Obsah

Kapitoly z dějin kulturní revoluce na Západě (I)

Napsal Jan Cholínský

Fenomén „kulturní revoluce“ na Západě bývá spojován s šedesátými léty 20. století a jejich vrcholy v roce 1968 a 1969, někdy se hovoří i o širším období přibližně od padesátých do poloviny sedmdesátých let. Ideologická munice tohoto destruktivního společenského procesu však byla cílevědomě vyráběna už od let třicátých, v letech sedmdesátých až devadesátých pak došlo k transformaci a aktualizaci tohoto procesu. Ve třetím tisíciletí už kulturní revolucionáři se svým stále zradikalizovanějším neomarxismem dominují Západu v pozoruhodné symbióze s ekonomickými globalisty a jejich zmutovaným neoliberalismem. Půl století od vyvrcholení pro mnohé krátkodobě a pro jiné celoživotně přitažlivé dekády „šedesátých“ je vhodnou příležitostí k pojmenování toho, oč v této dominující západní levicové ideologii jde a připomenutí, kde se to tu vzalo.

Širší historické souvislosti

Boj za ideje a o moc na Západě ve vrcholném novověku (1789–1918) byl konfrontací duchovně založené křesťanské (římskokatolické a částečně i protestantské) kultury na jedné straně s individualistickým (osvícenským, nacionalistickým) a kolektivistickým (marxistickým, internacionalistickým) vzájemně znesvářeným pokrokářstvím na straně druhé.i Tento trend západní „kulturní imploze“ pokračoval ve 20. století navzdory soudržnosti dané působením právní tradice, technologického rozvoje a politické demokracie a vygradoval tzv. kulturní revolucí (nové levice, anarchistů, libertinistůii) šedesátých let jako novou dynamickou verzí pokrokářství – s výr aznou rolí demoralizované mládeže – kulminující v roce 1968, ale svými důsledky přesahující až do třetího tisíciletí.

Na Východě se v 19. a na počátku 20. století dominující ruský carský absolutismus propojený s křesťanským pravoslavím potýkal s liberalismem, socialismem a anarchismem. Krátkou dominanci liberálů se socialisty po svržení absolutismu v únoru 1917 ukončila po tři čtvrtě roku říjnová bolševická revoluce, po níž následovala tři čtvrtě století trvající bolševická resp. komunistická zločinná totalitní vláda. Pojem kulturní revoluce se objevil také v komunistické totalitní Číně (kde komunisté uzurpovali neomezenou moc v roce 1949) v souvislosti s „reformní“ genocidou – svým rozsahem ve světových dějinách bezprecedentní – tamního vůdce Mao Ce-tunga začínající na jaře 1967 a využívající mimo jiné ničivý potenciál zfanatizované mládeže.

Zatímco liberálně-demokratický Západ v padesátých a šedesátých letech 20. století hospodářsky prosperoval, ale potýkal se „sám se sebou“ na několika frontách (politické, akademické, umělecké), Východ byl ovládán komunistickou politickou totalitou opírající se o revoluční utopickou marxisticko-leninskou (marxisticko-maoistickou) ideologii, z jejíhož uplatnění vzešly katastrofální důsledky ve všech oblastech života včetně hospodářského úpadku. Jedním z hlavních programových bodů sovětských, čínských a dalších již vládnoucích komunistů byl „vývoz“ komunistické revoluce a ideologie do dalších států při zachování strategie „vše, co slouží revoluci je dobré“, což fakticky znamenalo agresivní expanzivní zahraniční politiku navenek rafinovaně maskovanou úsilím o světový mír a skrytě pracující na rozložení a podmanění států Západu a tzv. třetího světa.iii

Studená válka mezi Západem a Východem

Od konce druhé světové války začal komunistický Sovětský svaz v souladu se svou totalitní podstatou a s programem světové revoluceiv systematicky kolonizovat území, kam vkročila jeho „osvoboditelská“ Rudá armáda a současně si připravoval podmínky k další expanzi mimo toto území. V reakci na sovětskou rozpínavost vyhlásil v březnu 1947 prezident Spojených států amerických Harry Truman zahraničněpolitickou doktrínu, jejímž cílem bylo hájit nezávislost států a národů ohrožených pokusy o podmanění a o dva roky později spoluinicioval vznik (duben 1949) mezinárodního obranného vojenského paktu známého jako NATO. Až do konce osmdesátých let (tato i všechny v textu dále zmiňované dekády patří do 20. století) pak trvalo období bipolárního napětí, potýkání a soupeření mezi dvěma mezinárodními bloky označovanými jako Západ a Východ v čele s dvěma velmocemi – Spojenými státy a Sovětským svazem, pro které se vžil pojem studená válka.v

Ve studené válce spolu nesoupeřily dvě eticky rovnocenné strany, ale svobodný a při všech svých nedostatcích a dekadentních trendech kultivovaný Západ bránící své hranice, se sovětskou totalitní „říší zla“, která jej soustavně ohrožovala a atakovala vojenskou mocí zvenčí i vlivovými tzv. „pátými kolonami“ zevnitř.vi V Sovětském svazu a jeho satelitech včetně Československa vládly zločinecké skupiny komunistů, které nastolily revoluční politický režim založený na násilném uzurpování moci, oloupení a zotročení obyvatelstva, permanentním teroru policejního státu, kulturní genocidě a systematickém obelhávání a ohlupování obyvatelstva. Spojené státy americké a další státy západního bloku byly založeny na vládě tradičního západního práva (tzv. římského nebo anglosaského) respektujícího individualitu a důstojnost každého člověka, na svobodné hospodářské soutěži kombinované se sociálním zabezpečením a v naprosté většině také na dělbě státní moci resp. politické pluralitě.vii

Západní kulturně-politický systém ovšem nebyl prost závažných problémů, což vedlo mimo jiné k pochybením ve vztazích a při střetu se sovětským blokem a k postupujícímu oslabování výše uvedených kulturně-politických zásad. V oblasti kultury byly hlavními problémy Západu ústup od anticko-křesťanských civilizačních základů spojený s upřednostňováním materiálního blahobytu před etikou vycházející z všeobecně platných mravních principů a tzv. kulturní revoluce, která postupně gradovala v šedesátých letech za nezanedbatelného přispění americké kontrakultury zrozené v období 1965–1967. Z hlediska vnitropolitického byl Západ oslabován mocensko-politickými stranickými boji, rozkladným působením sovětské vlivové agentury, prosovětským lobbismem části tzv. staré levice (včetně množiny příznivců, které dávno před tím nazval bolševický vůdce V. I. Lenin „užiteční idioti“) a destruktivním působením tzv. nové levice (a zejména její neomarxistické ideologie – viz níže). V zahraniční politice docházelo k nemravné spolupráci liberálního Západu se zločinným komunismem s tendencí ke koexistenci s totalitním Východem, projevující se už po druhé světové válce obětováním Polskaviii a akceptováním záboru střední a jihovýchodní Evropy – obé ve prospěch Sovětského svazu – a následným stvrzováním tohoto stavu.

Ve druhé polovině čtyřicátých let přijaly Spojené státy a s nimi celý západní blok dlouhodobou strategii zadržování (containment) komunismu v hranicích, které po válce získal, s návaznou snahou o tzv. mírovou koexistenci včetně různých pošetilostí typu tzv. sovětsko-amerických „kulturních výměn“, a v další návaznosti strategii zmírňování mezinárodního napětí (détente) s vesměs nevýhodnými dohodami s komunisty o vojenském odzbrojování.ix Soupeření mezi Západem a Východem charakteristické západní tendencí ke koexistenci s protivníkem a východní tendencí k infiltraci a matení protivníka mělo různé formy a různé fáze a několikrát bylo vyostřeno až na hranici válečného konfliktu. Po změně západní strategie od zadržování komunismu a tzv. zmírňování napětí ve čtyřicátých až sedmdesátých letech k vytlačování (roll back) Sovětského svazu a komunismu ze střední a jihovýchodní Evropy v letech osmdesátých,x skončila studená válka rozpadem sovětského bloku a komunistických režimů v jeho jednotlivých státech. Z dnešního historického poznání je sice stále více zřejmé, že Západ nebyl ani zdaleka tak „bílým hráčem“, jak si ho mnoho lidí na východ od železné opony představovalo, ale zároveň i to, že Východ byl jednoznačně „hráčem černým“.

***

Dvěma nejpozoruhodnějšími fenomény mezi interpretacemi událostí a dějů studené války jsou většinové pohledy západního mediálního (včetně českého) a filmového průmyslu na činnost amerického senátora Josepha McCarthyho v první polovině padesátých let a na roli Spojených států ve vietnamském konfliktu v šedesátých letech, které jsou v podstatě totožné s propagandou západní radikální levice, sovětských pátých kolon a Sovětů samých. V té nejpokleslejší podobě pak je období tzv. mccarthismu ve Spojených státech srovnáváno s obdobím tzv. stalinismu v Sovětském svazu a jeho satelitech – skutečnost je ovšem taková, že zatímco v prvním případě byly vyslýchány stovky osob a některé z nich následně propuštěny ze zaměstnání (pro spojení nebo podezření ze spojení s nepřítelem tj. spojitost se sovětskou pátou kolonou), v druhém případě šlo o milióny zavražděných, mučených a vězněných.xi

Jaká byla situace v letech šedesátých? Zločinná podstata a ideologie Sovětského svazu a dalších komunistických států se navzdory předpokladům mnoha západních politiků a politologů (tzv. sovětologů) vycházejících více z „přání coby otců myšlenek“ (ale také z nekompetentnosti a prosovětských sympatií) než ze skutečného stavu věcí, nezměnila ani po smrti sovětského krutovládce Josifa V. Stalina a nástupu nového vůdce Nikity S. Chruščova v roce 1953.xii A nezměnila se ani v letech šedesátých, o čemž svědčí mimo jiné výstavba neprostupné hraniční zdi v komunistické části Berlína v roce 1961, umístění sovětských raket na Kubě v roce 1962, agrese komunistického Severního Vietnamu (tj. Vietnamské demokratické republiky, která byla součástí světového komunistického bloku) proti prozápadnímu Jižnímu Vietnamu (tj. Vietnamské republice) a ideologické přenesení tohoto konfliktu do Spojených států během jejich vojenské podpory napadeného spojence,xiii které sehrálo výraznou roli v utváření americké (i evropské) kulturní revoluce a kontrakultury a následném oslabení Západu, či vojenská intervence do Československa v roce 1968.

Základní pojmy a aktéři kulturní revoluce

Pojmem „kulturní revoluce“ na Západě je v odborné i popularizační literatuře označován ideologicky inspirovaný a aktivismem mladých lidí rozvíjený kulturně-sociální proces (ovlivňovaný marxistickými klasiky, představiteli tzv. Frankfurtské školy, ale i dalšími politickými a sociálními filosofy, avantgardními revolučními umělci a anarchistickými pseudonáboženskými proroky) zpravidla vymezovaný šedesátými léty 20. století. Příbuzný pojem „sexuální revoluce“ užívaný někdy nepřesně jako synonymum „kulturní revoluce“, lze realističtěji vymezit jako jeden z nástrojů kulturní revoluce a zároveň její podstatnou součást. V sexuální revoluci spojené rovněž se světem „byznysu“ šlo o: teoretickou argumentaci od ideologické „svatby Marxe s Freudem“ k obhajování práv sexuálních menšin a legitimizování sexuálních deviací; trend nekonvenčnosti v sexuálních vztazích přecházející od bohémských subkultur do většinové společnosti; rozvoj sexuálního průmyslu od prodeje antikoncepční pilulky k veřejně prezentované pornografii.xiv

Zásadními aktéry kulturní a sexuální revoluce šedesátých let se stala tři klíčová prolínající se společenství – (1) studentská hnutí (nová levice); (2) umělecké skupiny (beatnici, situacionisté a jiní avantgardisté); (3) sociální hnutí (hippies a jejich odnože). Jejich základní charakteristika je:

1) Studentská radikálně levicová hnutí inspirovaná revolučním (neo)marxismem a rozvíjela se paralelně v západní Evropě i ve Spojených státech amerických, přičemž na americké scéně šlo zejména o organizace Studenti za demokratickou společnost (Alan Haber a Tom Hayden z Michiganské univerzity) a Hnutí za svobodu projevu (Marco Savio z Kalifornské univerzity v Berkeley). Vzývala extrémistické ideologie a ideology – Karla Marxe, Herberta Marcuseho, Jeana Paula Sartra aj., sympatizovala s masovými vrahy Lvem Trockým a Mao Ce-tungem, teroristy Ho či minem a Che Guevarou; protestovala organizovanými výtržnostmi ve veřejném prostoru proti politice západních vlád, západní kultuře a společenskému systému; bouřila se proti organizaci vzdělávání a řádu na univerzitách mj. i okupováním a ničením studijních prostor; spolupracovala s černošskými radikálními organizacemi.xv

2) (a) Politizující Situacionistická internacionála byla založena a vedena avantgardními neodadaistickými umělci radikálně levicové orientace (v čele s ideology Asgerem Jornem a Guy Debordem), rozvíjela se v západní Evropě (v návaznosti na neodadaistické tzv. letteristy a skupinu Kobra) jako hnutí cíleně transformující umění – jakožto nástroj politické akce – do výrazu negace a protestu proti stávajícímu společenskému systému, spolupracovala se západoevropským zradikalizovaným studentským hnutím.xvi (b) K vlivné antikulturní umělecké avantgardě šedesátých let patřilo v New Yorku založené hnutí výtvarníků, designérů a skladatelů – Fluxus (založené Georgem Maciunasem), programově navazující na dadaismus a koncepty „antiumění“ produkující vedle výtvarných či hudebních artefaktů četné happeningy a performance, jeho významnými členy byli americký hudební skladatel John Cage a německý výtvarník Joseph Beyus. (c) Apolitičtí američtí beatnici (William Burroughs, Gregory Corso, Allen Ginsberg, Jack Kerouac aj.) byli pospolitostí nekonvenčních literátů hledajících vlastní „svatý grál“ za pomoci nevázaného bohémského způsobu života „stále na cestě“ a inspirátory hnutí hippies.xvii (d) Zásadní význam mělo nové pojetí elektronické kytarové hudby zrozené paralelně ve Spojených státech a Velké Británii – rock, větvící se do mnoha rozmanitých odnoží přičemž s tzv. kontrakulturou hippies byl spjat „psychedelický rock“ (Jimmy Hendrix) či jeho sanfranciská odnož „acid rock“ (Grateful Dead) spojovaný se světelnými efekty a užíváním halucinogenů hudebníky i jejich posluchači, a také „folkrock“ či „bluesrock“ charakteristický politizujícími protestsongy a sociálními baladami.

3) Hnutí hippies zrozené ve Spojených státech – přičemž evropské formace tohoto hnutí se objevily takřka současně a to i (v modifikované podobě) ve státech sovětského bloku – bylo anarchistické sociální hnutí založené na filosofii individuálního „sebeosvobozování“ jednotlivce z vlastní iniciativy „odpojeného“ od většinové společnosti a „připojeného“ ke konvencemi nevázanému pospolitému životu spjatému s intenzivním užíváním narkotik.

Pokračování. Autor je historik.

 

i Pojem pokrokářství se vztahuje k racionalistickému a materialistickému filosofickému a politickému myšlení 18. a 19. století, v českém politickém myšlení byl používán koncem 19. a na začátku 20. století také v názvech politických stran. V podstatě je totožný s dnes více užívaným pojmem progresivismus/progresivistický, kterým je označováno současné levicové resp. levicově liberální myšlení.

ii Libertinismus označuje postoje a myšlení založené na „volnosti názorů a mravů“ vzešlé z francouzského osvícenství, z návazného volnomyšlenkářského hnutí, a dále z anarchismu a neomarxismu až k radikálně „svobodomyslným“ postojům některých představitelů kulturní revoluce šedesátých let, jakož i ze současného postmodernistického etického relativismu.

iii K dějinám Sovětského svazu – ZUBOV, Andrej (ed.): Dějiny Ruska 20. století. Díl I. 1894–1939, Dél II. 1939–2007; MALIA, Martin: Sovětská tragédie. Dějiny socialismu v Rusku v letech 1917-1991. Argo, Praha 2004; PIPES, Richard: Dějiny ruské revoluce. Argo, Praha 1998; DURMAN, Karel: Útěk od praporů. Kreml a krize impéria 1964-1991. Karolinum, Praha 1998; BUKOVSKIJ, Vladimir: Moskevský proces. ÚSTR – Volvox Globator, Praha 2015.

iv Program světové komunistické revoluce byl mimo jiné jasně vyjádřen i na sovětském státním znaku – dva bolševické/komunistické symboly srp a kladivo (tj. rolníci a dělníci) překrývaly siluetu celé zeměkoule.

v Vynikající syntézy dějin studené války – DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé. I. Válka a nukleární mír, II. Konec Dobrodružství. Academia, Praha 2004 a 2009; SKÓRZYŃSKI, Piotr: Wojna światów. Intelektualna historia zimnej wojny. Bibilioteka Glaukopisu, Warszawa 2011. Podrobnosti zejména k počátku a konci studené války – CHOLÍNSKÝ, Jan – KRAMER, Mark: Studená válka mezi Východem a Západem. In: Securitas imperii, 2013, č. 1 (22), s. 208–234; Dobové politologické komentáře – KALVODA, Josef: Studená válka 1946–1989: svoboda znamená odpovědnost. Nakladatelství Dílo, Kladno 2001.

vi K sovětským „pátým kolonám“ – CHAMBERS, Whittaker: Svědek. Občanský institut, Praha 2005; ROMERSTEIN, Herbert – EVANS, Stanton M.: Stalin´s Secret Agents. The Subversion of Roosevelt´s Government. Treshold Edition, New York 2012; BUKOVSKIJ, Vladimir: Moskevský proces. ÚSTR – Volvox Globator, Praha 2015; PACEPA, Ion Mihai: Dezinformace. Tajná strategie Ruska, jak zničit Západ. BizBooks, Brno 2014.

vii Tento systém s jeho tradičními oporami (náboženský a humanistický étos, tradiční právo, tržní ekonomika) se ovšem začal už během studené války rozpadat a po jejím skončení se ve většině západních států postupně proměnil ve svou vlastní karikaturu. Mimořádný vliv na proces rozpadu měla právě kulturní revoluce šedesátých let a její důsledky, ale také vůči ní navenek protichůdná ekonomická globalizace počínající sedmdesátými léty s narůstající mocí nadnárodních finančních a obchodních institucí, korporací a struktur. 

viii K procesu sovětizace Polska – WIECZORKIEWICZ, Paweł: Historia politiczna Polski 1935–1945. Zysk i S-ka. Poznań 2014; MACKIEWICZ, Józef: Zwycęstwo prowokacji. Kontra, Londyn 2007; CYTOWSKA-SIEGRIST, Ewa: Stany Zjednoczone i Polska 1939–1945. Neriton, Warszawa 2013; dokumentární film New Poland, 2010, režie Grzegorz Braun a Robert Kaczmarek; CHOLÍNSKÝ, Jan – CENCKIEWICZ, Sławomir: Sovětizace Polska, Západ a princip legalismu. In: Securitas imperii, 2014, č. 1 (24), s. 204–233.

ix Namísto důsledných postojů proti zločinnému systému, které vzešly ze zištnosti (obchod a zisk, válečné spojenectví) i s iluzí (utopické představy, nepřátelská propaganda) o Sovětském svazu. Kritické hodnocení americké a západní politiky „containment“ a „détente“ – KALVODA, Josef: Studená válka 1946–1989: svoboda znamená odpovědnost; BUKOVSKIJ, Vladimir: Moskevský proces;  SOLŽENICYN, I: Harvardská řeč. Na shromáždění studentů Harvardovy univerzity z 8. ledna 1978. (v originále i českém překladu online: http://librinostri.catholica.cz/download/SolzenicynRS-text.pdf).

x DURMAN, Karel: Popely ještě žhavé, II; SCHWEIZER, Peter: Reaganova válka, velký příběh o čtyřicetiletém boji Ronalda Reagana a konečném vítězství nad komunismem. Ideál, Praha 2007; O´SULLIVAN, John: Prezident, papež a premiérka: trojice, která změnila svět. Ideál, Praha 2007; SUCHÝ, Petr: Reagan a říše zla. Vývoj americké zahraniční politiky a vztahů mezi supervelmocemi v letech 1981–1989. CDK, Brno 2004.

xi Nejkomplexnější syntéza k fenoménu McCarthysmu – STANTON, M. Evans: Blacklisted by History: The Untold Story of Senator Joe McCarthy and His Fight Against America’s Enemies. Crown Forum, New York 2007. Viz též její recenze JOCH, Roman: Realistický pohled na Josepha McCarthyho a čarodějnice jeho doby – nad knihou M. Stantona Evanse Blacklisted by History. In: Securitas Imperii, 2014, č. 24/01, s. 268–276. K sovětskému teroru – APPELBAUM, Anne: Gulag – dějiny. Beta Dobrovský, Praha – Plzeň 2004; SOLŽENICYN, Alexandr I.: Souostroví gulag: 1918–1956: pokus o umělecké pojednání. Praha: Academia, Praha 2011.

xii Spolehlivé monografie o sovětských vůdcích – VEBER, Václav: Rudý car: Stalin v čele Sovětského svazu v letech 1924–1953. Stanislav Juhaňák. Triton, Praha 2016; VEBER, Václav: Nikita na trůně: Chruščov v čele SSSR v letech 1953–1964. Stanislav Juhaňák. Triton, Praha 2014.

xiii Spolehlivé vylíčení vývoje vietnamského konfliktu – KALVODA, Josef: Válka ve Vietnamu v historické perspektivě. In: Studená válka 1946–1989: svoboda znamená odpovědnost, 110–119. 

xiv  Souhrnně se fenoménem „kulturní revoluce“ a současně „sexuální revoluce“ na Západě, její charakteristickou, chronologií a klasifikací, zabývá práce  – KIMBALL, Roger: The Long March. How the Cultural Revolution of the 1960 Changed America. Encounter Books, New York – London 2000 (viz zejména první a poslední kapitola „What is a Cultural Revolution?“ a „What the Sixties Wrought“, s. 3–36 a 247–282, jakož i na sexuální revoluci zaměřená sedmá kapitola The Marriage of Marx and Freud“).

xv K situaci ve Spojených státech viz např. – interpretační hledisko anarchisticko-libertinistické: McCLEARY, John Basset: Hippie encyklopedie. Kulturní encyklopedie (a frazeikon) 60. a 70. let 20. století. Volvox Globator, Praha 2010 (příslušné medailony a závěrečné přehledy); interpretační hledisko křesťansko-konzervativní: PREISNER, Rio: Americana. Zpráva o velmoci II. Atlantis, Brno 1992, s. 715–866; dobová československá reflexe: ŠIKLOVÁ, Jiřina: Stoupenci proměn. Kalich, Praha 2012 (disertační práce z roku 1969); KUBÍČKOVÁ, Miluše – ŠIKLOVÁ, Jiřina (eds.): Studenti a ideologie na Západě: dokumenty / výbor. Horizont, Praha 1969.

xvi K Situacionistické internacionále a dobovému i ideologickému kontextu viz videodokument – KAROŃ, Krysztof: Historia marksizmu 3b (www.youtube.com); dále – manifest situacionistů: DEBORD, Guy: Report on the Construction of Situations and on the International Situationist Tendency’s Conditions of Organization and Action (1957); La société du spectacle, (1967, česky: Společnost spektáklu, Intu, Praha 2007).

xvii K beatnikům – DUVAL, Jean-François: Kerouac a Beat Generation: Allen Ginsberg, Carolyn Cassady, Joyce Johnson, Timothy Leary, Anne Waldman, Ken Kesey. Pragma, Hodkovičky 2014; DUVAL, Jean-François: Bukowski a beatnici: pojednání o generaci beatniků; Interview Večer u Hanka doma. Pragma, Hodkovičky 2014; TURNER, Steve: Hipster s andělskou hlavou: život Jacka Kerouaca. Jota, Brno 2006; Beatnici v Praze: [Ginsberg, Ferlinghetti, Snyder]. Argo, Praha 2001.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.