Náš fundament? Silné rodiny – základ bohatství

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 2. 2014 16:15

Napsal Roman Joch

Dostalo se nám výzvy, že my konzervativci se nemáme strefovat do českých feministek, jež jsou cílem příliš snadným (souhlasím), nýbrž že máme napsat něco o našem fundamentu, celkovém pojetí světa (Josef Chuchma: Snad mi ani neříkej, že mě fotíš, LN 23.1.2014). O tom, jak se má společnost vyvíjet; zda má směřovat k tomu, aby hrstce patřila většina toho, co je na zemi vybudováno; zda je správné mizení či chudnutí střední třídy… Prostě o našich názorech na zásadní civilizační trendy (máme-li nějaké…), o směřování světa; o tom, jestli je či není správné, že civilizace bílého muže je minimálně co do početního zastoupení ve světě na ústupu atd., atp. To je výzva, jež se neodmítá; výzva, již nelze říci „Ne!“ Tudíž ji řekněme „Ano.“ (Na tentýž text Josefa Chuchmy reaguje na jiném místě tohoto čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ Dan Drápal článkem „Konzervativní pohled na současnost“ – pozn. red.)

Co je cílem lidského života?

Našim fundamentem je kombinace lidské svobody a objektivního mravního řádu; lidé mají žít v politické a ekonomické svobodě, ve svobodné společnosti, v níž mají morální povinnost usilovat o mravně dobrý život, o ctnosti, jak jsou nám sděleny v tradici západní civilizace, jež samotná je židovského, řeckého, římského a křesťanského původu. To úsilí o ctnosti má být dobrovolné, nikoli státní mocí diktováno, neboť ctnost, má-li být ctností, musí být svobodně vybraná. Mezi ctnostmi a svobodou je a vždy bude napětí, neboť svoboda ctnosti sice umožňuje, ale negarantuje; lidé si stejně tak mohou ve svobodě volit i neřesti.

Svoboda je tak nejvyšší politickou hodnotou, ale nikoli cílem lidského života, neboť samotná je spíše prostorem než cílem. Tím cílem jsou ctnosti samotné, morálně dobrý život a – v teistické židovské či křesťanské tradici Bůh samotný. (Mnozí konzervativci jsou židé a křesťané, jiní zase agnostici, deisté či ateisté, ale žádný konzervativec nemůže být anti-teistou, tedy nenávistným vůči judaismu a křesťanství).

Pokud jde o dobrý život, hlavní zájmy konservatismu nejsou materiální, nýbrž duchovní a morální.

Přesto konzervativci nejsou lhostejní vůči materiálním záležitostem. Samozřejmě že jim jde, jako každému, o zlepšení lidského údělu, o zlepšení životní úrovně chudých. Nejsou však stoupenci rovnostářství, domnívají se, že lidská nerovnost (v bohatství a společenském postavení) je přirozená a vždy s námi bude. Jediná rovnost lidí, která je opodstatněná, je rovnost metafyzická, rovnost všech lidských bytostí, pokud jde o jejich vnitřní důstojnost – a jejím politickým obrazem je rovnost před zákonem.

Jak se tvoří bohatství

Podstatné je, aby se životní úroveň chudých v čase zlepšovala. Nevadí, když bohatí budou ještě bohatší, pokud i chudí budou bohatší. Rovnost v chudobě je méně žádoucí než nerovnost v bohatství. Jinými slovy, nejde o rovnostářství, nýbrž o celkovou životní úroveň chudých. Ta nyní na Západě stagnuje a to je špatně. Je však pro to objektivní důvod.

Důležité je si uvědomit, že zdrojem a původcem bohatství je lidská tvořivost. Bohatství je jen to, které lidé vytvoří. Žádné jiné dlouhodobě neexistuje. Ten důvod, proč se tvorba bohatství v Evropě a tedy nárůst životní úrovně zadrhává, je demografický; je jejím demografický propad a deficit evropské populace. Evropanů se rodí málo a veškeré bohatství se tvoří lidskou tvořivostí, tedy v situaci demografického deficitu nelze očekávat závratnou tvorbu bohatství.

Evropská populace stárne, což samo o sobě není problém a je vlastně dobře, že lidé se díky kvalitnější zdravotní péči a lepší životosprávě dožívají delšího věku. Stárnutí populace by nemělo žádné negativní ekonomické a sociální dopady, kdyby se rodil dostatečný počet dětí. V každé komunitě (vesnice, kraj, země, civilizace) se stávající počet jejich členů zachovává, když statisticky na jednu ženu (pár muže a ženy) během celého života připadá něco málo nad 2 děti (statisticky 2,1 dítěte). Pak populace ani nevymírá, ani neroste, ale uchovává se ve stávajícím počtu. V Evropě na jeden pár připadá 1,4 dítěte a v České republice je to 1,2 dítěte. Evropská společnost vymírá. Dospělí nemají dostatečný počet dětí, které by ve své dospělosti mohly tvořit bohatství a tedy nejen udržovat stávající životní standard, ale jej i zvyšovat.

Evropský model sociálního státu – do cca. 30 let mi stát přispívá na „bezplatnou“ zdravotní péči a vzdělání, pak nějakých 30-35 let pracuji a platím daně, a pak v penzi žiji ještě nějakých 20 let a stát mi platí důchod – je udržitelný je tehdy, když „do systému“ přicházejí stále další a další mladí lidé v počtu alespoň tom, jaký je počet jejich rodičů. Ale když ten počet mladých je menší než počet stávajících, tvorba bohatství stagnuje a tento sociální model je neudržitelný. A řešením není imigrace levné pracovní síly jednak proto, že v důsledku humanitární politiky sjednocování rodin s mladými produktivními lidmi, legálními imigranty, kteří více bohatství vytvářejí než od státu čerpají, přicházejí i jejich příbuzní, kteří z objektivních důvodů (příliš mladí, příliš staří) více dávek čerpají než produkují daní; a jednak proto, že přílišná imigrace z jiných civilizací vyvolává kulturní střety a třenice a vede ke společenským konfliktům.

Řešení existuje

Tento stav evropské demografické nouze a z ní plynoucí stagnace blahobytu nemá žádné jednoduché elegantní řešení, tento problém nastupující relativní chudoby Evropy (relativní v souvislosti s donedávna jejím nepoměrným bohatstvím vůči Třetímu světu) nelze odstranit mávnutím žádného kouzelného proutku. Lidé Evropy, sekularizovaní, hodnotově liberální a politicky spoléhající na sociální stát prostě naletěli a uvěřili falešným prorokům. Uvěřili tomu, že si mohou žít v blahobytu, nemít dost dětí, do nichž a jejich výchovy by museli investovat hodně peněz, času i energie, ale pak se v dlouhém důchodu mohou těšit vysokým důchodům (kdo je ale bude platit, když mnozí, většina, se rozhodla dostatečný počet dětí nemít?). Uvěřili falešným prorokům a my konzervativci jsme tady od toho, abychom jim říkali nepříjemné pravdy. Ano, jsou to pravdy a ano, jsou nepříjemné.

Řešením je jako většinou čas. Vše zahojí čas. Generace, jež naletěly falešným prorokům, přirozenou cestou odejdou. A s nimi odejde i jejich životní styl, jejich „ne-potomkové“. V populaci zbudou ti, kdo z různých důvodů, především náboženských, jsou ochotni mít potomků spíše více než méně, dobře je vychovat, aby byli produktivními lidmi. A když tito získají v populaci většinu – tím myslím, že tento životní styl rodinných hodnot a silných, početných rodin se stane většinovým – pak společnost může být opět na cestě k mnohem intenzivnější tvorbě bohatství. Budou tady totiž ti, kdo budou bohatství tvořit.

To je fundament našeho světonázoru v situaci současné ekonomické a sociální krize. Na závěr jen dvě poznámky.

Ta první: Je irelevantní, že „civilizace bílého muže je minimálně co do početního zastoupení ve světě na ústupu.“ Jiné civilizace nemůžou za to, že bílí lidé se rozhodli mít málo potomků. To je vina jen bílých lidí. Ale hlavně: o barvu pleti přeci vůbec nejde, jde o hodnoty! Stejně jako je českým konservativcům bližší bavorský křesťanský demokrat než český komunista, tak je nám i bližší člověk jakékoli barvy pleti tmavší než naši, pokud vyznává hodnoty lidské důstojnosti a svobody, než kterýkoli modrooký, blonďatý, „árijský“ nacista. Barva pleti člověka podstatná není, a to vůbec; hodnoty a názory, které zastává, však podstatné jsou, a to zásadně.

Poznámka druhá a poslední: Může nám být namítnuto, že příliš kritizujeme ostatní – kritizujeme politický a ekonomický socialismus, hodnotový a morální relativismus (nemluvě o nacismu a komunismu), ale že málo předkládáme konkrétní politickou vizi správné, spravedlivé společnosti.

Tato námitka je do značné míry pravdivá. My nejsme ti, kdo chtějí lidem diktovat, dekretovat a nařizovat jejich životy. Společnost se podle nás má vyvíjet svobodně a spontánně. A je v pořádku, když se vyvíjí kamkoli, pokud jsou v ní přítomny určité fundamentální hodnoty.
Hodnoty jako svoboda, rodina, poctivá práce – a víra, naděje a láska. Vždy víra, naděje a láska. A z těch tří největší je láska.

Ve zkrácené podobě vyšlo v Lidových novinách, 7.2.2014. Převzato se souhlasem autora. Mezititulky redakční.