takových událostí „měli prodebatovat a vysvětlit“ lidé, kteří se vyznají „ve věcech přirozených i nadpřirozených...“. Sám se v nich jistě příliš nevyznal, nicméně vyslovil názor, že „je ovšem možné, že – jak by asi řekli někteří filosofové – je ovzduší plné duchů, přírodou obdařených uměním předpovídat budoucnost, kteří lidem ze soucitu prostřednictvím takových znamení sesílají varování, aby mohli učinit opatření pro svou obranu“.[7]

Jeden psychiatr, který se opravdu vyznal „ve věcech přirozených i nadpřirozených“ – jmenoval se Carl Jung – napsal knihu Létající talíře, moderní mýtus o věcech spatřených na obloze. Vyslovil v ní varování, že „vědomí našeho věku rozštěpil politický, společenský, filosofický i náboženský konflikt nebývalých rozměrů“. Upozornil na to, že „potřeba spasitele o sobě dá vědět“.[8] Prozkoumal řadu domnělých setkání s ufony, mezi nimiž narazil na jedno, v němž se objevil „nedefinovaný létající předmět v podobě disku s posádkou duchů, vesmírná loď, která přilétá ze zásvětí, aby přinesla duše  mrtvých“. Poznamenal k tomu, „že ten ufon mohl být něco jako Charón“[9]. Takový dohad byl „stěží překvapivý“, snad očividný. A přece ho nikdo nepoužil jako vysvětlení – nejen pro nedostatečnou znalost řeckého bájesloví, nýbrž proto, že moderní lidé nejsou ochotni přijímat takové „nepříjemné závěry“. Podle Junga

Ona poslední dobou se očividně množící vidění ufonů vnášejí do mysli lidí neklid a mohla by snadno vést k závěru, že když se vesmírných lodí ze zásvětí objevuje tolik, lze očekávat odpovídající počet úmrtí. Víme, že v uplynulých staletích by se podobné jevy vykládaly právě takto: byly to předzvěsti „velkého umírání“ za války nebo moru, podobně jako temná neblahá tušení, která jsou základem našeho moderního strachu.[10]

I když na jedné rovině nejsme ochotni pravdu připustit, dostihne nás na nějaké jiné. Jako na potvrzení Jungova výroku si lidé unesení ufony všimli, že na palubě létajících talířů jsou přítomni mrtví lidé. Jednomu člověku unesenému ufony, Whitleymu Strieberovi, se dostalo vidění, že svět vybuchuje. Řekl, že se mu nějaký mimozemšťan z neznámého důvodu rozhodl ukázat „obrazy budoucnosti našeho světa“, a byly to prý „naprosto příšerné obrazy“.[11] Již zesnulá, neohrožená a vždy soudná oběť ufonského únosu, Karla Turnerová, psala o varováních a proroctvích „blížícího se času bitvy“[12] a „rozprášení lidí“.[13] Uvedla, že budoucnost bude plná násilí. Určití jedinci budou mít před smrtí úkol své vrahy pobavit. V jedné zprávě o ufonech čteme: „Děti severních národů, vy putujete do neproniknutelné tmy. Vaše matka truchlí.“[14]

Ve Francii narozený badatel o ufonech Jacques Vallée si povšiml, že „v rozvoji celkového mýtu hraje roli určitý počet souvislých fám“[15] a že „je jasné, že létající talíře, ať už jde o skutečné předměty nebo ne, vnášejí jakýsi ústřední prvek do již i tak rozrušené krajiny budoucnosti“.[16] To je nepopiratelná pravda: existuje zajímavý vztah mezi „rozrušenou krajinou“ a předměty razícími nocí. Víme, že samotného Junga trýznily sny a vidění budoucí katastrofy. Krátce před tím, než v roce 1961 zemřel, měl řadu vidění globální tragédie. Podle Marie-Louise von Franz, která uchovává poznámky z těchto vidění, viděl Jung budoucí „světovou katastrofu, možná něco jako ohnivý holokaust, k němuž dojde asi za padesát let…“.[17]

V říši ducha, kde se najdou ty nejhlubší vhledy, lze vidět budoucnost jasněji. To, co jungovci nazývají „nevědomím“ či „kolektivním nevědomím“, je říše sama o sobě. Nevědomí zjevuje své vnitřní působení skrze sny a vidění, nadpřirozené jevy a synchronní události. Zde musíme potvrdit zmíněný Machiavelliho výrok, že „nikdy město nebo provincii …nepostihne vážná katastrofa, aniž by ji předpověděla …nějaká věštba či zjevení...“. O takových zážitcích mluvil americký prezident z doby občanské války Abraham Lincoln. Když se v roce 1860 dozvěděl o svém zvolení prezidentem, spatřil dvakrát v zrcadle svou mrtvou tvář. Vysvětlil si to tak, že neopustí svůj úřad zaživa. Prorocký sen měl též deset dní předtím, než jej úkladně zavraždil John Wilkes Booth. Pověděl o něm skupince přátel, s nimiž se sešel 13. dubna 1865:

Asi před třemi dny jsem se vrátil domů velice pozdě. Byl jsem vzhůru a čekal na důležité zprávy z fronty. Jistě jsem ještě nebyl dlouho v posteli a už na mne přišla dřímota, protože jsem byl unaven. Brzy se dostavil sen. Okolo mne bylo jakoby mrtvolné ticho. Náhle jsem zaslechl tlumené vzlyky, jako kdyby plakalo množství lidí. Připadalo mi, že vstávám z lůžka a ubírám se dolů po schodech. Vtom ticho přerušil týž žalostný vzlykot, ale truchlící nebylo nikde vidět. Procházel jsem z pokoje do pokoje, nikde ani živáčka, ale po celou dobu mé pochůzky mne provázely tytéž zoufalé, truchlivé zvuky. Ve všech pokojích bylo světlo, každý předmět mi byl důvěrně známý, kde však byli všichni ti lidé, kteří vyjadřovali takový zármutek, jako kdyby jim mělo puknout srdce? Ta záhada mne děsila. Co to všechno mohlo znamenat? Rozhodnut přijít té tajemné a otřesné situaci na kloub jsem šel dál a došel jsem až k Východnímu pokoji, do nějž jsem vstoupil. Čekalo mne úděsné překvapení. Přede mnou byl katafalk a na něm spočívala mrtvola, zahalená ve smuteční oděv. Kolem ní byli rozestaveni vojáci jako stráž a tísnil se tam zástup lidí. Někteří hleděli se zármutkem na mrtvého, jehož tvář byla zakryta, jiní žalostně plakali. „Kdo to v Bílém domě zemřel?“ zeptal jsem se jednoho z vojáků. „Prezident,“ zněla jeho odpověď; „zabil jej úkladný vrah!“ Načež ze zástupu vytryskl hlasitý projev zármutku.[18]

Když Lincoln dovyprávěl tento sen své choti Mary, vybuchla: „To je hrozné! Kéž bys to býval nevyprávěl.“ Lincoln se pokusil manželku upokojit: „No, je to jen sen, Mary. Už o tom nemluvme, a pokusme se na to zapomenout.“ Druhého dne, 14. dubna, zasáhla Lincolna střelná rána. 15. dubna zemřel. Ve středu 19. dubna jej ve Východním pokoji Bílého domu položili na katafalk pokrytý kvítím.

Oddaní vyznavači ateismu a nového náboženství se tomu možná vysmějí, avšak svět netvoří pouze hmota. Tvoří jej duch a mysl. Tajemná říše podivných předmětů, symbolů a proroctví doopravdy existuje. My dnes ducha popíráme. Vytěsňujeme si jej z cesty, protože z hlediska všech odpovědí spoléháme na vědomý rozum. Vědomý rozum je však pouhá polovina odpovědi. Našich ideologických a teologických předsudků, našich intelektuálních bludů je mnoho. Myslíme si, že víme. Doba a opět náš rozum, nás vede k víře v iluze vytvořené z argumentu a z polovičního poznání, o kterém si myslíme, že je úplné. Skrze to všechno nás ze stínů mlčky pozoruje nevědomá mysl a vidí nebezpečí, které jsme si pomocí racionalizace popřeli. Vidí blížící se konec argumentace. Nevědomá mysl není dokonalá. Není vševědoucí. Vidí však a sděluje to, co vidí – a vykřikuje do našeho spánku, doprostřed našich snů.

Oddaní vyznavači nového náboženství řeknou, že Lincolnův sen je apokryfní příběh, vedlejší produkt pověry. Ti se takovým „historkám“ vysmívají. Odmítají významné shody okolností. Neklamné nadpřirozené sdělení se však ani zdaleka nevyčerpává Lincolnovým prorockým snem. Jak zvláštní je vesmír, který produkuje takové souběhy jako ty, které spojují úmrtí prezidentů Lincolna a Kennedyho?[19] Povšimněme si následujících bodů: oba byli zvoleni v roce končícím šedesátkou (1860 a 1960). Do Kongresu byli oba zvoleni ve věku šestačtyřiceti let. Oba střelil vrah-jižan, zezadu do hlavy, v pátek před významným svátkem, zatímco seděli po boku svých manželek. Nástupcem každého z obou prezidentů byl jižan s příjmením Johnson, narozený v roce končícím na 08. Lincolna vrah střelil v divadle a vyslídili ho ve skladišti (ve stodole s tabákem). Kennedyho střelili ze skladiště (z depozitáře knih) a jeho vraha zatkli v divadle. Oba úkladní vrazi byli zabiti dříve, než se mohl konat soud. Oba, Booth i Oswald, byli zastřeleni jedinou ranou z revolveru Colt.[20] Každý z lékařů, kteří jako první ošetřili Lincolnovy a Kennedyho rány, se jmenoval Charles.[21] Dvouslovné názvy obou budov, v nichž tito prezidenti zemřeli, začínaly na PH – v Lincolnově případě šlo o Petersen House (PH), v Kennedyho případě o Parkland Hospital (PH). Booth pracoval v divadle, kde byl zastřelen Lincoln, Oswald pracoval ve skladišti, odkud střelil Kennedyho. Ještě legračnější je, že Lincoln ve chvíli svého zavraždění seděl ve Fordově divadle a Kennedy ve chvíli svého zavraždění seděl v limuzíně Lincoln, kterou vyrobil Ford.

Podle Carla Junga existuje nepříčinný společný základ, který nazval „synchronicita“. Týká se událostí, mezi nimiž nemůže existovat žádné příčinné spojení, a přesto jsou nějakým významným způsobem spojeny. Ten význam je často „záhadný“ a je popsán na následujícím příkladě:

Jsem-li třeba konfrontován se skutečností, že na mé tramvajové jízdence je stejné číslo jako na lístku do divadla, který si kupuji hned nato, a týž večer mám telefonní hovor, v němž je opět totéž číslo zmíněno jako číslo telefonu, pak mi nějaké příčinné spojení mezi těmito událostmi připadá krajně nepravděpodobné, i když je zřejmé, že každá musí mít svou vlastní kauzalitu. Na druhé straně vím, že náhodné dění má sklon utvářet aperiodická seskupení – a tak tomu nutně musí být, protože jinak by šlo jen o periodické či pravidelné uspořádání událostí, které by už z definice vylučovalo náhodu.[22]

Většinou se ovšem takové shody vykládají jako čistě náhodné. Náhodná seskupení by však měla být bezvýznamná. Jenže nejsou. Dávné systémy věštění jsou vlastně založeny na předpokladu, že náhodná seskupení jsou významná. Esej Arthura Schopenhauera „Transcendentní spekulace o zjevné záměrnosti v osudu jedince“[23] nás uvádí do představy, že mezi osudem lidí existují jak příčinná, tak subjektivní spojení; že „oba typy spojení existují zároveň a … [mohou jít] dokonale ruku v ruce … pokaždé, kdy se osud jednoho setká s osudem druhého a každý se stává hrdinou svého vlastního dramatu, přičemž současně vystupuje v nějakém dramatu cizím“. Jakkoli je to podivné, připomíná nám filosofovo konstatování právě to, co vidíme v souvztažnosti osudu Kennedyho s Lincolnovým.

Naše životy jsou jako sny, praví Schopenhauer. Příčinnost bezpochyby existuje; je tu však v činnosti cosi jiného, mnohem tajemnějšího. Schopenhauer napsal: „Empiricky, a zpětně i fakticky, je dávno mimo veškerou pochybnost dokázáno, že neodolatelní náměsíčníci, lidé obdaření jasnovidectvím, a občas dokonce i sny v obyčejném spánku přímo a přesně předpovídají budoucí události.“ A dále uvedl:

…nic, co se děje, není slepou náhodou; proto víra ve spojitost událostí v průběhu našeho života, tak systematická, jak je třeba, je fatalismem vyššího řádu, který nelze, na rozdíl od jednoduchého fatalismu, prokázat, který však možná dříve či později postihne každého … Můžeme jej nazvat transcendentním fatalismem, abychom jej odlišili od toho, který je obyčejný a evidentní.[24]

Schopenhauer tvrdí, že ve světových dějinách takový „plán a ucelenost“ nenajdeme, „v životě jedince však ano“. Národ je abstraktním, společenským podivným výmyslem. Navzdory možnému odporu kolektivistů, jedinec není podivným výmyslem. „Proto,“ říká Schopenhauer, „jsou světové dějiny bez přímého metafyzického významu; ve skutečnosti jsou jen náhodnou konfigurací.“[25] Když se někdo probírá podrobnosti svého života, uvědomuje si, že „tam všecko bylo předem naplánováno...“. Systematické uspořádání života jedince tudíž „lze zčásti vysvětlit neměnností a tuhou stálostí vrozeného charakteru, který člověka stále stejně vrací na tutéž dráhu“. Vzhledem k tomu, že jedinec má právě díky své duši metafyzický význam, jeví se svět všude jako srozumitelný, navzdory vládě náhody. Tajemná inteligence, která jistí svět, nám dala a dává do vzorců sestavenou a významuplnou sadu objektů k pozorování. Se svým obvyklým pesimismem pak Schopenhauer cituje, co říká Goethe v dramatu Götz von Berlichingen (5. dějství):

„My lidé se sami neřídíme, zlým duchům je nad námi přenechána moc, aby na nás k našemu zničení cvičili svou pekelnou svévoli“ (překlad podle německého originálu – pozn. překl.).

Ve vleku obdobně temného pesimismu napsal ufolog John A. Keel několik knih na podporu téhož tvrzení. Podle Keela jsme „dobytkem bohů“ – zdrojem psychické potravy pro interdimenzionální nestvůry. V tomto duchu Keel napsal: „Démonologie není jen nějaké další potrhlé učení. Je to starobylé a vědecké studium nestvůr a démonů, kteří, jak se zdá, žili s člověkem v průběhu celých dějin.“[26] Keelovy knihy uvádějí nesčetná fakta na důkaz zlovolných interdimenzionálních subjektů. Bůh, ani to, proč existují dobré věci, Keela nezajímá. Přívětivými stránkami kosmického řádu se nezdržuje. Bůh je pro něj jedním ze zosobněných démonů. Krajní pesimismus vede Keela k představě, že démonické projevy prostupují celé dějiny a jsou nadpřirozenou hybnou silou každého náboženství. V knize The Eighth Tower (Osmá věž) nazval tyto démonické agentury „nadzemskými“,na rozdíl od „mimozemšťanů“. Obyvatele „nadspektra“, na rozdíl od subjektů, které jsou návštěvníky z „vnějšího prostoru“, charakterizoval jako „emocionálně ochablé, dětinské, ba stupidní“.[27] V jiné knize teoretizoval:

V dávných dobách zavedli nadzemšťané mezi lidmi různá náboženství, která přes svou zdánlivou laskavost přinesla praxi přinášení lidských obětí bohům. Tento barbarský obětní obřad byl po celá tisíciletí obecným jevem po celé Evropě, Asii, Tichomoří i Jižní Americe. Jako oběti se přijímaly jen nejkrásnější exempláře – krásné mladé panny a svalnatí mladíci. Ve většině kultur se oběti hlásily dobrovolně. Byla to pro ně vlastně obrovská pocta. Nejprve je oslavovali a poté je zavedli na vyvýšené posvátné místo na vrcholku pyramidy.[28]

Keelův nadpřirozený pohár je poloprázdný. Jeho varování před démonickou posedlostí a nebezpečnými okultními silami bychom ovšem měli věnovat pozornost. Měli bychom si však položit otázku, zda se nezmýlil v úsudku a neměl přitom na mysli ony cheruby, kteří stojí s plamenným mečem na východ od Edenu a střeží strom života. Člověku není dovoleno jít, kamkoli se mu zachce. Nemůže jíst ovoce z každého stromu. To už Schopenhauerův pesimismus je snad se svým téměř křesťanským důrazem na význam jedince a nezničitelnost duše realističtější a vyváženější. Tato nezničitelnost totiž představuje reálný bod, spojovací nit, která se táhne vším tím nesmírně rozechvělým, božským a posvátným. Nacházíme zde křesťanský poznatek, že Bohu na každém člověku záleží. Není tomu tak, že smyslem naší existence je – podle Keelovy fantastické představy – posloužit Bohu za potravu. Tendence metafyziky se neubírá takovým směrem. Ústředním obřadem křesťanství je naopak pití Kristovy krve a pojídání jeho těla, což symbolizuje opačnou situaci – situaci, v níž se člověk živí Bohem.

Je-li člověk stvořen k obrazu Božímu a má duši, skrze niž se projevuje Boží tvořivost a svoboda, pak dá rozum, že se mu musí dostávat i podpory od samotného Boha. A, což je dále důležité, že právě od tohoto vnitřního „obrazu Boha“ získávají lidé pravý smysl pro to, co Schopenhauer nazval „slabostí, marností a snu podobnou kvalitou všech [hmotných] věcí....“ Tímto způsobem podle Schopenhauera „dospíváme k vědomí věčnosti“ naši vlastní vnitřní bytosti, „neboť ta je jen v kontrastu s tím, že se zmíněná kvalita [hmotných] věcí stává zjevnou…“[29]

Jasnou pravdou ovšem je, že jsme součástí něčeho většího – něčeho nehmotného. Jsme dušemi. Naše existence je odvozena od rozsáhlé hierarchie ducha. Vzhlížíme k nebesům, protože v této hierarchii nejsme Bohem. Můžeme se však na božské podstatě podílet a díky tomu žít. V Bibli Kristus říká: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“[30] A v této souvislosti si při úvaze nad groteskními a nepřirozenými zmatky moderní společnosti nemůžeme nepovšimnout míry, v jaké moderní ideologie naše spojení s Bohem zpřetrhaly. Můžeme v tom vidět i určitou apokalypsu, zjevení destrukce, války a moru, za což vděčíme právě tomuto odtržení.

Člověk není biologický automat. Nepřišel na svět náhodou, a je sebevražedné zakládat systém vlády na ateistických předpokladech. Přitom právě to nám moderní ideologie přinesla. Protože se člověk skládá z ducha a hmoty, je bludem mluvit jen o hmotě a vytvářet náboženství z hmotné příčinnosti; právě toho se totiž dopustili marxisté a moderní liberálové. Kult vědy a filosofický materialismus zastírá duchovní realitu jedince.

Mezi 13. květnem a 13. říjnem 1917 došlo v portugalské Fátimě k neobyčejnému sledu událostí – k ohromnému nadpřirozenému zjevení, k němuž patřila znamení na nebi, tělesné uzdravení i různá proroctví. 13. května spatřili malí pasáčci zjevení ženy, o které se tvrdí, že to byla Panna Maria. V následujících měsících se tam shromažďovaly stále větší davy. Do října jich přišlo třicet až sto tisíc. Již zmíněný badatel Jacques Vallée popisuje fátimské události jako „světelné sféry, světla podivných barev, pocit ‚návalů horka‘ – vesměs fyzických příznaků obecně spojovaných s UFO.“[31] Po třinácti letech pečlivého zkoumání katolická církev rozhodla, že…

sluneční jev z 13. října 1917, popsaný v dobovém tisku, byl nanejvýš zázračný a učinil nesmírný dojem na lidi, kteří měli to štěstí být jeho svědky…

Tento jev, který nezaznamenala žádná astronomická observatoř a nebyl tudíž přirozený, dosvědčili lidé všech kategorií a společenských tříd, věřící i nevěřící, žurnalisté hlavních portugalských novin a dokonce i lidé vzdálení několik mil. Samá fakta, která vylučují jakýkoli výklad, že šlo o kolektivní iluzi.[32]

Fátimským dětem se na pastvě ukázalo „velké ohnivé moře, které jako by bylo pod zemí. Do toho ohně byli uvrženi démoni a duše v lidské podobě, jako průhledné hořící uhlíky, všichni zčernalí…“[33] Děti dostaly proroctví – předpověď konce První světové války, s tím, že pokud lidé „nepřestanou urážet Boha, dojde za vlády Pia XI. k druhé, ještě horší válce“. Zjevení žádalo o posvěcení Ruska „a svaté přijímání na odčinění hříchů o prvních sobotách“. Nadpřirozená návštěva údajně řekla:

Bude-li dbáno mých žádostí, Rusko se obrátí a bude mír. Pokud ne, rozšíří své bludy po světě a vyvolá války a pronásledování církve. Dobří lidé budou umírat mučednickou smrtí. Svatý Otec bude muset mnoho trpět. Různé národy budou vyhlazeny. Nakonec bude mé neposkvrněné srdce triumfovat. Svatý Otec zasvětí Rusko mně, Rusko se obrátí a světu bude dáno období míru.[34]

Pro nevěřící není něco takového snadno přijatelné, a Jacques Vallée (jako vědec) toto proroctví odmítl jako „směs závážnosti a absurdity“, která bývá obecně s takovými jevy spojena. O mnoho let později Vallée svůj postoj pozměnil. Připustil, že „slovo absurdní je zavádějící. [Dnes] bych spíše použil výrazu metalogické“.[35] Podle Valléeho výroky interdimenzionálních bytostí „nejsou jednoduše absurdní“. Takové výroky obsahují symbolické významy a asociace. Je zde přítomno vědomí, které je nadčasové a musí tudíž být sdíleno pomocí metafory a metalogiky.

Situace jako jsou  tyto mají často hlubokou poetickou a paradoxní jakost … náboženských vyprávění … a mystických výrazů kabaly, například když se mluví o „temném plameni“. Chcete-li vyjádřit pravdu, která je za hranicí sémantiky, jazykem svých posluchačů, musíte z termínů majících obyčejný význam zkonstruovat zřejmé rozpory.[36]

Na fátimském proroctví ale – vezmeme-li v úvahu hrozbu jaderné války a rozšíření ruských bludů po světě – není, pokud jde o vyhlazování různých národů, nic absurdního ani nelogického. Po pravdě řečeno, jaký výrok by pár týdnů před bolševickou revolucí býval mohl být předvídavější? To jenom momentálnímu, světsky laickému pohledu, podle nějž „studená válka skončila“, připadá toto posvátné poselství „absurdní“. Z hlediska věčnosti, z duchovního úhlu pohledu se naopak právě naše sekulární utopie nevyhnutelně prokazuje jako absurdní.

Měli bychom se, pokud nám to naše omezené chápaní dovoluje, snažit hledat vyšší, tedy duchovní základ. Pouze tak můžeme nalézt cestu vpřed, která je záměrem našeho Stvořitele a je v souladu s duchovními základy, na nichž stojí náš fyzický svět. Dnešní materialistická vzpoura to všechno okamžitě popírá. Revoluční marxisté a jim podobní jsou k metalogice božského hluší. Nejenže ovládli naše univerzity, nýbrž otrávili nám i semináře. Zanesli svůj materialismus a cynismus přímo do církve. Záměrným rozséváním mravního zmatku a bludu, podporou ničitelského kréda vyvolali zvrácenost všude, kam oko pohlédne. Ve jménu humanity obrátili lidstvo proti sobě samému. Jejich zmatků je mnoho. Jejich utopické projekty selžou a povede to ke zkáze různých národů.[37] O to jim koneckonců snad jde. Existují lidé naplnění nenávistí místo láskou, nepřátelstvím místo přátelstvím, a ti se politicky zorganizovali.

Civilizace se budovala postupně v průběhu mnoha pokolení. Je to něco neobyčejného, má své vlastní počátky a dějiny rodící se z velkolepého duchovního procesu. Ten postup kupředu je tajemstvím. To, že naši politicky organizovaní racionalisté tento proces zbavují tajemství a vykládají ho, je drzé a namyšlené. Ta demystifikace je od začátku až do konce cvičením v sebeklamu. Vládnoucí vrstva civilizace, podmíněná tímto racionalismem, zabředla nyní do sebeklamu tak důkladně, že falešnými vyhlídkami, falešnými očekáváními a hodnotami, jež nelze uvést v soulad s reálnými potřebami člověka, nakazila celou společnost.

Jádrem tohoto režimu je představa, že člověk je abstraktní bytostí, která nepotřebuje kmenovou či národní identitu, a která nemá reálnou příčinu k nepřátelství. Jenže žádná taková bytost neexistuje. Skutečný člověk z masa a krve není žádnou abstrakcí. Ideologie všeobecného míru a prosperity jsou nepravdivé a politické praktiky lidí žijících v sebeklamu tudíž musí skončit katastrofou. Tažení, vedené ve jménu univerzálního bratrství, tak nyní ústí v nejnásilnější ze všech epoch. Blázen zde bude opět donucen setkat se se svým nepřítelem. Po vyčerpání sebeklamu musí vypuknout strašlivá válka. Ta nám opět zjedná jasno. I po sebevětší zkáze se společnost zase zotaví. Na troskách staré civilizace bude vytvořena nová.

Konec.

Publikováno se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

Poznámky:

[1] Carl [Gustav] Jung, Archetypy a kolektívne nevedomie I.II., Knižná dielňa Timotej 1998. Viz též snad totéž (v názvu českého překladu i německého originálu zde ale chybí „kolek-tivní”) v češtině v knize: C. G. Jung, Výbor z díla II., Emitos – Tomáš Janeček 1997. U citátu jde o 1. část, 9. svazek, 217. odstavec Jungových sebraných spisů v angličtině.

[2] Tvrdí totiž, že když každému zredukuje jeho „uhlíkovou stopu“, změní tím klima.

[3] Přísloví 29,18.

[4] Poznámka, kterou Sigmundu Freudovi připisuje Carl Gustav Jung. (Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga, Atlantis 1998 – v anglickém překladu na str 150).

[5] Na rozdíl od Aristotela, jehož politika je silně normativní, hledal Machiavelli politickou pravdu přímo v opaku morálky. Právě to údajně odlišuje jeho přístup jako „vědecký“ – jako kdyby se věda musela vyhýbat normám, viz „Věda jako povolání“ Maxe Webera.

[6] Machiavelli, Úvahy o vládnutí a vojenství, Argo 2007, v anglickém překladu (který ovšem může oproti českému souboru tří autorových knih zahrnovat jen jednu nebo dvě) na str 56.

[7] Tamtéž.

[8] Carl [Gustav] Jung, Flying Saucers: A Modern Myth of Things Seen in the Sky (Létající talíře: moderní mýtus věcí spatřených na obloze – Princeton: Princeton University Press, 1978), odst. 784.

[9] Charón je Hádův převozník.

[10] Tamtéž, odst. 699.

[11] Louis Whitley Strieber, Společenství (Sfinga 1995), v anglickém originále Communion: A True Story, (New York: Avon Books) str. 58. 

[12] Karla Turnerová, Into the Fringe (Až na okraj), str. 57.

[13] Tamtéž, str. 61. 

[14] Tamtéž, str. 72.

[15] Jacques Vallée, Dimensions: A Casebook of Alien Contact (Dimenze: kniha případů styku s mimozemšťany), USA: Ballantine Books Edition, květen 1989), str. 248.

[16] Tamtéž, str. 249.

[17] Stephan A. Hoeller, Carl Gustav Jung a ztracená evangelia, Eminent 2005, v anglickém vydání Jung and the Lost Gospels: Insights into the Dead Sea Scrolls and the Nag Hammadi Library (Wheaton: Quest Books, 1989) str. 232. 

[18] Stephen B. Oates, With Malice Toward None: The Life of Abraham Lincoln (Proti nikomu se záští; Život Abrahama Lincolna), New York: Mentor, 1977, str. 463. Oates příběh převzal z knihy Recollections of Lincoln (Vzpomínky na Lincolna), kterou napsal Ward Hill Lamon, str. 115-118.

[19] Každý, kdo má zájem po tom pátrat, si tyto skutečnosti může ověřit.

[20] Jack Ruby zabil Oswalda revolverem 38 Colt Cobra. Boston Corbett zastřelil Bootha americkým armádním revolverem 44 Colt.

[21] Charles Leale ošetřil Lincolna ve Fordově divadle. Dr. Charles „Jim“ Carrico byl pohotovostním lékařem v nemocnici Parkland Memorial Hospital. Byl prvním, kdo Kennedyho 22. listopadu 1963 ošetřil endotracheální intubací, aby zajistil přívod vzduchu. Dalším lékařem, který Kennedyho toho dne ošetřoval, byl dr. Charles Baxter. Byl přítomen též dr. Charles Crenshaw, který později ve své konspiračně zaměřené knize udělal z události senzaci.

[22] Carl Jung, Synchronicity: An Acausal Connecting Principal (Synchronicita. Nepříčinný spojující základ. Princeton: Princeton University Press, 1973), str. 8, odst. 824.

[23] Schopenhauer, Transscendente Spekulation über die anscheinende Absichtlichkeit im Schicksale des Einzelnen (Transcendentní spekulace o zdánlivé záměrnosti v osudech jedinců, 1851), in: Arthur Schopenhauer, Sämtliche Werke in fünf Bänden, sv. 4, str. 264-65.

[24] Tamtéž.

[25] Tím není řečeno, že dějiny světa nemají nepřímý metafyzický význam.

[26] John A. Keel, Why UFOs: Operation Trojan Horse (Proč Ufoni: operace Trojský kůň, USA: Manor Books, Inc., 1976), str. 200. Možná je tento text, i texty z následujících dvou poznámek, obsažen v knize Ufo a jiné zjavenia, Motýľ 2002.

[27] John A. Keel, The Eighth Tower (Osmá věž, New York: E.P. Dutton & Co., Inc, 1975), str. 69.

[28] John A. Keel, Our Haunted Planet (Naše strašidelná planeta, Lakeville, Minnesota: Galde Press, Inc., 2008), str. 195.

[29] Arthur Schopenhauer (angl. překlad. R. J. Hollingdale), On the Indestructability of Our Being By Death (O nezničitelnosti naší bytosti smrtí), 5. oddíl.

[30] Matouš 4,4.

[31] Jacques Vallée, The Invisible College (Neviditelná univerzita či Neviditelné kolegium či Neviditelná kolej – poslední možnost použita např. zde; USA: E.P. Dutton, 1976), str. 142.

[32] Tamtéž, podle Valléeova citátu.

[33] Santos, Fatima in Lucia’s Own Words (Fátima Luciinými vlastními slovy; 2003), str. 123.

[34] Tamtéž, str. 123-124.

[35] Dimensions (Dimenze), str. 157.

[36] Tamtéž, str. 158.

[37] Zamyslete se nad příkladem Venezuely.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.