Co bude dál?
- Podrobnosti
- Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00
- Napsal Dan Drápal
V tomto článku nebudu psát o tom, co bych si přál. Chci psát o tom, co s největší pravděpodobností přijde, a o tom, jak se máme v nastalé situaci zachovat. Předpokládám, že můj článek bude zajímavý i pro nekřesťany, ale hned v úvodu musím uvést, že píšu jako křesťan.
Tedy nejprve, co přijde.
Příliv uprchlíků do Evropy bude trvat minimálně několik let a výrazně změní život v Evropě. Netroufnu si podrobně popisovat, jak, protože to dnes nikdo neví. Migrace do Evropy však je a zůstane realitou a nezastaví se.
Nedomnívám se, že to tak muselo být, ale je jasné, že Evropa migranty střílet nebude (a rozhodně bych si nepřál, aby je střílela) a nenajde jiný způsob, jak migrační vlnu omezit (ostatně se domnívám, že jej ani nehledá). Představy o tom, že budeme „řešit problémy lidí v místech, odkud prchají“ je naprosto nereálná, protože to by předpokládalo masivní vojenský zásah pozemních sil, k němuž se Evropa neodhodlá.
Dva migrační proudy
Do Evropy směřují dva proudy, které se dosti liší. Přes Středozemní moře proudí obyvatelé subsaharské Afriky, vyznáním jak křesťané, tak muslimové. Proudí z několika nefunkčních států (Somálsko, Mali, Eritrea aj.) a z terorismem zmítané Nigérie. Tento proud, pro vysokou natalitu v uvedených zemích, nezeslábne. Rozdíl v kvalitě života zůstane obrovský, a to i pokud se kvalita života v Evropě výrazně sníží.
Druhý proud tvoří zejména obyvatelé bývalé Sýrie a bývalého Iráku. (Troufnu si použít slova „bývalý“, protože jsem si jist, že tyto státy nebudou obnoveny v původních hranicích z doby před nástupem chaosu. Na jejich místě vzniknou téměř jistě nové státní celky – ostatně jeden z nich, Islámský stát, už vznikl. Je to stát, a je islámský.) Proud z této oblasti ovšem možná vyschne – až se z ní odstěhují všichni, kteří se odstěhovat chtějí a kteří to stihnou, než je islamisté vyhubí.
Kdyby existoval pouze tento proud, pak by jistě Evropu rovněž výrazně ovlivnil, nicméně nemusel by změnit samotnou její podstatu. Zejména Syřané jsou sice vyznáním muslimové, nicméně mnozí z nich byli relativně spokojeni ne snad s konkrétní vládou dynastie Asadů, ale se sekulárním charakterem své vlasti, a pociťují silnou averzi vůči Islámskému státu a různým islamistickým uskupením. Je jim jasné, že to jsou právě oni, kvůli komu musí prchat, často aby zachránili holé životy. Kdo se trochu seznámí s příběhy těchto lidí, těžko se ubrání soucitu. Tito uprchlíci, kteří přicházejí zejména Balkánskou cestou, dle mého názoru představují relativně malé bezpečnostní riziko.
Příznivci imigrace nás často ujišťují, že radikální islamisté se do Evropy dostávají jinými, pro ně bezpečnějšími cestami, než jsou gumové čluny ve Středomoří nebo dlouhá a náročná cesta z Turecka přes Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a Rakousko do vysněného Německa. Toto tvrzení možná platí, nicméně bylo by bláhové se domnívat, že agenti Islámského státu nevyužívají současného zmatku. Jistě jich v těchto týdnech do Evropy proniklo dost a dost. S touto skutečností je nutno počítat.
Problém „převaděčů“
Obrovské nebezpečí představují ti, kdo inkasují peníze za dopravu migrantů do Evropy. V jejich kapsách (či na jejich kontech?) skončily miliony, ne-li miliardy eur, dolarů či liber. To znamená, že tito lidé
1. nebudou mít zájem na tom, aby proud migrantů vyschl, protože by přišli o zdroj svých příjmů,
2. budou mít dostatek peněz na úplatky, aby s jejich pomocí ovlivnili některé politiky, kteří budou házet vidle do jakékoli snahy problém imigrace řešit (ať tak či onak),
3. budou mít dostatek peněz na financování vražd, případně teroristických skupin či dokonce vojenských jednotek, které budou využívat ke svým cílům,
4. dříve nebo později se pokusí „přetavit“ svůj ekonomický potenciál v potenciál politický.
Dále je nutno vzít v úvahu, že z nefunkčních afrických a blízkovýchodních států odcházejí především elity, které ovšem vyvádějí ze své původní vlasti i to málo kapitálu, který tam ještě byl. To nepíšu proto, abych jim to vyčítal – na jejich místě bych se asi také snažil uniknout z pekla, ve kterém byli nuceni žít. Píšu to jen proto, abych upozornil, že ekonomické a bezpečnostní problémy těchto zemí se za dané konstelace nemohou neprohlubovat.
Polarizace společnosti
Sledujeme-li média a sociální sítě, slyšíme či vidíme zprávy dvojího druhu. Podle jedněch to vypadá tak, že Evropané uprchlíky vítají, jsou z nich nadšení a pomáhají jim. Podle druhých uprchlíky nechtějí a mají z nich strach. Obojí je zřejmě pravda. Obávám se, že migrační proud bude i nadále polarizovat společnost (podotýkám, že bych si přál, abych se mýlil). Obávám se, že rostoucí napětí by mohlo vést až k občanské válce. Nepovažuji to sice za příliš pravděpodobné, přinejmenším nikoli v nejbližších letech, ale bylo by chybou se domnívat, že něco takového je v Evropě vyloučeno.
Nebezpečí rozpadu institucí
Příliv migrantů jistě nesmírně zatíží celou řadu institucí místní samosprávy i státu. Je sice možné, že nenastane nějaký naprostý rozpad (i když ani to nemohu vyloučit), ale nebezpečný bude i jakýsi „otěr“ – vznik zón, kam se policie neodváží, tiché tolerování nucených sňatků, domácího násilí, nedostatečná ochrana jiných menšin. Ve Švédsku už došlo k tomu, že „místní“ muslimové vyhnali „místní“ (původem blízkovýchodní) křesťany z jejich domovů. O exodu Židů z Francie už se psalo vícekrát.
Co můžeme dělat
Co můžeme dělat my křesťané? Především zachovat věrnost Ježíši Kristu. Být pravdiví, laskaví, spolehliví. Zastávat se slabších. Pomáhat všude, kde můžeme. Měli bychom se snažit zachránit poslední zbytky těch bratrů a sester, kteří na Blízkém východě ještě zbyli – už jich není mnoho. Pokud migranti přijdou i k nám, rozhodně je neberme už předem jako nepřátele. Ti, kdo to zkusili, svědčí, že misie mezi zde žijícími muslimy je snazší než mezi rodilými Čechy. Já si taky nepřeji islám v ČR, nicméně v Syřanech, kteří prchají ze své vlasti, vidím především lidi, kteří unikají před děsivou katastrofou. Nejsou to všechno krvežízniví bojovníci, kteří nás chtějí zničit – mnohdy jsou to lidé, kteří zachránili holé životy. Ano, jsem si jist, že i k nám nějací krvežízniví bojovníci proniknou. Ale od boje s nimi máme především tajné služby – ten boj nenáleží nějaké rasistické domobraně.
Měli bychom se poučit z toho, co se dálo a děje ve Francii, v Německu, v Británii, v Nizozemí, v Dánsku, ve Švédsku. Každá z těchto zemí přistoupila k přistěhovalcům trochu jinak, některé úspěšněji, jiné méně úspěšně. Usilujme o to, aby zde nevznikala ghetta, aby zůstala zachována svoboda slova, aby zůstal zachován právní stát. Pokud se zde objeví noví spoluobčané, snažme se je získat pro to dobré, co můžeme nabídnout, buďme vstřícní, pomáhejme jim – a důsledně dbejme na dodržování zákonů. Samozřejmě mám obavy, zda to dokážeme – stačí někdy pozorovat revizory v metru, jak se chovají k turistům, aby se člověk pomalu styděl za to, že je Čech. (Byl jsem nedávno v Dublinu a obdivoval jsem vstřícnost a ochotu řidičů autobusů a mnoha dalších.) Ale my křesťané bychom měli jít příkladem.
Někteří patrně znáte modlitbu doktora Fergusona: „Bože, dej mi přijmout klidně to, co nemohu změnit, dej mi plně se nasadit ve věcech, které mohu změnit, a dej mi poznat, co je co.“
Migranti s námi již zůstanou. Teď jde o to, jak spolu budeme vycházet – jak se s danou situací vyrovnáme. Věci mohou dopadnout opravdu velmi špatně – muslimové se mohou spojit s levicovými liberály a začít pronásledovat křesťany. Nebo naopak mohou začít pronásledovat nejprve levicové liberály za jejich postoj k homosexualitě a genderovou ideologii, či případně rovnou bezvěrectví. Nemyslím si ale, že se věci musí nutně ubírat touto tragickou cestou. My křesťané bychom měli být připraveni na obojí. Buďme připraveni i na to nejhorší, ale usilujme o to nejlepší. Ježíš nám nikde v Písmu nezaslíbil, že prožijeme svůj život v blahobytné fungující demokracii. Slíbil nám ale, že nás neopustí do konce věků a že nám dá svého Ducha, skrze kterého je do našich srdcí rozlita láska. Láska k bratrům a sestrám, láska k muslimům, láska ke „konvičkovcům“. Tato láska není naivita, není to snaha být s každým zadobře. Ale Duch nám i uprostřed pronásledování dá, abychom rozpoznali, kde můžeme usilovat o pokoj – a kde je třeba dosvědčit pravdu třeba i vlastním životem.
V létě jsem překládal svědectví pakistánského křesťana, žijícího v Londýně. Líčil, že v pakistánských vězeních nyní čeká na 300 křesťanů na smrt. Byli odsouzeni za „rouhání“. Všem jim byla učiněna nabídka, že si mohou zachránit život, konvertují-li k islámu. Jediný prý této nabídky nevyužil. Buďme oddáni Kristu stejně jako oni.
Počítejme rovněž s tím, že Bůh nás může velmi překvapit. Nám se může zdát, že na Blízkém východě křesťanství končí, ale co když se za dvě desetiletí dozvíme, že v Íránu je více křesťanů než muslimů? Není to z říše pohádek. O množství konvertitů v Íránu se nedovíte. Kdyby o své konverzi někdo napsal na Facebook, vypátrají ho a zabijí jej i jeho rodinu (takové případy se skutečně staly). Když nám se zdá, že něco končí, pro Boha to může být nový začátek. Platí to i pro Evropu.
Se souhlasem autora převzato z Christnet.cz.