Zápas o církev překrásnou

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 11. 2012 21:51

Napsal David Loula

Jan Karafiát (1846 - 31. 1. 1929), český evangelický kazatel, myslitel a spisovatel. Byl mužem širokého rozhledu, velmi vzdělaný, ale tichý a skromný. Nehledal slávy své, nýbrž slávy Boží. Řadu svých děl vydal nejprve anonymně, včetně později proslulých Broučků. Odmítl i čestný doktorát, jež mu chtěla udělit vídeňská theologická fakulta. Jeho osobnost zůstala v paměti všem, kdo se ním setkali. Vysoký muž hladce oholené tváře s orlím no-sem. Pronikavý pohled přes starobylé brýle s malými skly. V černém úboru, vždy s bílou košilí a bílou vázankou, jemným rukama, které dovedly přátelsky stisknout. Ve svém vystupování i smýšlení byl aristokratem. Dovedl ale prosazovat pevnost a neústupnost, když se jednalo o věci Boží…

Jan Karafiát je u nás známý především jako autor knížky pro děti Broučci. Mezi evangelíky je povědomí o tom, že byl velmi vzdě-laným farářem reformované církve, který sloužil na Valašsku ve Hrubé Lhotě (dnes Velká Lhota), pracoval na revizi překladu Bible kralické a vydával Reformované listy, které ovlivňovaly jistou část české inteligence.

Přesto se o Karafiáta mnoho Čechů nezajímá, zřejmě proto, že mu ne-rozumějí. Oni mu nerozuměli ani jeho současníci, jak o něm hezky napsal profesor Hromádka: Karafiát není vůdce. Nebyl jím nikdy, ani nebude. Nebyl církevním politikem ani slavnostním kazatelem. Sotva by byl uměl kázat ve velkých shromážděních slavnostněji než v úzkém kruhu na Smetance nebo na Letné. Ani při nejokázalejších slavnostech národních a vlasteneckých nebyl by vynášel nic jiného než Pána Ježíše, Syna Božího, který „hříchy naše na sebe vzal a žalostnou Svou smrtí je zahladil.“ Nestal se uznávaným teoretikem náboženským, ani světlem pro široké kruhy české inteligence. Ano i v nejužší společnosti evangelické budila jeho slova spíše odpor a vzdor než souhlas a nadšení.

Karafiátova duše byla velmi jemná a vnímavá, měl smysl pro krásu a hluboký vnitřní odpor vůči všemu křivé-mu, podlému, povrchnímu a falešnému. Neměl rád okázalost a formu bez obsahu. Nazýval věci pravým jménem a usiloval o obnovu české církve. Tuto obnovu měl udělat Duch svatý, jinak by veškeré lidské úsilí bylo marné, a kdyby reformaci měli dělat lidé, tvrdil Karafiát, tak to by bylo lepší, aby vše zůstalo, jak je.

Na Valašsku

Po studiích v zahraničí, krátkém pobytu v Krabčicích a v Čáslavi dostal Karafiát nabídku místa faráře ve Hrubé Lhotě. Tento reformační sbor měl přes tisíc členů, potomků tajných evangelíků, kteří na Valašsku přečkali stošedesátiletý tlak pronásledování a roku 1781 po vydání Tolerančního patentu císaře Josefa II. se přihlásili k reformované (kalvínské) církvi. Na Hrubou Lhotu nechtěl nikdo z farářů jít, protože to bylo zapomenuté místo, těžké pro pastorační práci. Valaši byli lidé tvrdí, svéhlaví, jejich domy rozptýlené po kraji, a farář, aby mohl navštívit své ovečky, musel denně pro-chodit desítky kilometrů po strmých kopcích. Navíc v zimě tam bylo tolik sněhu, že lidé na několik měsíců ztratili spojení se světem.

Tehdy bývalo běžné, že kazatel přijel, představil se sboru a kázal, aby ho mohli slyšet. Na základě této návštěvy pak presbyteři sboru rozhodli, zda kandidáta vyberou za faráře. Karafiát na pozvání odpověděl velmi zvláštně. Napsal dopis, v němž vyjádřil ochotu jít na Lhotu, pokud jej zvolí, aniž by ho však předem viděli a slyšeli, a pokud se staršovstvo bude spolu s ním ochotné podřídit ve všem Božímu slovu. Sbor návrh přijal a Karafiát byl jednomyslně zvolen za faráře, aniž ho kdy viděli. Tak jako si nechal Izák přivést Rebeku, aniž by ji viděl, a přijal ji za ženu.

Karafiát byl ve své péči o svěřené lidi poctivý, upřímný a pracovitý. Obcházel všechny členy sboru a rozmlouval s nimi, modlil se s nimi a vždy jim něco přečetl z Bible. Na shromáždění do krásného dřevěného kostelíku, který dosud ve Lhotě stojí, chodívalo kolem 700 lidí. Cílem pro něj byla hluboká touha jeho jemné duše: Aby uprostřed světa tak velice porušeného měl Pán Bůh překrásnou Svou církev. K tomu chtěl dojít takto: Žádám si mít všechny lidi upřímně rád, nebát se z nich nikoho a ničeho, Pána Ježíše poslechnout, ať to stojí, co to stojí.

Karafiát je především přísný sám na sebe a ví, že stav sboru je odrazem stavu kazatele a starších, kteří ho vedou. Boj o krásnou církev je bojem o to, aby vlastní srdce pastýřovo náleželo plně Pánu Bohu. Historie sboru je dějepisem duchovního růstu anebo úpadku kazatelova. Probuzení sboru se podaří jen potud, pokud se najde probuzené, anebo po probuzení touž-ící presbyterstvo, pokud jsou ve sboru věrní modlitebníci.

Karafiát si svou láskou a věrnou pokornou službou brzy získal duše Lhoteckých, takže ho přijali za vlastního a pečovali o něj, protože z chudého příjmu by nemohl vyžít. Velkým problémem tamních lidí byla chudoba, spolu s alkoholismem, kouřením a sousedskými spory. Karafiát dělal, co mohl, aby napomohl ke změně, ale v případě, že někdo do sboru nechodil a zjevně a vzpurně hřešil, byl nucen ho nejprve odstavit od přijímání Večeře Páně, a pak i vyloučit. Pokud by to bratři starší neudělali, neposlouchali by Boha, který jim přikázal vykonávat kázeň, a tím by proti Bohu hřešili. Církev, která vysluhuje svátosti i zjevným hříšníkům, je pod hněvem Božím. Nadřízení však na Karafiáta tlačili, aby přijímal všechny, ba dokonce aby křtil děti nevěřících, kteří o křest ani zvláště nestáli. To nemohl přijmout a právě kvůli kázni se dostal do konfliktu se superintendentem, a nakonec raději ustoupil, ze Lhoty odešel a vrátil se do Prahy. Nemohl poslechnout nadřízeného bez odporu svědomí.

Církev překrásná

Karafiát věřil v obnovu českého národa a vyhlížel probuzení, které nazýval rozvlaženíčko od tváře Boží. Byl aktivní ve zvěstování evangelia, ale zároveň poněkud skeptický, protože věřil, že probuzení přichází skrze církev, a pokud ta je mrtvá, probuzení přijít nemůže. Kam by se obrácení lidé poděli, kdyby nebyli probuzení kazatelé a služebníci, kteří by jim v duchovním rozvoji pomáhali?

Ve vztahu ke světskému zřízení trval Karafiát na stanovisku starých českých bratří, kteří rozhodně lpěli na jednoznačném oddělení církve od státu. Stát nesmí církvi mluvit do věcí duchovního zřízení. Církev je stát ve státě, malá republika, řízená demokratickými principy podle řádu, který stanovil Bůh ve svém Slovu. Slovo Boží je nejvyšší autoritou nad každým sborem, farářem i presbyterstvem. Ať už jest stát vůkol nás politicky jakýkoli, i ten nejmenší reformovaný sbor jest uprostřed tohoto státu malá republika, bdělá své samosprávy a samostatnosti, a každý vyškolený presbyter dovede ji slušně spravovat a řídit.

Církev má být prorocká, věřil Karafiát, má zjevovat Krista světu a každý člen sboru je prorockým hlasem do společnosti. Už jen tím, že žije v poddanství Kristově, podle jiných životních hodnot, a tím, že nese ovoce Ducha svatého. Kéž by všechen lid Boží byli proroci, opakuje Karafiát Mojžíšovo přání. Karafiát hodně kritizuje nepravosti církve, ale vždy s láskou a úctou, nikdy v povýšenosti a tvrdosti. Miluje církev, pláče nad ní, a proto také se zlomeným srdcem nazývá špatnosti pravým jménem, jako to dělal Hus. Ve všech knihách Karafiátových našli byste mnoho stesku nad vyprahlým úhorem sionským. Nečeká od přirozených náboženských vloh změnu a obrat, ale věří v Ducha svatého. Kde je pravda Boží vyslovena a s opravdovostí přijata, tam lze čekat věci potěšené. V českém lidu našlo se v minulosti dost pro-roků, kteří slyšeli hlas Boží a vedli lid podle zákona Božího. Národ rozuměl. A český člověk se i dnes rozhorlí pro řády Boží, kdykoli se zákon Hospodinův povolanými služebníky Božími zvěstuje.

Dědictví, které dal Bůh Čechům, psal Karafiát, vidíme už u Husa, u českých i moravských bratří. Touha po dokonalosti, po něčem ryzím, opravdovém, kvalitním a věčném. Podle Karafiáta je to dar a povolání, která svěřil Bůh Čechům, totiž aby tuto hodnotu střežili, zhodnocovali a exportovali. A když přijde vylití Ducha, pak i Němci společně se starými Čechy, řečeno slovy Karafiátovými, začnou německým svým souvěrcům vytýkat, že oni kladou scientii nad conscientii (vědu nad svědomí), přesnost v učení nad čistotu života, a začnou s námi horlit o to, aby měl Pán Ježíš mezi námi krásnou církev.

Pravda nad národy

Karafiát žil v období vrcholícího osvícenectví a národního obrození, které ve své podstatě stojí na nedobrých základech deformované řecké filosofie, myšlenek Descarta, teologického liberalismu a politické ideologie francouzské revoluce. Věda se kladla nad zjevení a vlastně veškeré zjevení bylo popíráno, protože bylo nevědecké, a proto nepravdivé. Co se nedalo dokázat vědou, to si prý vy-mysleli lidé. Svět byl uchvácen nekonečnými možnostmi vědy a výzkumu, technickými pokroky a osvobozením od všeho dogmatismu. Pravda se buď dala vědecky dokázat, nebo žádná nebyla. Tento způsob myšlení pronikl také do církve a projevil se kritickým zkoumáním Písma. Náhle vše bylo příliš složité, nejisté a temné. Lidé se domnívali, že pravda je jen vědecky dokazatelná informace, kterou můžeme formulovat a artikulovat, a tak se stáváme jejími vlastníky. Karafiát tomu odpíral tím, že pravda je prostá, jednoduchá, jde v ní o život víc než o dogmata, ale přesto nepopírá absolutní autoritu pravdy, která je obsažená v evangeliích. Evangelium je nadnárodní, univerzální; neboť pravda není výtvorem národa – pravda je nad národy.

V křesťanství jde o realitu, skutečnost Boží, která člověka bezvýhradně zavazuje. Kdo v Boha nevěří a nepřijímá jeho pravdu jako absolutní normu, anebo ten, kdo nerozumí, co to znamená brát pravdu jako otázku života a smrti, nemůže ani vědecky porozumět náboženským dějinám a nemůže pochopit filosofii víry. Na pochopení křesťanství je věda krátká. Psychologie, sociologie, historie se marně pokoušejí proniknout do tajemství víry, které je ukryté v důvěrném spojení člověka s Bohem v přátelském vztahu lásky. Život nejprv, život z Boha. Pak ať dojde také na dogmatiku, nebo třeba nedojde, píše Karafiát ve svých Reformovaných listech. Pouhé učení jest prázdná nádoba, byť si třeba křišťálová, víra pak jest moc, uvádějící člověka do kolejí Božího pořádku.

Pravý křesťan, který miluje pravdu a dobro, nemůže být nestranný. Kritický přístup se tváří jako vědecký a zakládá si na nestrannosti a objektivitě, ale v otázkách etiky, morálky, životních hodnot a pravdy člověk nemůže zůstávat nestranný. Právě to, že miluje pravdu, ho činí stranickým, protože straní pravdě, to znamená, rozsuzuje informace, hodnotí ovoce učení a ideologií, a tím nezůstává neutrální. Nemůže totiž považovat zlo a dobro za stejně hodnotné, musí stát na straně dobra a pravdy proti špatnosti a klamu. Čím více si člověk uvědomí své stranictví pravdě, tím výš stojí jeho věda. Kolik už se udělalo hloupostí ve jménu objektivní vědy! Lidé pak pro-hlédli, že domnělá objektivita byla buď sebeklamem, anebo neschopností skutečného etického a koneckonců i vědeckého soudu. Jak aktuálně nám zní toto poselství dnes! A to i přes to, že dnes již jsme na konci postmodernismu, a tehdy vrcholil modernismus.

Dnes lidé již nejsou uchváceni vírou v pokrok, ve vědecké a technické možnosti a schopnosti, v morální schopnosti lidstva, právě naopak – skepse a hodnotová prázdnota naplnila společnost od Ameriky po Rusko a Čínu. Nikde není vidět, že by někdo přinášel návrh řešení této duchovní a morální světové krize. To je ideální prostor buď pro příchod Antikrista, který nabídne lidstvu nový světový řád bez Krista, anebo pro novou Boží (re)formaci.

Úchvatný pohled do vesmíru fascinoval naše předky, až se propadali do úžasu a nadšení a se sebevědomím a pýchou věřili, že toto všechno, nekonečné dálavy a velikost nesmírných světů, bude lidstvu jednou podmaněno. To přivodilo Janu Nerudovi slzu v oko. Takoví Nerudové, obdivující stvoření bez Stvořitele a uctívající člověka místo Stvořitele, jsou typickým příkladem náboženství rozumu Karafiátovy doby. Karafiát se tím necítí povznesen. Jeho pohled do vesmíru nevede k pýše nad schopnostmi lidí, ale tiskne ho k Spasiteli a Stvořiteli. A chce být tím maličkým broučkem, který se spokojí s vědomím Boží otcovské blízkosti. Ale mně tu rozum začíná váznout, před očima se mi míhá, a musím utíkat zpátky. Ó jistě pro mne jest to nejzdravější být u nohou mého nebeského Otce tím nejmenším jeho broučkem.

Poté, co Karafiát přijel z Hrubé Lhoty do Prahy, pracoval jako kazatel reformované církve mimo farní službu. To proto, že po vzniku republiky došlo ke spojení církve luterské a reformované (kalvínské) v jednotnou Česko-bratrskou církev evangelickou (ČCE), a s tím on nesouhlasil. U něj v bytě se scházelo až šedesát lidí, s nimiž tvořil společenství. Když kázal, častokrát tam Duch svatý silně působil a lidé zakoušeli Boží jednání, až plakali. V ten čas ho sponzorovala skotská šlechtična Buchananová, kterou Karafiát každý rok nejméně jednou navštěvoval v Edinburghu.

Udržoval také styky s křesťany a organizacemi v Americe, Anglii, Německu i jinde, a proto měl přehled o situaci ve světě. Uvědomoval si nezdravý vliv učenosti, filosofování, ideologie bez Boha a snah učinit lidem křesťanství atraktivním za každou cenu. A čeho Skotům nadto přibývalo, psal Karafiát, byly vlivy německého bohosloví, a vůbec vlivy z pevniny. Však se jim začalo čisté evangelium vytrácet. Ten a onen už kázal jinak. O hříchu se už sotva zmínil, anebo ani nezmínil. Potom arci proč by dělal mnoho řečí o pokání? A proč by vy-zvedával smrt Syna Božího, kterou On shladil hříchy světa? Kde takto ubývá evangelia, tam nutně ubývá též radosti z Pána Ježíše, radosti z Jeho Písma, radosti z neděle, i radosti ze Žalmů, které se dosud výhradně zpívaly.

Láska k pravdě

Jak poznáme lásku k pravdě v Karafiátově životě? Uvedu několik příkladů. Když působil v Čáslavi na učitelském ústavu, kde učil mladé učitele, vždy u sebe nosíval několik malých Nových zákonů a dával je na potkání tomu, kdo o ně projevil zájem. Nikomu je nevnucoval, ale rád dal, když viděl, že je v srdci touha a hlad po slovu Božím. Dal je i několika malým dětem, které pak k němu začaly docházet domů a on je vyučoval základy křesťanské víry. Přicházely další a další a Karafiát jich už měl doma přes padesát. Byly mezi nimi také katolické děti, které chtěly Nový zákon a také rády poslouchaly Karafiátovo napínavé a dojemné vyprávění o biblických příbězích. Jednou si ho předvolal okresní hejtman a řekl mu, že je obviněn. Karafiát nechápal, z čeho, když nespáchal žádný zločin. Prý že vyučoval katolické děti ve svém bytě náboženství. Děti byly doma bity od rodičů, s nimiž se pak sepsal protokol. Svědků proti Karafiátovi bylo 61. Hejtman na něj naléhal, aby toho vyučování zanechal, že si má vážit pokoje a že dál to dělat nesmí. Na to Karafiát odpověděl, že se nikoho neptá, jakého je náboženství, a každému, kdo chce, zvěstuje evangelium. Odmítl se podřídit, proto-že říkal, že se více sluší poslouchat Boha než lidi. Když hejtman viděl, že má proti němu jen svědky, ale žádný zákon, Karafiáta propustil.

Jindy, když ještě působil na Lhotě, musel ze sboru vyloučit jedno mladé děvče, které, ač vychováváno v rodině evangelíků, spustilo se s nějakým frejířem a mělo s ním za svobodna dítě. Karafiát měl pro ni otevřené srdce a mnoho za ni prosil Boha, ale když stále nosila bílý čepec, který nosívaly jen panny, rozhodl spolu se staršími, že ji nemohou dál považovat za členku sboru, protože klame ostatní bratry a sestry a dělá ze sebe, co není.

Po vzniku republiky mu teologická fakulta vídeňské univerzity udělila doktorát, protože byl jejím známým studentem. Karafiát titul nepřijal se slovy, že už tyto ozdoby nepotřebuje, zvláště když je fakulta tak nepřející vůči Čechům. Připadalo mu to pokrytecké, on měl rád opravdovost a prostotu. Jeho přátelé mu gratulovali se slovy, že jsou potěšeni, že obdržel doktorát teologie, ale pak měli ještě větší radost, že doktorát odmítl.

Karafiát si přál, aby všichni Češi byli opravdovými hrdými Čechy od kosti. To znamená, aby měli vědomí vlastní hodnoty, poznání národní identity a povolání k úkolům, které Bůh jiným národům nesvěřil. Je lepší být hloupými Honzy, kteří budou poctiví a šlechetní, než být pyšní, arogantní a mít imperialistické choutky.

Řeknete mi třeba, že jsme všichni hloupí Honzové. Dobře, ale myslete si, že jsme při tom všichni poctiví Honzové, kteří za žádnou cenu nechtějí na celém širém světě ani kuřeti ublížit, velice pak ochotně přemnohým slouží.

Což to není mnohem lepší než otřásat celou Evropou, všudy pak nadhánět jenom sobě? A snad máte pravdu, že jsme všichni měkcí. Není li to však mnohem šlechetnější být ke své škodě měkkým, než být tvrdým jako kámen a jako ocel ke škodě druhých? Až nás Pán Bůh naučí, budeme se zas ovládat i my, a učit se, a učit, abychom nebyli hloupí, ani nezdravě měkcí, ale jinak budeme dále ukazovat světu, že být za každou cenu lidským, jest věčně věků neskonale lepší než být nelidským. A kdože to nakonec opanuje svět?Blahoslavení tiší, neboť oni dědičně obdrží zemi (Mt 5,5).Toť jest věčná Boží rada, které nikdo nezmění.

Takový byl Karafiát. Chodil s Bohem jako Enoch. A bylo mu v tom dobře. Možná byl někdy příliš nevýrazný a častokrát ustoupil z boje předčasně, aniž by dosáhl cíle. Také nedobýval dívčí srdce (ač zamilován byl několikrát), ale raději zůstal sám. Přesto mu bylo s Bohem dobře, tak jako těm malým broučkům, kteří svítí lidem na cestu a vidí v tom své poslání. A dělají to pokojně a vesele. Když ho jednou navštívil profesor Hromádka s jednou ženou, rozmlouvali spolu o nebeských věcech a tajemstvích Božích, až byli všichni dotčeni Bohem a dojati jeho láskou. Když byli venku, povídá ta žena Hromádkovi: To jsme byli na výšinách.

„Dříve se říkalo: Lež má krátké nohy, a kdo lže, ten i krade. Dnes se slova pravda a lež téměř nepoužívají, zní nám příliš kategoricky, fundamentalisticky. Jsou příliš hodnotově vyhraněná. A my se dnes hodnotovým soudům raději vyhýbáme, protože v absolutní pravdu a její moc už přestáváme věřit.

Dnes můžeme slyšet, že se nelže, ale cíleně mystifikuje, už nekrademe, ale tunelujeme nebo jen odkláníme finance. To však nic nemění na skutečnosti, že český národ má ve své duchovní DNA zakódovanou touhu po pravdě. Skoro se zdá, že právě proto jsou ve hře temné síly, které se snaží právě tuto hodnotu v lidech zničit a zesměšnit. Věří český člověk v absolutní hodnoty, jako je třeba láska projevená obětavostí. Laskavá úcta k životu, víra projevená nezištnými dobrými skutky? Spíše se mi zdá, že se těmto vlastnostem vysmíváme, jako bychom nevěřili, že je jich dnešní člověk ještě schopen. A přesto právě po těchto hodnotách toužíme.“

David Loula, Studna lásky k pravdě

Zpracováno podle kapitoly o Janu Karafiátovi z knihy Davida Louly Studna lásky k pravdě. České národní dědictví (nakladatelství Samuel, Praha 2012, ISBN 978-80-86849-78-2); redakčně upraveno.