Obsah

Zrada kulatého stolu

Napsal Sławomir Cenckiewicz

Samozvaní reprezentanti Solidarity se za zády národa domluvili s komunisty. Tak se zrodila „Polská lidová republika č. 2“.1

Byl večer úterý 7. března 1989 v Magdalence.2 Probíhalo zřejmě největší setkání „opoziční strany“ s představiteli vlády Polské lidové republiky [dále PLR] na tomto místě. Právě tehdy byla schválena podoba smlouvy od kulatého stolu, která již měla blízko k finální verzi. Všechno, co se odehrálo později, již připomínalo pouhé divadlo, protože šlo pouze o realizaci dohod z Magdalenky. Samozvaní reprezentanti Solidarity3 akceptovali rozdělení mandátů v sejmu (65 % pro vládní tábor, 35 % pro Solidaritu), svobodné volby do senátu, vznik úřadu prezidenta se silnými kompetencemi (všem bylo jasné, že jím bude gen. Wojciech Jaruzelski4) voleného národním shromážděním (sejm a senát) a „nekonfrontační“ charakter voleb, při nichž se nebude útočit na kandidáty.

Všechno zakončila hojně zapíjená oslava organizovaná šéfem ministerstva vnitra a mnohaletým armádním čekistou gen. Czesławem Kiszczakem, který si již předtím objednal zaznamenání těchto historických scén na videokameru.5 Byl natolik přesný, že již během prvních důvěrných diskusí připomínal, že kamera, která jej doprovází, „není z televize“. Na Kiszczakovy opoziční partnery to však velký dojem neudělalo. Šéf resortu se choval přátelsky a důvěrně, osobně si připíjel se slavícími sklenkou vodky a nabízel jim tykání.

Přede mnou leží nikdy nepublikovaný stenografický zápis tzv. Kiszczakovy pásky (videonahrávky) ze zákulisních rozhovorů v Zawratu a v Magdalence. Hodnota tohoto materiálu má především symbolický rozměr; dokumentuje totiž dynamický proces sbratření elit kulatého stolu, které budou již brzy společně představovat elitu třetí polské republiky [tj. III. PR, v orig. III RP].

„Wałęsa luští křížovku,“ čteme ve stenogramu, „Wałęsa jí slané tyčinky a poslouchá projev Janusze Reykowského k tématu voleb.“ A dále: „Wałęsa pije alkohol.“ „Jacek Kuroń, Stanisław Ciosek a Zbigniew Bujak hovoří a pijí vodku. Czesław Kiszczak a Bronisław Gemerek hovoří. Ireneusz Sekuła vypráví vtip. Kiszczak pronáší přípitek. Michnik odpovídá, že připíjí na vládu, v níž bude Lech Wałęsa premiérem a gen. Kiszczak ministrem vnitra.“

Bylo čím dál veseleji: „Wałęsa se sklenkou pronáší přípitek na zdraví generála; číšníci dolévají alkohol do skleniček. Lech Wałęsa, Adam Michnik, Tadeusz Mazowiecki, Czesław Kiszczak a Romuald Sosnowski si ťukají sklenkami. Sekuła humorným způsobem připíjí na zdraví premiéra Mieczysława F. Rakowského (smích v sále). Wałęsa cosi vysvětluje Kiszczakovi. Kuroń hovoří s Cioskem a Lechem Kaczyńským. Sekuła vytahuje doutník. Geremek kouří doutník. Kuroń s cigaretou. Michnik vypráví vtip o Ježíšovi a židovském převozníkovi na Galilejském jezeře.“

Došlo také na netaktní vtipy: „Michnik se směje (viditelné mezery v chrupu) a zvedá sklenku. Sekuła vypráví vtip o onanismu a koktání. Kuroń vypráví anekdotu o své a Michnikově příhodě s tajnými. Michnik vypráví vtip o koktavém muži a kulatém stole. Konec večeře, účastníci vyjednávání odcházejí do šatny.“ „Kiszczak se loučí se všemi účastníky jednání“ a „mává na rozloučenou“. „Představitelé vlády a strany hovoří mezi sebou. B. Królewski chválí Kiszczaka za obratnost a diplomatické schopnosti, díky nimž proběhla schůzka příznivě.“

Skutečně, již tehdy byly důvody přijímat gratulace. Od poloviny září 1988 Kiszczak rozmlouval s Wałęsou a jeho soudruhy a do posledního detailu pracoval na změně režimu, která spočívala v přesunutí mocenského centra ze sídla Ústředního výboru Polské sjednocené dělnické strany [ÚV PSDS, v orig. KC PZPR] do Belvedéru6, v němž se měl – již jako prezident – usadit Jaruzelski. Diktátor se tak stal patronem a obráncem celého postkomunistického systému transformujícího PLR v III. PR.

Cena, jakou Kiszczak za tuto „transakci století“ zaplatil, byla mimořádně nízká. Během dalších kol vyjednávání šéf MV neustoupil ani v tak prosté věci, jako byla opětovná legalizace NSZZ Solidarita [Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita, v orig. NSSZ Solidarność]. Dokonce i Jacek Kuroń si již v listopadu 1988 povšiml, že zákulisní rozhovory jsou „v určitém smyslu »dohadováním« elit“ a svědčí o Kiszczakových vysokých politických kompetencích: „[Byl to] velmi přesný tah gen. Kiszczaka, jelikož tato iniciativa [kulatého stolu] postavila celou opozici do velmi obtížné situace. Ačkoli personální a procedurální spory přinesly propagandistickou převahu opozici, její představitelé si přesto uvědomují, že když přistupují k rozhovorům, »kladou hlavy pod gilotinu«. Bez ohledu na to, čeho dosáhnou, budou stejně obviňováni, že dosáhli příliš málo, že se dali »koupit« atd.“

Bankrot PLR

Hlavní determinantou dohody mezi vládnoucím režimem PLR a „konstruktivními“ představiteli Solidarity z přelomu let 1988 a 1989 byly finanční kondice a platební neschopnost režimu gen. Jaruzelského vůči poskytovatelům západních půjček z kreditních bank (soustředěných hlavně v Pařížském klubu) a jejich vládním ručitelům. Vládní experti, kteří se účastnili dalších kol rozhovorů s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) a Pařížským klubem, již v letech 1986–1987 signalizovali s podporou civilní rozvědky svým nadřízeným, že „přeprogramování existujících dluhů a nové půjčky od MMF a Světové banky“ jsou možné jedině pod podmínkou, že se Jaruzelského skupina rozhodne zavést v systému PLR změny.

Proto také I. správa Ministerstva vnitra [tj. rozvědka] neustále Jaruzelského varovala, že pokud nedojde k uvolnění hospodářství a otevření se vůči „konstruktivní opozici“, systém PLR se ocitne nad propastí státního bankrotu. Téměř okamžitě po iniciaci dialogu mezi mocí a opozicí se objevily postuláty Rakowského vlády, podle nichž MMF přiznal první čerpání půjčky ve výši 150 mil. dolarů, Pařížský klub odročil splátky za roky 1988 a 1989, dluhy a náklady na obsluhu zadlužení vůči bankám klesly až o 50 % a Evropské hospodářské společenství přiznalo PLR stabilizační půjčku ve výši 300 mil. dolarů.

Toto směřování a postuláty měla podpořit Solidarita. Bez ní se operace na záchranu režimu nemohla povést. Nikoli náhodou tehdy šéf rozvědky gen. Zdzisław Sarewicz napsal, že „shodné představení výše uvedených postulátů vládou a opozičními kruhy by vynutilo změnu postoje věřitelů k polským finančním problémům.“ Zároveň tehdy začínal proces liberalizace hospodářských vztahů a velký útok stranické nomenklatury a tajných služeb na „materiálně-kapitálovou základnu státního sektoru“.

Aby mohli provést celou operaci, rozhodli se komunisté nejdříve dezintegrovat opozici a přeformátovat ji k „více konstruktivnímu“ směru. V září 1986 Wałęsa nikoli náhodou jmenoval veřejnou vedoucí strukturu delegalizovaného svazu – Prozatímní radu NSZZ Solidarita, jejíž složení vybíral po konzultacích se skupinou Kuroně a Michnika; přitom zcela ignoroval postoj představitelů ilegální opozice, dokonce i jejího hlavního proudu, a Celostátní komise NSZZ Solidarita zvolené na sjezdu v roce 1981.

Jmenování Prozatímní rady bylo v souladu se zájmy vlády faktickým převratem, jehož důsledkem bylo vyloučení lidí, kteří nesouhlasili s dohodou s komunisty, z vedení Solidarity. Tímto způsobem začala realizace koncepce výstavby zcela nové Solidarity bez „těch hloupých“ a „extremistů“, jak říkal Lech Wałęsa v důvěrných rozhovorech s komunisty již o několik let dříve.

Tato nová Solidarita okamžitě s využitím charakteristického newspeaku prohlásila, že „je připravena činit kroky na cestě dialogu a porozumění […] pro záchranu země před hospodářskou a ekologickou katastrofou“. Neustále se mluvilo o „zodpovědnosti“ a – jako např. v raportu vypracovaném týmem Tadeusze Mazowieckého – o respektování „hlavních sovětských zájmů“. Tuto myšlenku nejplněji rozvinul už v březnu 1985 Jacek Kuroń na stánkách časopisu Tygodnik Mazowsze, kde hlásal sovětské koncepci zcela konvenující myšlenky o odzbrojení Západu tak, aby nebyl schopen se ubránit v případě útoku vojsk Varšavské smlouvy.

Krycí jméno Brzoza

Komunisté a jejich tajné služby neskrývali uspokojení. „Kurońovci“ dospěli k dialogu s mocí a rozhodli se změnit celý disent tím, že nad ním převezmou kontrolu. To bylo v souladu s operací SB [Bezpečnostní služba, tj. polská obdoba československé StB] realizovanou od roku 1986 pod krycím jménem „Brzoza“ [čes. „Bříza“], která také sázela na partnerský dialog s „konstruktivními“ představiteli Solidarity a souběžné upuštění od represí.

Byl to – jak napsali v memorandu pro Wojciecha Jaruzelského Jerzy Urban, Stanisław Ciosek a gen. Władysław Pożoga – „další podstatný faktor způsobující rozklad opozičního podzemí.“ Pravděpodobně právě operaci „Bříza“ měl na mysli Jan Lityński, když v září 1986 psal v Tygodniku Mazowsze: „Rozehrál se tu prazvláštní scénář, bezprecedentní v dějinách tohoto systému. Ukázalo se zde, že čelní politickou silou v zemi je policie. Výslechy ve vězení a vazbách, rozhovory s gen. Kiszczakem a jeho podřízenými nebyly tím, za co jsme je pokládali – rutinní policejní činností, ale právě naopak – politickým vyjednáváním. V komunismu byla policie samozřejmě vždy důležitou a vlivnou lobby, ale nikdy nevystupovala jako síla výraznější než politbyro. Nevím, co to znamená, ale role policie se možná ukáže důležitější než role armády po 13. prosinci 1981.7

To vše doprovázelo dosti udivující prohlášení spojující Lecha Wałęsu se Stefanem Bratkowským, Bronisławem Geremkem, Tadeuszem Mazowieckým, Stanisławem Stommou, Klemensem Szaniawským, Jerzym Turowiczem, Janem Józefem Szczepańským a Andrzejem Wielowieyským, kteří v říjnu 1986 apelovali na americkou vládu ve věci zrušení hospodářských sankcí uvalených na PLR po vyhlášení výjimečného stavu. Skupina také požadovala, aby byla PLR udělena doložka nejvyšších výhod v hospodářských vztazích. Wałęsa využil tímto způsobem svoje postavení držitele Nobelovy ceny a renomé opozice k pokusu vytáhnout dohasínající PLR z mezinárodní izolace.

Ke konci roku 1987 byla jmenována další entita – Celostátní výkonný výbor NSZZ Solidarita. Z více než stovky členů Celostátní komise NSZZ Solidarita z roku 1981 se v novém útvaru objevilo pouhých šest spojenců Kuroně, Michnika a Wałęsy – Zbigniew Bujak, Władysław Frasyniuk, Stefan Jurczak, Bogdan Lis, Antoni Stawikowski a Antoni Tokarczuk. Jeden ze zastánců i příjemců této změny v Solidaritě Jan Lityński tehdy v Tygodniku Mazowsze prohlásil, že Solidarita nemůže již dále na všechny návrhy komunistů odpovídat „totálním a hlasitým »ne!«: Cesta ke zrušení systému dnes vede přes předložení návrhu reforem a podporu pro všechny – nezávisle na politické příslušnosti –, kteří se tyto reformy rozhodnou realizovat.“

Aby tomu tak nebylo, bylo však třeba z ní vyhodit téměř všechny členy celostátního vedení a většinu lidí tvořících svazové struktury v regionech. A opravdu, tato nová Solidarita byla čím dál více „konstruktivní“ a předvídatelná. Doceňovalo to trio Jaruzelského poradců předpovídajících budoucnost (Pożoga, Urban a Ciosek), které v lednu 1988 psalo soudruhu generálovi: „Domníváme se, že naším realistickým cílem by mělo být neustálé osvojování smírnějšího křídla orientovaného na koexistenci s »režimem«, asimilace a neutralizace tohoto křídla, budování propasti mezi ním a radikální ilegální opozicí. Nástroji by zde byla: taktická spojenectví ve věci reforem, připuštění skupin umírněné opozice k limitované spoluodpovědnosti.“ Tímto způsobem, na úkor antikomunistických „extremistů“ sevřených mezi dva mlýnské kameny, byl hýčkán věrný partner s Pannou Marií v klopě [tj. Wałęsa], s nímž bylo v budoucnosti možné uzavřít transakci století – kulatý stůl a nekonfliktní přechod z komunistické PLR k postkomunismu III. PR. Pro jedny z polystyrenu Solidarity do vládních salonů, pro druhé z Bezpečnostní služby (SB) do Úřadu na ochranu státu (UOP), z PSDS do sociálně-demokratické SdRP8, z Centrálního výboru do představenstva banky…

Nová Targovica9

Poslední kolo hry připadlo na srpnovou stávku v roce 1988. Již po dvou dnech stávkování (24. srpna) se objevila konkrétní nabídka – souhlas komunistů s rozhovory u kulatého stolu, avšak výměnou za ukončení stávky. Pro ty, kdo byli do důvěrného dialogu „opozice“ s vládou zasvěceni, to nebylo velké překvapení. Tento scénář byl totiž prodiskutován Jackem Kuroněm na III. správě Ministerstva vnitra již o dva dny dříve.

Kiszczak vystoupil vůči Wałęsovi jako přísný nadřízený a prohlásil: „Počkáme 20 hodin na jednání pana Lecha Wałęsy ve věci odvolání stávek. Do této doby bude pozastaveno eventuální použití donucovacích prostředků k vymáhání dodržování zákonů.“ Wałęsa se vyděsil. Přiznal to ve svých pamětech: „Kroutil jsem se jako had, útočil jsem zprava i zleva, ale generál Kiszczak stanovil jasné, tvrdé podmínky: legalizace »Solidarity« bude možná, pouze pokud rozhovory u kulatého stolu skončí parafováním národní dohody.“

Wałęsa si uvědomoval, že dokonce i jako lídr neo-Solidarity je pro vládu PLR pouhým bývalým konfidentem SB a symbolem nezbytným k provedení transformační maškarády. Náš nobelista hrál tedy především na sebe a na své ambice. Vědomě přehlížel nálady mládeže Solidarity, která toužila po boji s komunisty a jeho tehdejší postoj příliš nechápala. Na fóru ÚV PSDS Jaruzelski nikoli náhodou řekl, že „Wałęsovy rozhovory, to není naše Canossa. To Wałęsa spolu s biskupem přijeli za šéfem policie, nikoli naopak.“

„Proč nevyčítáme protivníkům jejich hříchy, zločiny, a že jich bylo dost? O nás se říká, že jsme stalinisté. Proč ale všem Woroszylským a Mazowieckým nepřipomínáme pajány na Stalinovu počest?“ ptal se tehdy Kiszczak. Ukázalo se však, že komunistům natolik záleželo na někdejších stalinistech, jichž bylo na straně Solidarity a opozice mnoho, že argument jejich hanebné minulosti nikdy nepoužili. Nemohli také jako nátlakový prostředek využít informace o agentech v řadách „opozice“ shromážděné SB. Naopak, ti nadále činní i ti formálně vyřazení z evidence museli být chráněni a podporováni celým komunistickým státním aparátem. Muselo to tak být, protože věrohodnost agentů v očích veřejnosti byla podmínkou utlumení společenské opozice ve vztahu ke „smlouvě“.

V této situaci začalo být zcela evidentní, že Lech Wałęsa musí souhlasit s uzavřením ve „zlaté kleci“, kterou pro něj vymyslel salonek všemocného Kuroně, když koncem roku 1989 ohlásil myšlenku vytvoření Občanského výboru při Předsedovi NSZZ Solidarita. Občanský výbor, jehož členy přeci nikdo demokraticky nezvolil, ale vybíral je podle soudružsko-politického klíče, politicky zastřešil celou Solidaritu.

V březnu 1989 na zasedání politbyra ÚV PSDS řekl Kiszczak přímo: „Souběžně se širokou vlnou rozhovorů v týmech a podtýmech kulatého stolu vznikl oddělený, důvěrný proud rozhovorů. Měl formu pracovních schůzek v úzkém kruhu s účastí Wałęsy a pozorovatelů ze strany církve.“ Kiszczak měl zajisté především na mysli rozhovory vedené ve „zvláštním objektu“ v Magdalence. Výsledky tohoto sblížení byly fascinující.

Michnik koncem února 1989 vysvětloval kolegům ze Solidarity „nutnost upustit od tzv. zúčtování za dobu výjimečného stavu, aby se nekazila atmosféra a straničtí konzervativci tím nedostávali do rukou zbraň.“

Když 15. září 1989 končila schůzka Wałęsy s Kiszczakem ve vládní rezidenci v ulici Zawrat, nobelistu a další hosty vyprovázel Stanisław Ciosek, který přitom údajně řekl: „Když se současná vláda podělí o moc s opozicí, bude mít opozice krásné automobily.“ A stenograf z Ministerstva vnitra dále zapsal: „Odjezd automobilu (mercedesu)“. Tato scéna je téměř věštecká, jelikož ukazuje rozdělení Polska mezi dvě skupiny, které od roku 1989 představují vlastnickou elitu III. PR. Podstatou transformačního modelu byla totiž kooptace části nezávislých kruhů do vládního tábora.

A na konec ještě jednou scéna z rozhovorů v Magdalence z 27. ledna 1989: gen. Czesław Kiszczak, Lech Wałęsa a Jan Janowski z Demokratické strany (SD) si „ťukají skleničkami“. Nalévá se alkohol. „Přípitek na úspěch. Účastníci schůzky přecházejí do zasedacího sálu. Zasedací sál – kontrola textu dohody, volné rozhovory shromážděných.“ A náhle: „Stanisław Ciosek mluví o svém dilematu, zda jsou účastníci vyjednávání reformátoři nebo Targovická konfederace.“

To, co bylo chvilkovým dilematem komunisty, který byl od konce 60. let spojen s vojenskými službami PLR, se tedy stalo faktem. Magdalenka a později kulatý stůl, se staly jakousi novou Targovicí, symbolem zrady, spolčení elit, rozdělení moci a majetku, ukotvení Polska v systémovém postkomunismu, ruské sféře vlivu a státní slabosti.

Publikováno v časopise Historia Do Rzeczy, č. 3 (35), březen 2015, s. 6–9. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Anna Plasová. Poznámky a vsuvky v hranatých závorkách Jan Cholínský.

 

1 Polská lidová republika č. 2 je ironické vyjádření kontinuity s komunistickým Polskem použité v rámci tohoto článku. Pro postkomunistické čtvrtstoletí Polska se vžil název III. PR (tj. třetí Polská republika, v orig. III RP). Pojem IV. PR (paradoxně poprvé použitý tehdejším poslancem strany Občanská platforma [v orig. PO] Janem Rokytou) je pak spojen s vládou strany Právo a spravedlnost (PiS) z let 2005–2007 a rovněž se současným úsilím vlády PiS datovaným od voleb v říjnu 2015 – symbolicky shrnuje ostré vymezení PiS (i dalších politických subjektů) vůči dosavadnímu politickému vývoji.

2 Oblíbené letovisko poblíž Varšavy. Jednání probíhala v budově patřící Ministerstvu vnitra.

3 Mezi těmito „reprezentanty“ z opozičního hnutí Solidarita – příznivci konstruktivní kooperace s komunistickou vládou – patřili k nejdůležitějším vedle „bývalého“ agenta SB Lecha Wałęsy také Bronisław Geremek, Jacek Kuroń, Tadeusz Mazowiecki a Adam Michnik (v minulosti spojení či sympatizující s komunistickým režimem nebo s komunistickou ideologií).

4 Generál Wojciech Jaruzelski byl od konce druhé světové války prosovětským agentem rozvědky v Polské lidové armádě (kr. jméno „Wolski“), jako ministr obrany nesl přímou odpovědnost za zmasakrování stávkujících dělníků v Trojměstí v prosinci 1970, v roce 1981 žádal své sovětské „představené“ o podporu včetně případné vojenské pomoci při potlačení opozičního hnutí, byl přímo odpovědný za vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981 a s ním spojené zločiny. Viz např. dokumentární film režiséra a scénáristy Grzegorze Brauna z roku 2010 Towarzysz generał.

5 Po smrti generála Czesława Kisczaka získala v únoru letošního roku komise IPN (Ústavu národní paměti) dokumenty, které měl tento bývalý komunistický ministr vnitra po léta uschované v domácím trezoru – nejdůležitější materiál se týká dokumentace případu agenta „Bolka“ neboli Lecha Wałęsy včetně jeho vázacího aktu s vlastnoručním podpisem.

6 Belveder – klasicistní palác ve Varšavě, v letech 1989–1993 oficiální sídlo polského prezidenta (dnes plní pouze funkci prezidentské rezidence).

7 Tj. po vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v noci z 12. na 13. prosince 1981 v situaci, kdy byl komunistický režim pod velkým tlakem ze strany opozice představované zejména nezávislým odborovým hnutím Solidarita. V ulicích polských měst se objevily tanky a obrněné transportéry; akce, která si vyžádala na sto lidských obětí, se účastnilo 70 tisíc vojáků a 30 tisíc policistů. Je prokázáno a zdokumentováno, že výjimečný stav generála Jaruzelského byl vyhlášen nikoli ve snaze předejít potenciální sovětské intervenci, jak traduje krycí legenda polských komunistů, ale ve snaze udržet za každou cenu komunistickou nadvládu v Polsku včetně zachování pozic gen. Jaruzelského a gen. Kiszczaka. Viz např. KAMIŃSKI, Łukasz: „O vstupu vojsk nemůže být řeč“ Sovětská vláda a krize v Polsku v letech 1980–1981. Securitas Imperii č. 20, 2012 (dostupné online – www.ustrcr.cz).

8 Socjaldemokracja Rzeczpospolitej Polskiej (Sociální demokracie Polské republiky) – nástupnická strana PSDS, v roce 1999 formálně zanikla sloučením s dodnes existujícím Svazem demokratické levice (Sojusz Lewicy Demokratycznej, SLD).

Dne 14. května 1792 byl v polském příhraničním městečku Targowica zveřejněn manifest skupiny zrádných polských šlechtických „magnátů“ (jimi sepsaný a podepsaný už 27. dubna 1792 v Petrohradě) namířený proti politickým reformám, který vyzýval ruskou carevnu Kateřinu II. Velikou k pomoci resp. intervenci v Polsku pod záminkou ochrany „dávných svobod“.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.