Krize žurnalistiky

Napsal Dan Drápal

O krizi tradičního systému politických stran a o problémech s tradičním dělením na pravici a levici toho už bylo napsáno hodně. Méně už žurnalisté píší sami o sobě a o své krizi. Přitom rozpad solidní žurnalistiky může být pro demokracii z dlouhodobého hlediska ještě nebezpečnější než krize politických stran.

Hned na začátek musím ale podotknout, že u nás to ještě není tak zlé. Určitou diskusi stále možno vést. Hlavní deníky i politické týdeníky zveřejňují relativně pestrou škálu názorů. Domnívám se, že mnohem hůře jsou na tom Spojené státy a západní Evropa, především Německo. Nedávno o tom psal muž nad jiné povolanější, Michael Goodwin z New York Post, v článku „The 2016 Election and the Demise of Journalistic Standards“.

Základní zásadou žurnalistiky bylo až do nedávna přísné oddělení zpráv a komentářů, tedy fakt a jejích výkladu. Nic nebrání tomu, aby se deník či týdeník výrazně profiloval. Musí ale být jasné, co je zpráva a co je výklad této zprávy. Po zvolení Trumpa presidentem klíčová média, která dříve udávala tón, tuto základní zásadu opustila. V řadě článků nepoznáte, co je zpráva a co je komentář. Výhoda českých tiskovin je v tom, že si můžeme vybrat. Máme zde Respekt – kdysi to býval výborný investigativní týdeník. (Ano, vím, kvalitní novinařina moc nevynášela.) Teď vám autoři ať už přímo, ať už nepřímo rovnou řeknou, co si máte myslet.

Nejsme ale na Respekt odkázáni. Máme tu Právo nebo Hospodářské noviny. A samozřejmě Babišovy deníky. Ano, uvědomuji si, že jsou Babišovy, a je to znát. Nicméně díky tomu, že jsou zde i jiné, si můžete – pokud ovšem chcete – sestavit poměrně slušný obrázek.

To v takovém Německu je to nesrovnatelně horší. Tam se vytvořila takřka jednotná fronta, která sekundovala vládě a servírovala publiku návody, co si má o migrační vlně myslet. Kdo měl jiný názor, byl pravičák, respektive extrémní pravičák, islamofob nebo alespoň alarmista. Až v těchto týdnech začali zřejmě němečtí publicisté a novináři reflektovat, že důvěra v žurnalistiku strmě poklesla. O něčem se nepíše vůbec, o něčem zkresleně.

I u nás jsou ovšem zprávy hodně kusé. Když Trump odletěl do Rijádu, pak do Jeruzaléma a nakonec do Vatikánu, spousta jeho velmi zajímavých výroků a gest zůstala zcela nepovšimnuta. Kdybych neměl na Blízkém východě přátele, kteří mě zásobují zprávami, asi bych neměl šanci na to přijít.

Je evidentní, že americká levice se pokouší Trumpa sesadit. Nespokojí se s ničím jiným než s jeho hlavou. Neustále na něj vytahují další a další kauzy, takže nemá příliš příležitostí dostat se k vládnutí. Při každé příležitosti nazvou Trumpa lhářem. Netvrdím, že Trump mluvil vždy pravdu. Asi bych ho vůbec nehájil, kdyby používání dvojího metru nebylo tak očividné. Michael Goodwin ve svém článku uvádí řadu lží, s nimiž přišli Barrack Obama nebo Hillary Clintonová – ty ovšem vlivná média nikdy lháři nenazvala.

Obávám se, že na Trumpa budou vytahovat stále silnější kalibry. Zatím je k impeachmentu daleko, ale mainstream se nevzdává. Pokud ale liberálové zvítězí, v jaké zemi budou vládnout? Už nyní je země rozdělená jako málokdy v dějinách. Ti, kdo volili Trumpa, měli pro to určité důvody. Pokud bude mainstream Trumpovy voliče jen zesměšňovat a urážet, propast se ještě prohloubí. Pak už bude liberálům zbývat jediné: Převychovat obyvatelstvo. Ostatně, americké university jsou na to už dobře připraveny. Dříve byly místem, kde platila svoboda slova. Nyní jsou místem, kde se smějí říkat jen „sdílené“ názory. Máte-li názor odlišný, může vám jít i o život.

Michael Goodwin soudí, že klíčové americké deníky – New York Times a Washington Post – už svou kredibilitu ztratily a svou reputaci už nenapraví. Jako správný Američan je ale optimista. Volný prostor jistě někdo zaplní. Trumpa možná odstraní – a možná pro jeho vlastní chyby. Bude zde ale vždy poptávka po kvalitní žurnalistice. Dělejme vše proto, abychom ji podpořili.

Převzazato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.