Laskavost
- Podrobnosti
- Zveřejněno 25. 1. 2019 9:45
- Napsal Dan Drápal
Netvrdím, že dříve byli lidé laskavější. Nechci nostalgicky vzpomínat a ani nevím, čím by se míra laskavosti dala poměřit. Vyjádřím se tedy velice opatrně: Jsem přesvědčen, že dnes by mohlo být laskavosti více. Laskavost je – alespoň podle některých překladů Galatským 5:22 – ovocem Ducha svatého.
Co je opakem laskavosti? Odpověď je zdánlivě jednoduchá: nelaskavost. Myslím, že můžeme zmínit ještě nevstřícnost, tvrdost, jedovatost, případně lhostejnost.
Domnívám se, že ovoce Ducha bychom měli nést ve všech sférách našeho života. V soukromí nejužší rodiny, v širší rodině, ve škole či v zaměstnání, v církvi… Proto mě zneklidňují někteří mí přátelé a známí, kteří dokáží být příjemní a usměvaví, ale jakmile přijde na politické (u některých na teologické) názory, najednou jim jakoby ztvrdnou rysy, oni zvážní a začnou mluvit velice nelaskavě.
Myslím si, že pokud jsme sarkastičtí, ironičtí či přímo jedovatí, jsme to my, kdo máme problém. Ne že by se v Písmu ironie či sarkasmus nevyskytovaly vůbec. Elijáš mluvil dosti ironicky, když vyzýval Baalovy kněze, aby volali svého boha hlasitěji, protože si možná odskočil vykonat potřebu. Jsem ale přesvědčen, že bychom si z Elijáše měli vzít příklad v jiných oblastech, nežli je tato. Jak praví moudré rčení, to, že jsi protivný, ještě neznamená, že jsi prorok.
Sarkasmus a ironie jsou mocní zabíječi smysluplného rozhovoru, protože se zpravidla dotýkají partnera v rozhovoru osobně. Plodný rozhovor se lépe daří tam, kde lidé říkají „domnívám se, že…“ než „ty jsi úplně vedle…“
Pokud jsme s někým ve sporu, záleží mnohdy na našich postojích a slovech, zda bude tento spor plodný a přínosný, nebo zbytečný a škodlivý. Proto je vhodná i určitá diplomacie. Nemusíte hned říkat: „Pane, Vy lžete!“ Můžete se vyjádřit diplomaticky: „Vážený pane, domnívám se, že o pravdivosti Vašich informací by se dalo s úspěchem pochybovat.“
Připomínejme si rovněž, že když s námi někdo nesouhlasí, ještě to neznamená, že je to padouch.
Svatý Augustin byl prý přesvědčen, že nepokřtěná nemluvňátka jdou do pekla. (Ve staletích před ním se lidé často nechávali pokřtít až na smrtelné posteli, aby šli do nebe „čistí“. V době Augustinově se tato praxe otočila. Přitom za oběma těmito protikladnými názory bylo podobné magické pojetí křtu.) Srdečně s ním nesouhlasím – nemusím ho ale obviňovat z toho, že si přál, aby ta nemluvňátka zahynula.
Jsme-li sarkastičtí a jedovatí, máme pravděpodobně určitý problém my. Ne nutně v onom názoru, o který se přeme. I sarkastičtí a jedovatí lidé mohou mít pravdu. Otázka ovšem je, zda se jim podaří pro své (dejme tomu, že správné) názory získat druhou stranu. Když někoho zesměšníme, asi mu tím nepřidáme na chuti se s námi příště bavit. Slavný křesťanský apologeta Josh McDowell kdysi prohlásil: „Vyhrál jsem mnoho sporů, ale ztratil jsem mnoho duší.“ Pro naše účely bychom analogicky mohli říci: „Mnohokrát se mi podařilo mít poslední slovo, ale málokoho jsem přesvědčil.“
Mezilidské vztahy jsou cenná komodita. Co by nám bylo platné, kdybychom žili v luxusu a bezpečí, ale neměli bychom se rádi a chyběli by nám skuteční přátelé. A skuteční přátelé – tedy ne pouzí fanouškové či pochlebovači – s námi nebudou vždy stoprocentně názorově souznít. Skutečné přátelství obstojí v zátěžové zkoušce občasného nesouhlasu. Někdy dospějeme k názoru: „We agree to differ“ („shodli jsme se, že máme odlišný názor“). Pokud zůstaneme laskaví a otevření k dalšímu rozhovoru, nemusí být naše názorové rozdíly tragédií. Pokud nás vedou k jakési totální válce, je to velice smutné.
Mou výchozí premisou je, že ti, kdo se mnou nesouhlasí, jsou lidé, kteří se mýlí, ale nejsou to padouši. Pokud je někdo padouch, který vědomě lže, pak skutečně rozhovor nemá smysl. Je mi ale líto, pokud se znepřátelí lidé, kteří jsou oba celkem charakterní. Pokud ovšem bezcharakternost předem předpokládám, přispívám k nelaskavosti v tomto světě. A zdá se mi, že té už je víc než dost. Bohužel. Zvolme lepší cestu!
Převzato se souhlasem autora.