Jak to vlastně funguje…?

Napsal Andrej Ruščák

Mezi naší uvědomělou a progresivní smetánkou se opět šíří nesmysly na téma Barnevernu, jako kdyby kritika norské praxe odebírání dětí byla jenom ruská propaganda a konspirační teorie. Tématu se – bohužel manipulativním způsobem – chytli Manipulátoři.cz, kteří kritizovali europoslance Zdechovského za články, kde popisoval aktuální norské kauzy před Evropským soudem pro lidská práva (ESLP), které Norsko zatím prohrává. Pojďme si tedy vysvětlit, jak systém norské péče o děti (Barnevern) vlastně funguje.

Prvním problémem je, že pracovníci obecního Barnevernu mají motivaci případy dělat horší, než jsou. Proč? Protože pak je dostane do jurisdikce státní „Barnevernet“, (Bufetat), který má – na rozdíl od chronicky zadlužených obcí – peníze. Pracovat s rodinou stojí obec peníze, které často nemá, zatímco když to vykreslí jako horší, než to je, je to najednou problém někoho jiného.

Zákon o Barnevernu ukládá obci povinnost poskytovat celou škálu pomocných opatření s rodinami, bez ohledu na to, jestli je tou obcí Oslo nebo nějaká malá obec za polárním kruhem. To vede k tomu, že zákon ukládá obecnímu Barnevernu něco, na co nemá lidi a prostředky. To se pak řeší tím, že ty lidi dodávají jako externisty soukromé firmy, které tak dodávají služby téhož člověka pro více obcí – to je způsob, jak mohou obce zaplatit něco, co jim ukládá zákon. Problém je ovšem v tom, že ty firmy mají kompetence v oblastech, které jsou vůči sobě navzájem ve střetu zájmů. Často zároveň poskytují poradenství, jejich lidé vyhodnocují, jestli je rodina v pořádku a jestli se nemají děti odebrat, a k tomu mají v portfoliu dohazování pěstounů. Sehnat pěstouny není jednoduché a tyhle firmy tím, že jsou velké, mají kontakty a umějí sehnat zdroje, které se obcím shánějí těžko. Obce tak jsou závislé na konfliktu zájmů, aby neporušovaly zákon (tím, že nemají možnost dávat službu, kterou jim zákon ukládá, a kterou nemají proto, že nemají peníze na to, aby zaměstnaly někoho na takovou věc na plný úvazek).

Pro rodiče je navíc obtížné se v tom orientovat – decentralizace obecních Barnevernů je problém, protože každý Barnevern je jiný a funguje jinak; co projde v pohodě v jedné obci je na odebrání dítěte v jiné obci.  A když jsme u odebírani – potíž představuje množství osobních vazeb mezi Barnevernem a Fylkesnemndou (Krajskou rada, která rozhoduje o odebrání dětí na popud Barnevernu), která odebrání schvaluje. Ta obvykle bez dalších otázek schválí v průměru 96 % žádostí „akutní rozhodnutí“. Nejdřív se udělá předběžné opatření a pak se hledá, co s tím. Problém je v tom, že od prvního momentu se děti odtrhnou od rodičů s režimem návštěv typu 2-4x za rok na dvě hodiny pod dohledem a se zákazem vyjadřování jakýchkoliv emocí.

Další problém je obecně kultura činnosti Barnevernu. Bekymringsmelding, tedy zpráva o znepokojení, není normální udání. Protože udání funguje tak, že člověk nahlásí, když ví, že někdo porušuje zákon. Zpráva o znepokojení má práh daleko nižší, norská společnost byla dlouhodobě informovaná o tom, že mají podat takovou zprávu kdykoliv mají pocit, že se jim něco prostě nezdá. Takže tady ani náhodou nejde o to, že někdo udá, když ví, že se něco děje. Prostě jen máte pocit, že by se něco mohlo dít. Navíc kdokoliv pracuje v profesi, kde má něco společného s dětmi, má ohlašovací povinnost (bekymringsmelding). Musí hlásit cokoliv, co se mu nezdá. Třeba i zkažené zuby.

Když BV začíná vyšetřovat, samo vyšetřování, které musí (!) dělat, když mu přijde bekymringsmelding, není ani náhodou bezzásahové. Trvá to zpravidla 3-4 měsíce, během kterých chodí nevyžádaně na náhodné kontroly domácnosti sociální pracovníci s notýskem (který vám nemusejí ukazovat) a vy je musíte pustit. A oni třeba koukají na to, jak dáváte dětem jídlo, koupete je, dáváte spát a píšou si všechno, co vidí. A bývají často hodně neobjektivní. I když tohle období 3-4 měsíců přežijete s tím, že jste nevinní a případ uzavřou, je to něco, co opravdu nechcete zažít. Znám rodiny, co tím prošly, a neumíte si představit ten stres. A to už vůbec nemluvím o tom, jak často systém proti rodičům používá argument „děti si zvykly u pěstounů“. A to i když rodiče dali svou situaci do pořádku, mají třeba další dítě, které je podle BV dobře zaopatřené… ale to původní už nevrátí. A zakážou s ním kontakt, aby se nestresovalo. Příklad: znám rodinu, které sebrali dvě děti, když rodina čekala třetí. Třetí se narodilo, sebrali ho hned v porodnici, a deset měsíců poté původní dvě děti vrátili s tím, že je rodina OK a že byla čistá –  nebyl důvod k odebrání. Ale miminko nevrátili, protože „si zvyklo“ a nebylo v jeho zájmu mu měnit prostředí. To jen taková ilustrace toho, jak tenhle systém funguje.

Norsko má momentálně u ESLP 34 případů, které byly přijaté k projednávání, což je výrazně více, než u jejich sousedů, Dánska a Švédska, které mají počet případů kolem 4-5. ESLP ani zdaleka nepřijímá každý případ, naopak, je docela těžké dosáhnout toho, aby se případem zabýval.

Potíž je ale ta, že u nás se z Barnevernu stalo téma kulturní války. A to jenom proto, že se proti Barnevernu hlasitě postavil Hrad. Spousta lidí, kteří (z dobrých důvodů) nesnáší Miloše Zemana (patří mezi ně i autor těchto řádků) tak obhajuje Barnevern jen proto, aby nebyli v jedné partě se Zemanem. Což je, dlužno říci, dost hloupý  postoj.

Se souhlasem prevzato z www.konzervativninoviny.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.