Přes anarchii k tyranii

Napsal Roman Joch

Představme si svobodnou, demokratickou společnost, v níž si lidé vládnou sami. Probíhá společenská a politická konverzace, konají se volby, zvoleny jsou zákonodárné sbory a z nich vzejde vláda. V parlamentu proběhne diskuse o vhodné daňové politice, pak se hlasuje a většinou se přijme konkrétní daňová sazba. Někteří ji považují za příliš nízkou, jiní za příliš vysokou, ale tuto konkrétní daňovou sazbu odhlasovala parlamentní většina po svobodné diskusi a svobodných volbách.

To je demokracie – systém, kdy si lidé vládnou sami.

Představte si však, že nějaký cizinec si myslí, že lidé rozhodli špatně. Že daně jsou příliš nízké, a proto jim začne peníze brát a vnucovat státu. Nebo že daně jsou příliš vysoké a začne vykrádat státní kasu a peníze rozdávat lidem.

Jak byste jeho počínání nazvali? Určitě ne jako demokratické, určitě ne v souladu s vládou zákona, právním státem. Jeho počínání je svévolné, zároveň anarchistické (neuznává autoritu ústavy) i tyranské (vnucuje svou osobní vůli celé společnosti).

Takto si počínala německá kapitánka Carola Racketová vůči Itálii nikoli v otázce daňové politiky, nýbrž v otázce politiky imigrační.

Právo emigrovat a imigrovat

Náš demokratický řád je založen na dvou pilířích: přirozených právech a společenské smlouvě, která znamená, že vláda vládne se souhlasem ovládaných, jak se ten souhlas vyjadřuje v periodicky se opakujících demokratických volbách.

Spravedlivá vláda musí respektovat přirozená práva všech, občanů i cizinců, ale vládnout má jen se souhlasem občanů. Cizinci nemají právo vnutit občanům nějakou konkrétní politiku bez jejich souhlasu. Rozlišení mezi občany a cizinci je zásadní.

V otázce migrace existuje hluboká morální asymetrie. Na jedné straně existuje absolutní právo emigrovat; nejsme otroky či vlastnictvím státu, proto naše vláda nám nesmí bránit opustit naši zemi (pokud jsme nespáchali zločin, pak nás smí a má držet ve výkonu trestu). To dělali bývalé komunistické režimy a to byl taky jeden z mnoha důvodů jejich nelegitimnosti.

Na druhé straně neexistuje žádné neomezené právo imigrovat; právo imigrovat je dané pouze souhlasem občanů země, do které bychom imigrovat chtěli. A za podmínek, které ti občané určí ve svých zákonech, jež přijmou jejich reprezentanti v parlamentu.

Imigrace bez souhlasu ovládaných by byla – a je – porušením společenské smlouvy mezi lidem a vládou. Vnutit lidem imigraci bez souhlasu ovládaných je nedemokratické a podkopává legitimitu režimu.

Politická společnost (ať už stát, nebo unie států a občanů), která není schopna či ochotna chránit své hranice a mít nad nimi kontrolu, přestává být politickou společností, jako politická společnost zaniká. Ochrana hranic je nutnou (nikoli však dostačující) podmínkou politické společnosti – a opět, ať už se jedná o stát, nebo unii.

Jakou svobodu mají mít lidé, občané, v imigrační otázce? Svobodu rozhodnout se pro jakýkoli typ imigrační politiky: extrémně liberální nebo extrémně restriktivní nebo pro cokoli mezi oběma.

Můj názor coby občana je ten, že imigrační politika má být rozumná, rozvážná, ani extrémně liberální, ani extrémně restriktivní. Máme přijímat imigranty, ale prozíravost nám radí, aby určité podmínky byly splněny.

Počet imigrantů má být přijatelný očekáváním lidí; občané se nemají cítit být imigranty zahlceni. Imigrace má být pomalá, pozvolná, mírná; nikoli ve vlnách.

A dále je rozumné očekávat – a má se to od nich vyžadovat –, aby imigranti akceptovali hodnoty společnosti, země a civilizace, do které imigrovat chtějí. Nedává smysl vítat a přijímat imigranty, kteří nesdílejí, ba ještě hůř, nenávidí a někdy dokonce násilně odmítají hodnoty společnosti, do které imigrují.

Neobhajitelné počínání

Především, co Carola Racketová neudělala? Ona nelovila z moře trosečníky a nezachraňovala jejich životy; pak by její počínaní bylo nejen obhajitelné, ale vyloženě správné. Taky jí nebylo zakázáno z lodě na břeh vylodit nemocné a ty v ohrožení života, to přesně se stalo. Ona se rozhodla, že vědomě bude porušovat imigrační politiku Itálie, její vlády a parlamentu, jak vzešly z posledních svobodných a demokratických voleb. Pro alibi ještě udělala to, že když imigranty nabrala, plula s nimi po moři tak dlouho, až došlo jídlo, pití a oni se octli ve stavu nouze, a pak se tudíž do nejbližšího přístavu rychle zaplout cítila být oprávněna.

Ale její úmysl, záměr, cíl byly jasné. Nárokovala – uzurpovala – si osobní právo veta nad italským právem. Z hlediska jak demokracie, tak svobody lidí vládnout si je její počínání neobhajitelné. Vede přes anarchii k tyranii.

Pokud je hrdinkou v dnešním Německu, nepříjemně to připomíná Německo z dob jiných, kdy si taky myslelo, že nemusí respektovat demokracii a svobodu si vládnout lidí v zemích dalších a nárokovalo – uzurpovalo – si nad nimi absolutní svévolnou moc. Jen se znamínkem opačným.

Vyšlo v LN, 12.7.2019. Se souhlasem autora prevzato z www.obcinst.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.