Bratrství – jak, jaké, koho, s kým – a za jakou cenu?

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 2. 2014 16:19

Napsal Roman Joch

Česká pozice přinesla zajímavý rozhovor s prof. Petrem Drulákem, který rozhodně stojí za přečtení. Komentář Romana Jocha si můžete přečíst v tomto článku.

Zajímavá shoda

Drulák, člověk demokratické levice, je při hodnocení liberálního kapitalismu ještě velkorysý, chce jej reformovat leč zachovat. Jeho souputníci z levice radikální jsou mnohem drastičtější, za všechna možná a nemožná zla podle nich může „neoliberalismus“, který nechtějí reformovat, ale nahradit něčím jiným, lepším, tj. odstranit, zničit.

Druláka mrzí, že dnešní společnost je příliš egoistická, sobecká: „…liberální systém, jak je nastaven, velmi dobře vyhovuje egoismu, tomu egoistickému v nás.“ Přitom ale – a tady ta umírněnost: „Logika soutěže je pro svobodnou společnost důležitá.“ Jenže: „Paradoxně však, aby liberální kapitalistická společnost vzkvétala a nezničila sama sebe, potřebuje prvky, které nejsou kapitalistické či jsou dokonce v rozporu s kapitalismem… Jinak řečeno, část populace by neměla respektovat kapitalistickou logiku peněz, soutěže a egoismu, pokud má jimi zastávaná oblast společnosti fungovat. U vojáků je to extrém, protože vojáci jsou připravení v určitém momentu dát oběť nejvyšší, položit život, což je z hlediska kapitalismu nerozumné. Nicméně to, co platí pro vojáky, platí v méně vypjaté podobě pro policisty, učitele, lékaře, ženy, které se vzdaly kariéry a vychovávají děti.“

Prozatím Drulák neřekl nic, s čímž bych já, člověk pravice, nesouhlasil. Dokonce souhlasím, a to výrazně, i s tím, co Drulák řekl následně: „Musíme mít hodnotový systém, který tyto lidi dokáže ocenit. A nejen je, ale každého, kdo se podílí na prosazení zájmu společnosti v oblastech, které kapitalismus neumí ocenit – ať už jde o zajištění bezpečnosti, ale i živou kulturu, výzkum, společenský aktivismus.“

Nebezpečí iluzí

Trochu nesvůj se už ale cítím u Drulákem navrhovaného řešení, kterém je jakási obnova, renesance či restaurace bratrství. Ideálu a praxe bratrství. (Bratrství jako v tom heslu Velké francouzské revoluce „svoboda, rovnost, bratrství“). A pak už za úplnou iluzi, a to nebezpečnou, považuji Drulákův názor, že prý „…obroda liberálního kapitalismu – obroda bratrství – vzejde z protestních hnutí. Proč? Protože mohou bratrství – péči, lásku, uznání druhého, službu – nabídnout. Jsou to neegoistické sítě lidí, kteří se snaží o nápravu nějakého segmentu společnosti a jsou schopní svoje požadavky přenést do veřejného prostoru a působit politicky.“ Proč se cítím nesvůj u termínu „bratrství“ a proč to poslední očekávání či doporučení považuji  za iluzi a to dokonce za nebezpečnou? K tomu pár poznámek.

Za prvé, Drulák v umírněné podobě – a radikální levice (např. ProAlt, deník Referendum) ve vyhraněné podobě – považují liberální kapitalismus, „neoliberalismus“, za náchylný k sobectví a egoismu či dokonce sobectví a egoismus ztělesňující a s ním identický. A pravda, v případě některých stoupenců či aktérů liberálního kapitalismu je to i pravda. Avšak nikoli všech a na základě své zkušenosti mohu říci, že ani ne většiny. Ten spor není altruismus, solidarita, socialismus na jedné straně versus egoismus, sobectví a liberální kapitalismus na straně druhé. Většina klasických liberálů, libertariánů, „neoliberálů“ či liberálních konzervativců, které znám, nemá nic proti solidaritě, pomoci bližním, a péči o komunitu, jen chtějí, aby to nebylo povinné, státem diktované, vynucované, přikazované a donucované. Chtějí, aby to bylo dobrovolné a svobodné. Takže ten skutečný spor je o to, zda solidaritu a pomoc bližním má diktovat stát prostřednictvím zdanění a přerozdělování, anebo zda to mají lidé dělat sami, dobrovolně, jako svou ve svém svědomí nahlíženou morální povinnost a službu ostatním, komunitě. Zda solidarita je ctnost, tedy aby ctností byla, musí být dobrovolná a svobodně zvolená, anebo zda je synonymem pro státní diktát a přerozdělování. Zda pomoc našim bližním v nouzi má být povinností morální, anebo legální. A většina liberálů a libertariánů nemá nic proti pomoci chudým, solidaritě a službě komunitě, dokonce jsou pro, a někteří silně pro, jen si myslí, že stát se do toho nemá co plést, neboť by to pak bylo buď omezením svobody, nebo neefektivním, nebo jen účelovou fraškou jak socialističtí politici získají na sobě závislé segmenty elektorátu. Myslí si, že to prostě mají dělat lidé samotní, jako jednotlivci nebo ve svých dobrovolných a přirozených komunitách.

Za druhé, to slovo „bratrství“ je znepokojující z těchto tří důvodů. Jednak prvními dvěma bratry byli Kain a Ábel a všichni víme, jak ten druhý dopadl a co mu provedl ten první. Od té doby je dobré se mít na pozoru před každým, kdo mi tvrdí, že je mi bratrem. Tím se dostáváme k tomu, jak nám Leonid Brežněv v roce 1968 poskytl „bratrskou pomoc“ a jak jsme měli mít „bratrství se Sovětským svazem na věky věků a nikdy jinak“. No a konečně heslo „svoboda, rovnost, bratrství“, které jinak zní hezky, používala jakobínská tyranie ve Francii v letech 1793-94 během Velkého teroru a v praxi znamenalo rovnost hlav gilotinou odseknutých od trupů, svobodu žádnou a bratrství těch, které pod gilotinu na kárách vezli: na těch kárách, ať už šlechtici, duchovní, měšťané či sedláci, v daném momentu byli všichni bratry a sestrami. Nevím, zda o takovéto „bratrství“ stát. Prostě slovo „soudruh“ kdysi mohlo hezky znít, ale komunismus jej zdiskreditoval. Svastika mohla být zajímavým symbolem a starořímský pozdrav se zdviženou pravicí důstojným a čestným pozdravem, ale nacismus je oba zdiskreditoval. A nevím, jak vám, ale mně každopádně jinak sympatické heslo „svoboda, rovnost, bratrství“, jakobíny zdiskreditované, zní jako výsměch každého z těch tří ideálů.

No a konečně za třetí, Drulák (a radikální levice) jaksi zapomínají uvést hlavní důvod egoismu, radikálního individualismu a atomizace současné masové společnosti. Vždy za ten důvod považují kapitalismus a „neoliberalismus“ a já uznávám, že někteří kapitalisté a libertáriáni jsou skutečně sobci a individualisté. Ale jak jsem uvedl v poznámce první, netýká se to všech, a zároveň ani v kapitalismu ani v liberalismu není nic, co by lidi nutilo takovými být. Za atomizaci a radikální individualismus současné masové společnosti může primárně něco jiného. Co? O tom za chvíli…

Zajímavá podobnost

Petr Drulák v těch svých pasážích, ve kterých nejsilněji varuje před excesy liberálního kapitalismu a egoismem, zní téměř jako… Irving Kristol! Ano, Irving Kristol, zakladatel a „kmotr“ amerického neokonzervatismu, který jako mladík byl pár měsíců trockistou, pak několik dekád člověkem demokratické levice, nejdřív demokratickým socialistou pak centristickým demokratickým liberálem, až se nakonec na přelomu 60. a 70. let 20. století stal neokonzervativcem.

Což znamená co? Znamená to, že považoval demokracii i kapitalismus churchillovsky za „velice špatné, leč lepší, mnohem lepší, než cokoli alternativně existujícího nebo cokoli, co bylo doposud vyzkoušeno.“ S jednou podmínkou ovšem: demokracie (politická svoboda) a kapitalismus (ekonomická svoboda a schopnost produkovat bohatství) mají v sobě přítomen sebe-destruktivní prvek: touha po moci a touha po bohatství, pokud nejsou korigovány morálkou, konkrétně tradiční morálkou, což znamená tou židovsko-křesťanskou, nakonec povedou ke zničení demokracie i kapitalismu.

Jinými slovy, demokracie a kapitalismus mohou dobře fungovat jen v morálním, ideálně náboženském židovsko-křesťanském (nebo konfuciánském, nebo v případě elit stoickém) rámci. Bez něho časem požerou samy sebe.

Náboženství, patriotismus, rodina

To mi na Drulákovi (a radikální levici) chybí nejvíce: levicová sebereflexe, jak levice, konkrétně morálně-kulturní (lépe řečeno nemorálně-antikulturní) levice přispěla k atomizaci společnosti, k radikálnímu individualismu a sobectví („…já, já, já, jenom já, mé ego, mé pocity, mé touhy, mé slasti über Alles!).

Co nejvíce historicky vedlo lidi ke starostem a péči o věci přesahující jednotlivce a jeho ego? Ke službě tomu, co je větší než já a mě přesahuje? K nemyšlení jenom na sebe? Všichni víme, co. Tři fenomény či instituce: náboženství, patriotismus, rodina.

A jaký byl či je postoj levice za poslední půlstoletí vůči všem třem? V lepším případě pohrdavý, v tom horším a mnohem častějším otevřeně nepřátelský. Náboženství je vnímáno jako v lepším případě předsudek, v horším jako padoušství. Patriotismem je levicí pohrdáno a on sám je jí vysmíván (stejně jako náboženství); je jí viněn z válek a jejich rozpoutání; přičemž za ně patriotismus správně chápaný pochopitelně nemůže; rozpoutaly je militarismus, nacionalismus a totalitarismy, z nichž jeden byl silně a radikálně levicový (komunismus) a ten druhý (nacismus) měl v sobě přinejmenším silné levicové prvky. Patriotismus je však to, díky čemuž v těch válkách ti napadení a svobodymilovní nakonec poraženi nebyli, nýbrž zvítězili.

No a rodina, tato nejrealističtější přirozená škola, v níž se lidé už od nejútlejšího věku učí soužití různých povah, toleranci a vzájemné pomoci – tedy opaku egoismu – jaký je postoj levice k ní? O válce současné socialistické, liberální a feministické levice proti tradiční rodině s otcem, matkou a dětmi, proti její svobodě a autonomii od přílišných státních zásahů a regulací, víme všichni. Agendou současné levice je co nejvíce rozbít kompaktnost rodiny, co nejvíce její členy individualizovat a navázat každého z nich přímo na stát a státní podporu a tak omezit jejich vzájemnou závislost na sobě samých v rámci rodiny. Právě toto levicové úsilí rozbít autoritu rodičů nad dětmi v rodině a vzájemnou jednotu a kompaktnost manželů; zničit rodinu coby společenskou jednotku a nahradit ji jen jejími jednotlivými, individualizovanými členy ve stejném, rovném a závislém vztahu ke a na státu je hlavním zdrojem individualismu (a egoismu) způsobeného politickými tlaky v současnosti.

Prostě intelektuální levice svým bojem proti morální autoritě vně jednotlivce, proti tradičním či náboženským hodnotám a objektivnímu morálnímu řádu dosáhla toho, že v masové společnosti zbyla nahá atomizovaná individualistická ega, z nichž každé si je suverénem svého života a arbitrem dobra a zla pro sebe.

A pak má levice tu drzost vinit z egoismu a individualismu liberální a konzervativní pravici?

Co říká zkušenost

Když se podíváte na velice kapitalistické, leč religiosně silně ortodoxní komunity: ortodoxní židy všude, konfuciánské Číňany se silným rodinným cítěním a podnikavostí po celém světě, kdysi silně protestantské Nizozemí, Anglii, Skotsko či Spojené státy, katolická města ve Flandrech či v severní Itálii, Bavorsko po druhé světové válce – vidíte všude historicky silného ducha i praxi kapitalismu, ale zároveň silnou náboženskou ortodoxii a rodinné hodnoty pronikající společností – a žádný egoismus či radikální individualismus, nýbrž silné komunity se svépomocí a pěstováním kultury a umění – a to vše, prosím, bez otravujícího, buzerujícího, regulujícího a přerozdělujícího státu v každodenním životě lidí. Pak si uvědomíte, že za egoismus nemůže ani tak ekonomický individualismus (kapitalismus), jako spíše individualismus morální a hodnotový.

Takže toto je důvod, proč nevěřím, že duch opravdového bratrství přijde skrze politiku, politickou akci a státní moc. Doufat v to, jak v to zřejmě doufá Drulák, je nepoučit se z historie a přivolávat duchy jakobínů, komunistů a nacistů – ti všichni taky chtěli bratrské komunity, ale vynucené a vnucené státní donucovací mocí! Je to iluze naivní, ale i nebezpečná zároveň.

Skutečné bratrství a minimalizace egoismu ve společnosti nastane, pokud vůbec, realisticky jen prostřednictvím náboženského či duchovního oživení, pokud přijde (což není jisté). Tedy kdyby lidé na naši levici chtěli, aby společnost byla méně egoistickou a individualistickou, pak by měli požadovat nikoli rozsáhlejší stát, nýbrž usilovat o to, aby se židé stali více židovskými a všichni ostatní více křesťanskými (nebo konfuciánskými či stoickými, je-li libo).

Kdo nám dnes přednáší o morálce?

No a pak je tady ještě jeden důvod, proč vůbec nevěřím Drulákovu očekávání a tezi, že současná protestní sociální hnutí jako Occupy Wall Street, Indignados, atd. přinesou obrodu liberálního kapitalismu, obrodu bratrství, neboť prý „mohou bratrství – péči, lásku, uznání druhého, službu – nabídnout. Jsou to neegoistické sítě lidí, kteří se snaží o nápravu nějakého segmentu společnosti…“

Jenže jak kdysi moudře pravil už Konfucius: „Muži dávných dob, když chtěli ve svých státech dobrou vládu, nejdřív si udělali pořádek ve svých vlastních rodinách.“ Co platilo tehdy, platí i dnes, a bude platit navždycky. A co platilo či platí pro muže, stejně a rovně platilo, platí a platit bude i pro ženy (abychom učinili „genderové rovnosti“ zadost). Většina lidí v těchto sociálních protestních hnutích je však silně moralistní a moralizující, leč s odporem vůči morálce a morální autoritě vně nich samých. Vůči morálce a morální autoritě je anarchistická (byť, pokud jde o stát a státní moc, ty požadují jako řemen). A v důsledku tohoto svého morálního anarchismu má většina lidí v těchto protestních sociálních hnutích své osobní životy rozervané, neuspořádané, chaotické.

A podle Druláka mají nás všechny ostatní poučovat o tom, jak máme žít, a vést nás k lepšímu životu. Jsou to ti praví?

Text vyšel v upravené podobě na www.ceskapozice.cz pod nazvem „Nebezpečné iluze Petra Druláka o bratrství“. Převzato se souhlasem autora. Mezititulky redakční.