Obsah

Státní Lesy České republiky slaví 25. výročí založení – je co slavit?

Napsal Čestmír Hofhanzl

Dvacátého pátého listopadu se má konat v Hradci Králové oslava dvacátého pátého výročí založení Státních lesů České republiky. Nenapadá mne příhodnější název pro tuto sešlost, než „pietní shromáždění“.

Celoživotní konflikt s komunismem mne připravil na vše, počalo odehrávat co se pro roce 1990, tedy v čase, který reformátoři nazvali revolucí „Pravda a Lásky“. Měl jsem příležitost zažít a do hloubky pochopit podvod, kterým komunismus byl. Jako selský synek jsem na příkladu svých rodičů viděl proces rozkladu a zničení venkovské komunity. Zničení komunity lidí, kteří sami sebou, svým způsobem života, dávali příklad a udržovali morálku celého společenství státu. Viděl jsem, jak byli systematicky vykořeňováni a hubeni lidé, kteří ještě nesli morální hodnoty a osobním příkladem je předávali svým dětem a nejbližšímu okolí. Viděl jsem, jaká spodina po Únoru 1948 vyvřela na společenský povrch a obsadila veřejné funkce. Většina se přizpůsobila a pomalu přivykla.

Předsedy Národních výborů a tajemníky se stali nefachčenkové a udavači. Jak režim pomalu ztrácel víru a efektivitu, pokoušel se v cyklech obrozovat – z ještě horších a lidsky poškozenějších. Každá větší krize vyvolávala pokus o reformu. Za následek měla nástup do funkcí ještě horších a další společenský propad. Takovým příkladem byl pokus o tak zvanou reformu „lidské tváře“ socialismu v roce 1968.

Ta reforma zapříčinila invazi „spřátelených armád“ a následně pak „reformu“ technologie vládnutí v celém sovětském bloku. Politruky v čele nahradili odchovanci zvláštních mocenských služeb. Proces proběhl v mateřské zemi socialismu i v zemích satelitů.

Po šedesátém osmém roce odstranil Husák z vedení strany velkou část opotřebovaných „starých kádrů“ a nahradil je mladšími demoralizovanými kádry. Každý z nových lidí si musel spáchat své podrazy, aby si nové postavení zasloužil. Udělat podrazy, spáchat zločiny – aby byli vydíratelní a tedy snadno a ke všemu použitelní. Totéž se stalo ve vedení podniků a úřadů. Celá ta garnitura byla mladší, ke konci osmdesátých let bylo většině z nich kolem padesáti roků.

Tato generace byla autorem revoluce „Pravdy a Lásky“. Nebyl to Václav Havel a tak zvaný disent. Václav Havel psal své jednoaktovky, ve kterých zesměšňoval sám sebe a svou neschopnost postavit se hlouposti a hlupákům. Disent, odpůrci režimu, odporovali blbosti a přisluhovačům cizí moci pořádáním hudebních mejdanů a pitím piva. Poznal jsem velkou část odpůrců režimu, část z nich byla dříve členy strany. Protestovali proti tomu, že je rodná strana odstranila z podílu na moci a oni tak přestali být prominenty. Mezi těmito odpůrci režimu bylo málo lidí, kteří se proti režimu postavili, protože to byl režim nemravný. Česká společnost v konci osmdesátých let byla svou podstatou společností sovětskou. Nebyl to skutečný politický disent, až do samého konce osmdesátých let neexistovaly ani skupinky, které by alespoň diskutovaly alternativy politických programů, které by měly nekomunistický základ. Zvykli jsme si a neodvážili se jasně vyslovit proti ideologii, která z nás udělala poslušné otroky.

Revoluční lesníci

Československé lesnictví mělo vysokou odbornou úroveň již za Rakouska. Prvním šéfem Československých státních lesů se po založení republiky stal inženýr Opletal, šéf rakouských státních lesů na Bukovině v Rumunsku. Byl to poctivý rakouský státní úředník a vzdělaný lesních. Když se po převratu vyvalily vlny zdola, žádal nejdříve pražský velkořezník vydání lesů na Slovensku akciové společnosti, kterou založil na jejich vytěžení. Opletal se tomu záměru postavil a řekl ministru zemědělství Hodžovi:, žeto je způsob explotace lesů v Turecku a na blízkém Východě. Když o něco později žádala o totéž americká akciová společnost Gorin, která požadovala vydání lesů k vytěžení na Slovensku a Podkarpatské Rusi, inženýr Opletal odstoupil z funkce ředitele Státních lesů a zahájil kampaň proti tomuto záměru. Vyrabování lesů na východě republiky zabránil.

V roce 1990, v revoluci „Pravdy a Lásky“, se to, čemu inženýr Opletal dokázal zabránit, podařilo uskutečnit „revolučním lesníkům“, jejichž kádr tvořila country kapela „Patrik“ pokrokového diskjockeye Jana Mičánka. Pro zajímavost, tchán Jana Mičánka, absolventa Brněnské lesnické fakulty, byl šéfem Státní bezpečnosti v Kutné Hoře.

Šarádu „tržní reformy“ lesního hospodářství, v níž šlo o vykradení českých lesů do správných rukou, jsem měl příležitost, jako poslanec české sněmovny, vidět a pochopit. Na jejím příkladu jsem si uvědomil hloubku rozkladu české společnosti – co se s námi v době komunismu stalo a jak ten rozklad pokračuje.

Původní, nejhorší variantě, ve které chtěli tito „revoluční lesníci“ předat všechny lesy do rukou akciovým společnostem, se nám ještě podařilo zabránit. Ale to, co se „pravdoláskařským“ reformátorům podařilo uskutečnit, i tak poškodilo české lesy a lesnictví na dlouhá léta. „Tržní reforma“ lesního hospodářství ve své podstatě odpovídala komunistické reformě lesního odvětví uskutečněné na počátku padesátých let.

Oni nám to rádi vrátí

Lesnictví bylo začátkem padesátých let rozděleno na část pěstební a část těžební. Šlo o to rozdělit lesnický stav, aby většina personálu pracujícího v lese ztratila přímý kontakt a osobní vztah k lesu. Jedna část lesníků měla les jako pěstovat a druhá měla provádět těžbu dřeva. Tato reforma trvala jen asi rok a půl. I ti kočí a holiči, které rodná strana udělala šéfy lesních závodů, brzy pochopili, jak je takovýto způsob hospodaření v lese neodpovědný a jde do podstaty lesa. Nechali si od svých bývalých fořtů poradit a takovému hospodaření v lese se vzepřeli. Reforma byla po roce a půl zrušena. Stranou instalovaní šéfové nebyli ještě tak demoralizovaní, aby mlčeli.

Po čtyřiceti letech působení komunismu již neexistoval profesní lesnický stav vzdělaných lesnických osobností, s profesní hrdostí a zodpovědností za stav společenství lesa. „Tržní reformu“ uskutečnila skupinka hudebních kamarádů, která se dala dohromady za studií na Brněnské lesnické fakultě, vedená a organisovaná Janem Mičánkem. Noty a odborný servis jim obstarával Zdeněk Domes, lesnický ekonom, účastník Vysočasnkého sjezdu KSČ.

Jejich původní koncepci převodu všech lesů na akciové společnosti se nám ještě podařilo zabránit. Základ jejich plánu na vykradení lesního odvětví se jim však uskutečnit podařilo. My jsme prosadili vydání lesů obcím a některým vlastníkům velkých lesních majetků a malolesů. Nezapomenu na Zdeňka Domese, jak po schválení restitucí malolesů v zákoně „o půdě“, na parlamentním výboru Životního prostředí zasyčel: „Oni nám to rádi vrátí“. Dělali pak co mohli, aby vydávání lesů bránili. Vraceli lesy vlastníkům bez příslušenství, bránili staronovým vlastníkům, aby se organizovali. Pamatuji na argumentaci Honzy Mičánka, který tvrdil, „nemůžeme vlastníkům vnucovat obnovu lesních družstev, bylo by to proti Listině práv a svobod“. Zároveň vlastníkům, kteří neměli zkušenost s hospodařením v lese, dohazoval po straně své firmy, že jim les vytěží.

Reformní skupina v počátku ustavení organisace Státních lesů ČR obsadila klíčová místa. Ředitelem se stal houslista kapely „Patrik“ Jiří Oliva, hlavním ekonomem se stal Zdeněk Domes. Přes jejich ruce šla všechna rozhodnutí. Šéfem resortu lesnické politiky se stal Franta Morávek, kterého používali na všechny špinavé práce. Honza Mičánek proces reformy a privatizace řídil a koordinoval z Horních Měcholup. Později se Mičánek stal šéfem představenstva Forestinvestu a Forestbank. Pavel Rybníček celý proces hlídal na ministerstvu zemědělství v pozici náměstka ministra Luxe. Později přešel Rybníček do firmy k Honzovi Mičánkovi.

Zdroje z lesů

Zajímavé je, jak ten základní model „hospodaření“, tedy explotace lesů vycházel z modelu získávání – vytěžení peněz z lesa, který prosadili bolševici po uchopení moci v Rusku po roce 1917. Prvních deset let po revoluci získávali bolševici peníze na fungování státu a své vlády z prodeje dřeva. Společenskou vrstvu obchodníků se dřevem nepovraždili, jako to udělali s ostatními vyššími společenskými vrstvami. Potřebovali je, aby pro ně vydělávali peníze na fungování bolševického státu. Až později se zdrojem peněz stala nafta, plyn a zlato.

Podobně se v Československu, po uchopení moci v roce 1948 proletariátem, staly prvým zdrojem peněz opět lesy. Za tím účelem byla provedena reforma lesního hospodářství v roce 1951. Díky Bohu nebyl tehdy ještě lesnický stav tak demoralizovaný a ta reforma, jak již bylo zmíněno, trvala jenom rok a půl.

Po roce 1990 se odchovancům komunistického lesnictví podařilo komunistickou „tržní reformu“ uskutečnit dokonale a stav, který nastolila, trvá doposud. Terénní lesník dostal na starost úsek lesa o výměře 1500 až 2000 hektarů. Zároveň mu bylo dáno na vědomí, do čeho nemá strkat nos. Revírníci dostali slušné platy, aby mlčeli. Kdo nemlčel, pochyboval o modernizované tržní technologii, z práce letěl. Přestalo platit lesnické pravidlo, že lesník má za les odpovědnost od vysazení stromku do prodeje dřeva. Po generace platilo, že lesník, pokud je to možné, má bydlet v lese, aby s lesem žil. Jednou součástí „pravdoláskové reformy“ byl prodej hájenek. Hájenky, ve kterých leníci mohli v lese bydlet a mít i své malé hospodářství, byly v letech 1990 až 2010 rozprodány na dovolenkové chalupy.

Za svobodu přírodních procesů

Dvě století platilo, že lýkožrout je věcí čistoty lesa: napadený strom musí být včas pokácen a z lesa odstraněn. Při založení nových Státních lesů ČR byl z lesa vyhnán hajný. Revírník dostal na starost takový úsek lesa, který nemá šanci obhlídnout. Nemá zaměstnance, kteří by takové práce dělali a nemá pravomoce. Téměř již třicet let se lýkožrout v porostech nerušeně množí. Přichází čas „tržní“ sklizně kůrovcového dřeva. Nadchází čas kůrovcové kalamity, podobné té, která potkala smrkové lesy v Národním parku Šumava. K té došlo především proto, že se určitým zájmovým kruhům nepodařilo rozdělit si území mezi sebe. Z důvodů vyhlášení parku pustili lýkožrouta ze řetězu. Ze zkušenosti získané v Krušných horách a Krkonoších dobře věděli, že stačí zabránit zásahům proti lýkožroutovi a ten tu špinavou práci udělá za ně. Viděl jsem na vlastní oči nadšený boj hlupáků „za svobodu přírodních procesů“. Jeho výsledkem byla zničená, lýkožroutem sežraná Šumava. Ta mládež byla složena z lidí stejného typu, jako mládežníci, kteří po Únoru ve jménu svobody proletariátu vyhazovali ze studií své kolegy studenty a „reakční“ profesory.

Kyselé deště, následek nadměrných exhalací továrních komínů, oslabení horských lesů v severozápadním pohraničí na konci osmdesátých let odstartovaly. V oslabených porostech se pak začal množit a šířit přírodní činitel, který přirozený cyklus oslabeného smrkového lesa uzavírá – lýkožrout smrkový. Komunismem nemocná, oslabená společnost, ani její „rukovoditelné“ problém, dokud byl ještě čas, neřešili. Udělali to tak, jak řešili problémy po celou svou vládu: lhali a problém zametli pod koberec. Měli informační monopol, nikdo je nemohl hnát k odpovědnosti. V roce 1987 se v Teplicích konala sešlost Českosloveského lesního náčelnictva s tématem „hynutí lesů“. Na jeho závěr ministr Lesů, vod a strání prohlásil „kůrovec nebyl, není a nebude, lesy zničily exhalace“. Do dnešního dne se veřejně neřeklo, jak to s lesy v severozápadním pohraničí skutečně bylo. Na Německé a Polské straně, kde se postupovalo lesnicky, se takový rozpad a odumření lesů nekonal.

Úpadek kultury

Koncem osmdesátých let se „vedoucí síla“ rozhodla řešit problém nemocné společnosti radikálně a opět tak, jak to má asi již v genech: kolosální lží. Vyhlásili revoluci „Pravdy a Lásky“ – nikdo není, nebyl a nebude vinen. Společnost, po padesáti letech nesvéprávnosti, bez vůdců, neschopná se organizovat, se dala snadno podvést. Dala na líbivé řeči kavárenských povalečů, z nichž velká část byla původně ve straně. Těch, kteří skutečnost po pravdě pojmenovávali a žádali nápravu, bylo málo a byli označeni za kazisvěty. Většinou se ani nedostali ke slovu. Většina se spokolila s tím, že ji již bolševici nebijí po hubě.

Revoluce „Pravdy a Lásky“ byla ve skutečnosti jen pokusem o modernizaci původního komunismu, byla jen ještě více prolhaná. Její dopad na stav společenství a jeho morálku bude ještě zhoubnější. Příkladem je právě „tržní reforma“ lesního hospodářství uskutečněná nikoli uznávanými lesníky a lesními osobnostmi, ale country kapelou Melody boys Honzy Mičánka. Ta reforma zničila i zbytky lesnické tradice, které ještě devastaci komunismem přežily. Zničila základ lesnických institucí, stejně jako rozprášila nemovitý majetek. Popis a definice toho, jak bylo lesnictvo rozprášeno, nás teprve čeká. Pak je teprve možné začít uvažovat o tom, jak zahájit obnovu struktury lesnictví. To, k čemu došlo v gradaci a rozšíření lýkožrouta smrkového v posledních dvaceti pěti letech, snad mluví jasnou řečí. Mnoho času nezbývá.

To není klimatická změna, to je důsledek úpadku kultury.

Autor je ekologický fysiolog a bývalý poslanec ČNR a Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (ODA), dnes člen Předsednictva Konzervativní strany. Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.