Vychovávají je samí zrádci

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 4. 2015 13:56

Napsal J. R. Nyquist

Před lety, v roce 1996, vydala první dáma Hillary Clintonová knihu „Vychovává je celá vesnice“ [It Takes a Village]. Vzhledem k politické subkultuře velezrady, z níž se vynořila sama Clintonová, by kniha dostala ostřejší pointu, kdyby ji přejmenovala na „Vychovávají je samí zrádci“. Právě taková je totiž naše nynější určující zkušenost, právě tím se vyznačuje náš národní vzdělávací program. V tomto okamžiku, kdy čekáme na zprávy z Moskvy – po úkladné vraždě Borise Němcova se Putin a další pohlaváři s desetidenními intervaly vytrácejí – máme příležitost vyrukovat s otázkou, na kterou nepomyslí nikdo: jaká je psychologická souvislost mezi zrádci v USA a permanentními ztracenými existencemi v dnešní moskevské maškarádě?

Zrada universit

List Los Angeles Times nedávno psal o Kalifornské univerzitě v městě Irvine: “Nenávidí irvinská Kalifornská univerzita americkou vlajku? Ne zcela.“ Asi deset dní před napsáním tohoto článku vydala zákonodárná rada „Sdružení studentů“ této univerzity rezoluci o odstranění americké vlajky z kanceláří studentského vedení, protože podle nich „vlála a vlaje tam, kde je znamením kolonialismu a imperialismu“. Tak se praví v rezoluci, která byla přijata šesti hlasy proti čtyřem. V sobotu po hlasování vydala univerzita formální stanovisko, podle nějž zákonodárná rada „jednala pomýleně“. Rozhodnutí přijaté šesti hlasy proti čtyřem bylo pro mnoho normálních studentů urážkou, takže se strhla bouře protestů; jen málo protestujících však rozpoznalo, že zdrojem rozhodnutí byl hluboce vštípený impuls nabádající k velezradě, jen málokterým došla zákeřná psychopatologie univerzitního studentského vedení. Šlo o vzdělané dospělé lidi, sice mladé, ale ve všem ostatním mravně odpovědné za své jednání. To, čemu dali průchod, nebyla pomýlenost; byl to antiamerikanismus. Šlo tudíž o projev bláznivosti, nikoli o rozhodnutí psychicky normálních lidí.

Co to odhaluje? Že na našich univerzitách působí patologický živel. Na většině našich univerzit k tomu ani není třeba dávat vlajku pryč; daleko užitečnější je klamat svět tím, že se vlajka nechá na místě a všechno zůstane jakoby při starém, ale bez původního významu a ducha. Na humanitních a společenskovědních fakultách, kde svoboda myšlení je tím nejdůležitějším, najdeme mezi fakultními pracovníky a těmi, kteří po dosažení univerzitní hodnosti pokračují ve studiu, více nenávisti k americké vlajce než lásky k ní. Vím to z vlastní zkušenosti: sám jsem v letech 1986-1989 na irvinské Kalifornské univerzitě studoval. Profesoři tam hlásali marxismus, aktivně agitovali mezi studenty, které mohli získat pro marxistické ideje, kdežto antimarxistům bránili v postupu. Tehdy se to dělalo potichoučku, administrativní cestou. Když ses odvážil pozvednout hlas ve prospěch Ameriky nebo ekonomické svobody, vystavil ses pronásledování. Měl jsi po reputaci. Je výhodnější zavírat před tím oči a zakusit to na vlastní kůži je dost nepříjemné; proto se těch, které si vedení vybralo k pronásledování, nikdy nikdo nezastal: Nechali jim pozkazit život – nikdo se neodvážil zakročit. Kdo by si, konec konců, přidělával problémy? Tady máte tichounké zastrašování vybraných jedinců v celé kráse. Když jsem na této univerzitě jako asistent učil, vyžadovala se přísaha věrnosti ústavě Spojených států a kalifornské ústavě. Složil jsem ji; a žasl jsem, kolik jich ji dokázalo složit a pak porušit, aniž by to mělo následky. Marxismus, který se tam tak nadšeně podporoval, totiž je – a vždycky byl – nepřátelský vůči takovým „měšťáckým ústavám“, jaké máme v USA a v Kalifornii. Zeptal jsem se dvou jiných postgraduálních studentů, zarytých levičáků, jak mohli tu přísahu složit s čistým svědomím. Oba mi dali stejnou odpověď: „Ále, ta přísaha, to je jenom legrace.“ Nač by ji brali vážně, když to nedělal nikdo? Správa ani fakulta k přísaze nikoho nenutila, ale byla benevolentní, když ji někdo odvolal nebo si ze zbabělosti našel jiné východisko. Chcete-li vědět, jak nepřátelé Ameriky ovládají naše univerzity, tady máte odpověď. Je více než pravděpodobné, že valné většině profesorů irvinské Kalifornské univerzity, kteří nechtějí dát americké vlajce vale, jde jen o to, aby zabránili většímu skandálu, protože kdyby si na to posvítil někdo z řad veřejnosti, vyšlo by najevo, že tato univerzita patří k mnoha školám, kde vládne velezrada. Takový chytrý zrádce se umí za vlajkou schovat. Kdyby ji odstranil, přivolal by nežádoucí pozornost k tomu, co se na škole děje. Inu ano, mládež vychovávají samí zrádci...

Hrátky moskevských ničemníků

Kdo má ale z té velezrady prospěch? Kdo sklidí její plody? Která moc chce obrátit Američany proti nim samým a zmocnit se místa, které náleží Americe? Vrací nás to do Moskvy: 13. března se na tamní Rudé náměstí vevalila tajemná kolona nákladních aut. Putin se už deset dní neukázal na veřejnosti. Vedoucího kanceláře ruského prezidenta Sergeje Ivanova už od 27. února nikdo neviděl (to se dalo ověřit). Sergej Stěpašin, jehož úkolem je v impériu urovnávat spory, odletěl před několika dny pod nějakou záminkou na Ural – nu ano, do těch strategických hor, kde je tolik podzemních měst a bunkrů. Mezitím prý do Ruska tajně dorazil severokorejský premiér. Jak si tedy celou tu aktivitu máme vyložit? Nu, ten konvoj tajuplných náklaďáků by se snad dal vysvětlit tím, že se na Rudém náměstí náhle buduje obrovská tribuna se stovkami sedadel. Co že se to chystá? Ovšem, nejspíš první výročí anexe Krymu. Tento víkend měla ruská veřejnost a novináři uslyšet z Kremlu „důležité sdělení“. Možná to měl být onen „šokující“ televizní dokument v neděli v deset hodin večer moskevského času, v němž prezident Vladimir Putin líčil loňskou ukrajinskou revoluci jako násilný převrat „zosnovaný našimi americkými přáteli“. Ruský vůdce obvinil Spojené státy z vyzbrojování a výcviku nacionalistických povstalců na západní Ukrajině, v Polsku a v Litvě. Podle Putina je dobrý důvod k obavám z otevřeného amerického útoku na Rusko; on, Putin, prý to nebezpečí cítil a proto se připravil aktivovat ruské jaderné bojové hlavice.

Samé lži, ovšem. Žádná americká intrika pro vyzbrojení ukrajinských revolucionářů neexistovala. Nic se neví o nějakém Obamově plánu či schválení převratu v Kyjevě. K čemu došlo na Ukrajině bylo podle všeho spontánní. Ano, lidé, kteří uspořádali vítězné demonstrace na Majdanu, žádali americké představitele o radu. A ti se opravdu pošetile zapletli do debat o vytvoření nové ukrajinské vlády. Nedošlo však přitom k žádnému americkému převratu. Řekněme si na rovinu, vláda ani lid Spojených států nemají na Ukrajině ani v Rusku nějaké zvláštní zájmy. Nebo velice málo – berte to od někoho, kdo o tom soustavně píše. Už dávno jsou všichni zajedno v tom, že na Rusku nezáleží, takže nikoho nic doopravdy nemotivuje, aby proti němu něco podnikl, a hlavní město Washington má až po krk jiných starostí. Tudíž by bylo možno Vladimiru Putinovi říci: „Vás se to netýká.“

Příznivý pohled amerického prezidenta

Někdo z nás by si třeba přál, aby se věnovala větší pozornost porušeným slibům z let 1989-91, kdy probíhaly protikomunistické revoluce; jenže jsme dost realističtí, abychom věděli, že americká vláda nemá zájem provokovat Rusko. Máme vládu, která provádí politiku appeasementu a umíněně se vydala cestou jednostranného odzbrojování. Je to vláda, která by ráda ve Spojených státech zavedla socialismus a nevynechá pro to jedinou příležitost. Vzhledem k tomu, že skutečnost je taková, a při takové prezidentské osobnosti jako je Barack Obama, je obviňování americké vlády z nějakých imperialistických plánů týkajících se Ukrajiny prostě neuvěřitelné. Kdykoli se Barack Obama objeví na veřejnosti, vyjadřuje se o americké vojenské moci s přesně stejným opovržením jako Putin. Vykonal tak pro její oslabení za šest let víc, než Putin za čtrnáct. Představu, že se Obama nějak zásadně liší od Moskvy, zcela otevřeně vyvrací videozáznam rozhovoru ruského a amerického prezidenta na summitu o nukleární bezpečnosti v roce 2012. „To jsou mé poslední volby“, řekl Obama. „Po nich  budu mít víc možností.“ Načež se rukou dotkl ruky prezidenta Medvěděva a ten odvětil: „Rozumím. Budu Vladimira informovat.“

A dnes si Vladimir představuje, že uvěříme v nějaké úkladné plány prezidenta Obamy na zničení Ruska. Ano, právě toho Obamy, který poslal Churchillovu bustu zpátky do Anglie; právě toho Obamy, který nesnáší Netanjahua. Ano, tohohle Obamy – toho chameleónského kšeftaře, který počítá s povolením bomby Íránu a jehož cílem je snížit americkou jadernou výzbroj „na nulu“. No ovšem, to je ten, kdo spřádá intriky na zničení Ruska. A nepochybujte, že milióny lidí tuhle neuvěřitelně stupidní lež spolknou – slyšely přece, že americký vojensko-průmyslový komplex je na postupu. Co ovšem ty miliónové zástupy nevidí a asi neuvidí nikdy je to, že každý diktátor vždycky obviňuje svou oběť z darebáctví, k němuž se chystá sám. Zrovna tak obviňoval Napoleon Anglii, že chce ovládnout Evropu, Hitler Židy, že se snaží vyprovokovat Druhou světovou válku – a právě tak dokonce obviňovali komunisté Západ z podněcování války studené. Kdykoli diktátor tvrdí, že se jeho oběť chystá udělat to či ono, psychologie totality vám řekne, že jde o plány samotného diktátora!

Pokud tedy ruský diktátor vystoupí v televizi a obviní Ameriku z pokusu zničit Rusko, je to velice zlé znamení. Ospravedlňuje si tak řečnicky budoucí útoky na Ameriku. Kdykoli se tedy od nynějška na vaší televizní obrazovce objeví nějaký takový pozornost odvádějící nesmysl, půjde ve skutečnosti o bunkry, bojové hlavice a rakety. Proto můžeme teď ve zrádcích, kteří chtěli odstranit z areálu irvinské Kalifornské univerzity americkou vlajku, rozpoznat následný účinek čehosi, co svým magickým kouzlem už působí – něčeho, co už do značné míry odzbrojilo oběť ruského tyrana, vykládajícího veřejnosti, proč je vlastně nutno vymazat Spojené státy z mapy.

Ani bláznivost není nekonečná

Jenže i když se té neuvěřitelně stupidní lži dostane víry, bude těch, kteří neuvěří, pořád dost a dost – odolají tomu dokonce celé světadíly! Není přece možné, jak upozorňoval Abe Lincoln, „dělat si po všechny časy ze všech lidí blázny.“ I v neuvěřitelně stupidní lži, byť módně převlečené za takového „přešitého krejčího“ Sartora Resarta, a to někým, kdo se vydává za profesora Diogena Teufelsdröckha (jde o narážky na postavy románu Thomase Carlyla – pozn. překl.), nakonec lidé – zvláště ti, kteří si zachovali zdravý rozum – rozpoznají skutečnou lež. V roce 2009 vystoupil Aleksandr Dugin – ruský politický „filosof“, který rovněž aspiroval na titul profesora Teufelsdröckha – s knihou „Čtvrtá politická teorie“, jasně napsanou pro ospravedlnění budoucí globální války proti USA. Její autor, otevřený představitel válečné kremelské strany, je hnusné a odporné individuum – loni kolovala po Moskevské státní univerzitě petice požadující propuštění profesora A. G. Dugina z fakulty. Rektor ji dostal s podpisy více než deseti tisíců studentů (Bůh jim žehnej!). Podrobnosti o tom, jak Dugin z univerzity odešel, zatím nejsou objasněny, ale už tam neučí. Tolik jen pro ilustraci, že dokonce i v Rusku mohou normální lidé zvítězit nad zlovolnými darebáky. Ano, v Rusku se najdou dobří lidé, stejně jako v Americe, a ti mají stejné cíle i aspirace (ať si třeba Putin tvrdí opak).

Duginův pokus – alespoň prozatím – selhal. Jeho akademicky učesané argumenty pro vymazání USA z mapy musely ustoupit praktičtějším Putinovým televizním akcím. Odborníci na propagandu už dávno pochopili, že složitá argumentace, intelektuální důkazy a vědátorsky komplikované rozpravy budí v lidech podezření. Chtějí něco, co jde pěkně od srdce. A hlavně dávají přednost vystoupením před kamerami; Putin takovou práci odvedl. Kdo, prosím vás, stojí o intelektuální vývody, když se staré lži stále nahrazují novými? Dodávat takovému procesu zdání jemné intelektuální propracovanosti, s tím by bylo moc práce. A navíc – musíme si uvědomit, že ruští studenti MSU, byť i vlastenecky zaměření, poznají ničemu, když ho vidí. Cílem jejich vlastenectví není výbuch vodíkové pumy svržené na město Washington, protože se narodili v době, kdy už studená válka byla minulostí, a tak se dívají na svět normálníma očima. Ti nejlepší z nich vědí, že jim Amerika přeje jen dobro, že nemá v úmyslu je zničit. Že tam nikdo k válce nevyzývá, protože by si tím nezískal popularitu. Není to už samo důkazem? Naši Duginové – političtí psychopati – říkají v podstatě totéž co on, svým hlasováním proti americké vlajce v areálu americké univerzity se ztotožňují s Putinovým akademickým oblíbencem. Je to opravdu tak jednoduché. Nikdo u nás nechce bombardovat Rusko, neboť naši političtí pomatenci mají stejný způsob uvažování jako ti ruští: všichni tihle pomatenci jsou zajedno v tom, že zemí, kterou je třeba zničit, není Rusko, nýbrž Amerika. Je to k pochopení? Nesporně je to klíč k celé té záležitosti.

Moc je drogou lidí zvláštního ražení

Lidé jsou sice různí a proto je i Amerika zemí, která má své chyby – je však přesto symbolem svobody. Přesněji – je pokusem o svobodu, kde průměrný člověk může žít slušným životem, kde se umlčuje hlas politických fanatiků a jejich ideologie se setkává s nedůvěrou, kde se dokonce i demagog musí kontrolovat a vyjadřovat se přímočaře po selsku, jak je u nás zvykem. Totalitní darebáci, kteří touží po slávě, se v takovém politickém ovzduší nemohou prosadit. Pokud se někdo takový uchází o úřad a zvolí ho, dočká se ponižování od kritiků a je puzen k úplatkům. Jenže korupcí se mu v krajním případě podaří poškodit ústavní mechanismus v nepatrné míře nebo může podpořit některé škodlivé zákony. Nemůže se však stát diktátorem aniž by se vystavil zatčení a soudnímu postihu. Dosáhnout moci a slávy u nás v politické oblasti nelze – kdo hledá něco takového, dočká se v závěru jedině pokoření. I při sebevětší oblíbenosti a sebeslibnější prezidentské kariéře ho nakonec zruinuje nepřátelský tisk. Clinton, Bush, Obama – ti všichni zastávali prezidentský úřad po dvě období – a skončili nakonec fiaskem, ve stále dusivějším sevření kritiky a skandálů. Pro každého politického totalitáře se z takového poltického systému vyklube něco jako vězení. Pokořováním našich nejmocnějších politiků se realizuje svoboda nás ostatních. Lidé si zachovávají svobodu tím, že adepti moci jsou nuceni žít v akváriu. Marxista, nacista, fanatický muslim – ti všichni takový systém nenávidí a sní o tom, že ho rozdrtí na kusy. V žádné z jejich ideologií totiž nejde o ideje. Jde v nich o moc a o to, stát se středem pozornosti. Není tedy nic překvapujícího na tom, že zdejší ničemové i ti v Rusku jsou úplně stejní. Všichni nenávidí Ameriku. Jak to napsal Sam Vaknin v knize Zhoubná sebeláska:

„Narcista je lidské kyvadlo, které visí na nitce vlastního falešného já. Kolísá mezi krutou, zlomyslnou hrubostí a sametovou, plačtivou, cukerínovou sentimentalitou. Všechno je to napodobenina, pravděpodobnost, faksimile, které má případného pozorovatele oklamat a vycucat z něho kýženou drogu: tou je pozornost jiných lidí, odezva, která trochu podepře jeho křehký myšlenkový domeček z karet...

Narcista má o sobě sice jen na předpokladech založené, zato pevné přesvědčení, že je všemohoucí, vševědoucí, všudypřítomný, skvělý, dokonalý, neodolatelný, imunní a nepřemožitelný. Všechna opačná sdělení vytěsňuje, upravuje nebo zcela vyřazuje.“

Nazveme-li takového člověka ničemou, zdaleka to nepostihuje vše. Narcista a psychopat se zmítá mezi mlácením okolo sebe a „patologickou, vše požírající závistí“. Hluboko v ničemovi tkví nenávist k sobě samému a pochybnost o vlastní hodnotě. Tím se vysvětluje jeho potřeba absolutní moci jako cesty k absolutnímu a neomezenému sebepotvrzení. „Narcisté pátrají po nových obětech jako tygři po nové kořisti, jsou hladoví, neustále dychtí po uctívání, obdivu, přijetí, uznání,“ napsal Vaknin. Politická moc působí na takového člověka jako uklidňující balzám. „Mnoho narcistů nakonec upadá do bludů, stávají se z nich schizofrenici či paranoici,“ dodal Vaknin. A někteří narcisté vstupují do politiky, přidávají se k některému z totalitních hnutí nebo ke gangu zločinců – a stávají se z nich diktátoři. To jsou ti největší a nejnebezpečnější tygři ze všech.

Proto si takový ničema – zločinec v úloze totalitního politika (Putin) – nalézá intelektuální poskoky jako Dugin, aby pro něj vynalézali chvástavé politické teorie, například onu „Čtvrtou“, které jsou pouhou apologetikou pro útok na normální společnost, na svobodu, na pokojný život obyčejných lidí všude na světě. Za tím účelem a se záměrným zjednodušením se Amerika stává jejich přirozeným fackovacím panákem, cílenou obětí, předmětem závisti a opovržení – a cílem jejich strategické zlovůle. 15. března 2015 – v den, kdy píši tento článek – předvádí ten prezidentský skřet v ruské televizi svou termonukleární zmužilost; je to jeho kompenzace, neboť sám je jen dalším z těch zpropadených šílených ničemů – jako onen agresivní mrňous Stalin nebo neméně zakrslý Lenin. Čeho je zde tak asi třeba? Možná nějakého velkého agresivního chlapíka, který by to škodlivé skřetí plémě vymetl z ruského jeviště. Mohl jím snad být Boris Němcov, jenže toho na moskevské ulici odstřelili. Úkladný vrah po něm prý čtyřikrát vypálil zezadu. Tím konečným zbabělcem ovšem není člověk, který střelil bezmocného muže do zad; je jím zcela bezpečně ten zakrslík, který v ruské televizi hází špínu na Ameriku a jehož režim vládne mnoha politickým vraždám. Je smutné že Putinova chytrácky zinscenovaná nepřítomnost postavila do středu události vraha, kdežto Němcova, který mu padl za oběť, vytlačila z paměti veřejnosti; a přitom je to všechno ve skutečnosti o vás, viďte, Vladimire? Ach ano, opravdu. V Americe, stejně jako v Rusku, se vychovateli veřejnosti stávají zrádci a ničemové.

Komentář uveřejněn k 15. březnu 2015. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.