Tak blízká diktatura

Podrobnosti

Zveřejněno 18. 8. 2015 19:54

Napsal Světlana Vránová

Loučím se na letišti s přáteli. „Tak ahoj, a pozdravuj tam – v tom Rusku!“ Po deseti dnech mě vítají přátelským: „Ahoj! Jak bylo na Ukrajině?“ Divné? Nejdivnější na tom je, že jsem nebyla ani v Rusku ani na Ukrajině, ale v Bělorusku. Znovu a znovu se setkávám s tím samým: Češi nejenže o Bělorusku zhola nic nevědí, oni dokonce ani neberou na vědomí jeho existenci!

Seznamte se: Bělorusko

Ve světle toho ani nepřekvapí, že běloruský pastor při své nedávné návštěvě Čech opakovaně dostával otázky týkající se situace na Donbasu... Nicméně v rámci objektivity lze podotknout, že řada Čechů má podobný zmatek hraničící s neznalostí i v pobaltských republikách, takže to asi spíš než ignorace Běloruska bude ignorace všeho, co je na mapě vpravo od Slovenska či Polska.

Co tedy říct o Bělorusku českému čtenáři, aby to v něm vyvolalo zájem?

Bělorusko je nádherná země. Na rozloze třikrát větší, než je naše vlast, žije stejný počet obyvatel jako u nás. Minsk má dva miliony obyvatel, v ostatních pěti oblastních městech žijí další téměř dva miliony. Zbývajících šest milionů je rozptýlených po velikém prostoru. Hustota zalidnění je zde jen 46 obyvatel na kilometr čtvereční (v ČR 133 ob./km²). Dá se říci – ráj na zemi. Bezpočet nádherných jezer (Bělorusové svou zemi nazývají „modrooká“, protože když se na ni díváš z ptačí perspektivy, vidíš spoustu „očí“, v nichž se odráží modré nebe). Překrásné rozlehlé lesy i pralesy s téměř nedotčenou přírodou. Největší rozloha bažin v Evropě (ráj pro tisíce druhů jinde extrémně vzácných živočišných i rostlinných druhů). Unikátní živočišné druhy, za nimiž jezdí biologové z celého světa. Naprosto minimální turistický ruch – pokud se někam vypravíte, téměř jistě tam budete sami. Milí a pohostinní lidé, kteří vám snesou „modré s nebe“.

Bělorusko je země, která byla nejvíce postižená černobylskou katastrofou. Černobylská elektrárna leží jen několik kilometrů od běloruské hranice a větry, které v dubnu 1986 vály, zasely společně s dešti sedmdesát procent radioaktivního spadu na území Běloruska. Důsledkem jsou stovky rozpadajících se vysídlených vesnic a měst, tisíce hektarů dodnes neobdělávané půdy, dva miliony hektarů lesa, kde je zakázán sběr lesních plodů. A rakovina štítné žlázy a leukémie. Od roku 1986 se primární postižení u dětí zvýšilo o padesát procent, počet genetických poruch vzrostl osmkrát a onemocnění rakovinou mezi dětmi sto třicetkrát! Z biologického hlediska je ovšem černobylská zóna opět rájem na zemi. Na nejvíce zasaženém území po ukrajinské i běloruské straně byl vyhlášen „radiologický národní park“. Příroda si tu žije po svém, lov zvěře, stejně jako sběr plodů či jiné hospodaření je zakázán. Vyskytují se zde všelijaké rostlinné mutace, v mase zvířat je vysoká hladina radioaktivních látek, ale jinak jsou zvířata na pohled zdravá, silná a velmi dobře se jim zde daří.

Bělorusko je zemí, kde najdete krásnou současnou architekturu. Samotný Minsk byl za druhé světové války srovnán se zemí a od základů znovu vystavěn. Dnešní podobu Minsku určují desetitisíce „paneláků“, které ovšem jsou zcela jiné, než ty naše nudné. Ty minské jsou architektonicky nápadité, členité, velmi různorodé a barevné, až by se řeklo, že svým způsobem hezké. Honosné zimní stadiony, kulturní paláce nebo budova národní knihovny v Minsku si nezadají s vrcholnými moderními díly Evropy.

Bělorusko je unikátním sovětským skanzenem. Tolik Leninů, srpů a kladiv, stejně jako „stalinského empíru“ v přepočtu na kilometr čtvereční jinde sotva najdete. Tristní pohled na unikátní středověký kostel, vedle nějž zamyšleně hledí Lenin vstříc světlým zítřkům, je v Bělorusku stejně normální, jako všudypřítomná vzletná hesla „Za vzkvétající Bělorusko!“.

Bělorusko je země, v níž je čistota, pořádek a bezpečí. Široké pohodlné silnice jsou udržovány ve výborném stavu, všude v zástavbě je krásně upravená zeleň. Odpadky se po zemi neválejí, a když necháte stát nezamčené auto, máte téměř jistotu, že ho najdete tak, jak jste ho opustili.

Běloruská čistota, pořádek a bezpečí jsou vykupovány ohromnými injekcemi státních peněz do toho, co je vidět. Pod „huj“ na povrchu se skrývá „fuj“ vespod v podobě nefungující ekonomiky, zdravotnictví, které (ač bezplatné) funguje jen na bázi úplatků a materiální chudoby obyvatelstva. Nepohodlné živly (bezdomovci, drobní zlodějíčci, pouliční prostitutky apod.) jsou pravidelně odstraňovány z nejfrekventovanějších míst: stovky se jich běžně ocitají ve vězení před každou důležitou akcí (např. hokejové mistrovství) nebo jsou přímo na ulicích chytány a odváženy na vesnice, kde nekazí dojem návštěvníkům měst.

Bělorusko je zemí s úžasnou historií. Staroběloruský jazyk byl oficiálním jazykem Velkoknížectví litevského (VKL) a jsou v něm sepsány mnohé významné státní dokumenty VKL. Mnohá z velkoknížat VKL používala běloruštinu jako svůj dorozumívací jazyk. Klíčové události VKL se odehrávaly na historicky běloruských územích. Bible přeložená začátkem XVII. století do staroběloruštiny byla po české druhou Biblí vytištěnou ve slovanském jazyce. Statut VKL byl právním kodexem, na jehož základě vznikaly ústavy mnoha evropských zemí. Mnohé světově známé osobnosti se narodily na území dnešního Běloruska – od bojovníků za národní svébytnost, přes malíře, hudební skladatele, spisovatele, architekty, až po kosmonauty, sportovce či současné izraelské politiky. V Minsku byly podepsány základní dokumenty, vedoucí ke vzniku Sovětského svazu. V Bělověžském pralese v Bělorusku byly podepsány dokumenty o zániku Sovětského svazu.

Bělorusko je zemí s ukradenou historií. Historii VKL dnes běžný občan přisuzuje současné Litvě, i když litevský národ hrál v ohromném VKL minimální úlohu a ani jeden státní dokument té doby nebyl sepsán v litevštině. Hrdiny narozené na běloruském území si přivlastnili Poláci a Rusové. Od pradávných dob běloruské hlavní město Vilno sovětská vláda předala Litevcům, aby se z něj stal dnešní Vilnius. Miliony Bělorusů vyrůstaly v přesvědčení, že jejich země se objevila až se Sovětským Ruskem. Cílená sovětská propaganda připravila Bělorusy o vědomí národní identity, vštípila jim, že jsou součástí „ruského světa“ bez vlastní národní historie.

Bělorusko je zemí s ohromným přírodním bohatstvím a s průmyslem schopným náročné světové konkurence. Ohromné zásoby soli. Draselná hnojiva, vyvážená do Číny, Indie, Brazílie, USA... Světově známé traktory Belarus. Obří sklápěcí auta BelAZ. Nákladní auta MAZ. Ledničky Minsk a Atlant. Produkce mléka a obilovin, která společně s Ukrajinou krmila celý Sovětský svaz.

Bělorusko je země, jejíž národní bohatství postupně přechází do rukou ruských oligarchů. Tradiční průmyslová odvětví upadají, výrobní závody se zavírají, lidé jsou drženi na umělé zaměstnanosti nebo jsou rovnou propouštěni. Země, která by mohla být ekonomicky nezávislá, se kvůli politice A. Lukašenka stala ruským ekonomickým vazalem. Evropské sankce vůči Rusku se zřetelně odrážejí i na Bělorusku.

Obrození

Bělorusko je zemí, kde jsou oficiálně dva státní jazyky. Ve dvacátých letech dvacátého století byly dokonce čtyři: běloruský, ruský, polský a jidiš. Dnes mají běloruština a ruština rovnocenné postavení, zakotvené v zákonech. Každý si může svobodně vybrat, který jazykem bude mluvit, nebo ve kterém jazyce bude vzděláván. Tak si to každý může přečíst ve všech oficiálních dokumentech...

Bělorusko je však zemí, jemuž Sovětský svaz neukradl jen historii a kulturu, ale cílenou rusizací ji zbavil i rodné řeči. Vyučování ve většině běloruských škol probíhá pouze rusky a běloruština se vyučuje doslova jako cizí jazyk – děti ji mají čtyři hodiny týdně. V televizi je na výběr pouze jeden běloruský kanál. Pokud se někdo dožaduje běloruské komunikace ze strany úřadů (protože má na to zákonný nárok), může to skončit až pokutou či jiným administrativním trestem. Patrioticky smýšlející mladíci opakovaně zažívají šikanu v rusky vedeném běloruském vojsku. Běloruština se stala jazykem opozice a romantických snílků.

Bělorusové ale, zdá se, nechtějí dát své řeči zahynout. Navzdory pokračující rusizaci školství a propagandě, tvrdící, že běloruština je jen nevydařeným, prakticky mrtvým nářečím ruštiny, v současné době narůstá masová obliba veřejných kurzů běloruštiny. Stovky Bělorusů ročně absolvují bezplatné kurzy, které jim nejenom pomáhají přejít v běžném životě na národní jazyk, ale také jim přinášejí vědomosti z běloruských historických, kulturních i geografických reálií, čímž v nich budují národní hrdost.

Bělorusko je křesťanskou zemí. K nějaké víře se hlásí naprostá většina obyvatel; nejvíce z nich k pravoslaví. Druhou nejpočetnější skupinu však tvoří členové evangelikálních církví, až na třetím místě jsou katolíci. Mezi křesťany zde vládne převážně tolerance, vzájemná podpora a jednota. Křesťané pracují s mládeží ve školách, církve provozují rehabilitační střediska pro alkoholiky a narkomany, pomáhají matkám v těžkých situacích, pečují o sirotky, bojují proti potratům...

V Bělorusku je přesto obtížné být vyznávajícím křesťanem. V osmdesátých letech minulého století běloruští statistikové spočítali, že pokud to tak půjde dál, bude Bělorusko během čtyřiceti let protestantskou zemí. Stát na to zareagoval změnou církevního zákona, který je nyní vysloveně zaměřen proti protestantským církvím. Veškerá církevní činnost smí probíhat jen v oficiálních církevních budovách. Všechno ostatní – setkání na domácích skupinách, pouliční evangelizace, shromáždění ve veřejných sálech, křty v přírodě... je nelegální, respektive je k tomu nutný souhlas úřadů. Získat souhlas je však mnohdy nemožné, a i když jej církve získají, nevědí dne a hodiny, kdy o něj zase přijdou. Mnozí pastoři opakovaně platili velké pokuty jen za to, že sloužili bohoslužby ve svých sborech. Někteří dokonce seděli ve vězení za „nezákonnou náboženskou činnost“. Podobná perzekuce se ovšem týká i církve katolické a dokonce i některých pravoslavných duchovních, kteří se odchylují od oficiálního postoje pravoslavné církve. Ze země byli vyhoštěni zahraniční pastoři, stejně jako někteří polští katoličtí kněží; jiní kněží si musí každý měsíc prodlužovat vízum a jsou tak plně vydáni libovůli úřadů.

Svoboda na krátkém řetězu

Bělorusko je „moderní demokratická země“. Bělorusové mohou svobodně cestovat – pokud ovšem mají peníze na drahá víza a jsou ochotní podstoupit často nechutnou anabázi pro jejich získání. Bělorusové mohou svobodně podnikat – pokud ovšem nezískají příliš velký majetek; to jsou pak prohlášeni za nepřátele státu a pod nějakou záminkou o vše přijdou. Bělorusové mohou svobodně vyjadřovat své názory – pokud ovšem neodporují oficiální politice. Bělorusové mají naprostou svobodu vyznání – pokud ovšem nejsou členy jiné církve než pravoslavné a nescházejí se v jiných prostorách než oficiálních kostelech. V Bělorusku probíhají každých pět let prezidentské volby, v nichž voliči mohou demokraticky vybírat z několika kandidátů – ovšem všichni předem s absolutní jistotou vědí, který kandidát vyhraje. Bělorusové jsou zkrátka svobodní lidé – pokud jim nevadí, že jejich svoboda je uvázaná na poměrně krátký řetěz. Většina Bělorusů je spokojená se svým životem, podporuje Rusko a miluje svého prezidenta. „Dobře to dělá! Podívejte na ten chaos na Ukrajině. To by náš ‚taťka‘ nikdy nedopustil.“

Někteří Bělorusové ale svobodní nejsou. Někteří sedí ve vězení, protože si dovolili veřejně hlásat, že národ je ovládán zlovůlí tyrana. V současné době sedí v běloruských věznicích šest politických vězňů, jejichž jediným prohřeškem je, že nesouhlasí s politikou A. Lukašenka. Jedním z nich je i Mikola Statkievič, jeden z prezidentských kandidátů z roku 2010. Dostal šest let vězení; byl příliš silným protikandidátem...

Někteří Bělorusové ani nejsou šťastní. Mnozí z těch, kteří zjistili, že v běloruské „svobodě“ nikdy nebudou moci volně dýchat, odjeli do emigrace. Někteří dobrovolně, jiní nuceně.

Někteří Bělorusové dokonce nemilují svého prezidenta. Považují jej za diktátora a despotického vládce, který udržuje svou vládu pomocí násilí a tvrdého potlačování opozice.

Někteří Bělorusové jdou až tak daleko, že současné běloruské prezidentské volby prohlašují za nedemokratické. Říkají, že pokud je v Ústavě zakotveno, že prezident může působit pouze po dvě po sobě jdoucí pětiletá volební období, jsou dvacetileté panování A. Lukašenka a jeho současná kandidatura v již šestých volbách nezákonné. Někteří tvrdí, že volby, v nichž A. Lukašenko opakovaně nabírá 80–90 % podpory voličů, zatímco jeho oponenti končí ve vězeních, jsou otevřeně zmanipulované. Někteří si to myslí potají, někteří ale mají odvahu to říct nahlas. Říkat takové věci nahlas se ale nevyplácí. Své o tom ví čtyřicet tisíc demonstrantů, kteří po prezidentských volbách v prosinci 2010 vyšli do ulic a státní moc je rozmlátila policejními obušky. Na sedm set zraněných a zmrzačených demonstrantů se rázem ocitlo ve vězení. Prý poškozovali státní majetek, rozbíjeli výlohy, fetovali a útočili na ozbrojené pořádkové síly. Co na tom, že stovky videí, pořízených jak profesionálními kamerami novinářů, tak i mobilními telefony účastníků dokazovaly pravý opak... Vyprávět by mohly také rodiny několika beze stopy zmizelých někdejších oponentů režimu.

Krásná země s politickými vězni

Co dodat? Bělorusko je doopravdy nádherná země, neprávem pomíjená. Víte, že z nejsevernějšího cípu Jeseníků do nejzápadnějšího bodu Brestské oblasti je to jen necelých 450 kilometrů? Každému mohu jeho návštěvu jen doporučit. Na své si přijdou jak milovníci přírody, tak zájemci o historii starou i tu současnou. Strach není na místě (pokud nebudete psát po zdech, co si myslíte o prezidentovi) a zážitky, které na vás čekají, opravdu stojí za to. Jako běžný turista se o lidech, pronásledovaných za režimu nepohodlné názory, nedozvíte nic. My si ale o nich trochu povíme v chystané další části vyprávění o této krásné zemi, sevřené tvrdým režimem.

P.S.: 22.8.2015 ve večerních hodinách došlo k náhlému nečekanému propuštění všech politických vězňů.

Autorka navštívila dvakrát Bělorusko, poté již nedostala vízum. V ČR organizuje modlitby za Bělorusko a pomoc potřebným. Překládá z běloruštiny, ruštiny a polštiny. Mezititulky redakční. Pokud se chce někdo dozvědět o Bělorusku více, lze doporučit dvě knížky, které nedávno vyšly v češtině: S. Akinčyc „Zlatý věk Běloruska“, Pardubice, 2013, 95 Kč a P. Sieviaryniec „Miluji Bělorusko“. Rychnov nad Kněžnou, 2014, (encyklopedie 200 běloruských národních fenoménů), 200 Kč. Obě knihy je možné získat u autorky článku (kontakt v redakci KONZERVATIVNÍCH LISTŮ).