Z domova
- Podrobnosti
- Zveřejněno 23. 12. 2016 23:55
- Napsal Redakce
Po důležitých hlavních zprávách ze světa se kdysi, na přelomu 70. a 80. let 20. století, na stanici Hvězda Československého rozhlasu ozvalo přibližně následující: „A nyní zprávy z domova. Moskva: ...“. Tak takhle to tedy rozhodně nemyslíme a obracíme náš pohled skutečně zase jednou k dění v naší České republice, byť by teroristický útok v Berlíně nebo zastřelený velvyslanec Ruské Federace v Turecku sváděli k něčemu jinému.
President Zeman vetoval zákon, o kterém on sám hovoří jako o Lex Babiš (řada novinářů mu to „sežrala“...) a v případě přehlasování veta se prý obrátí na Ústavní soud. Nebudeme dělat předčasné závěry, ale čekáme, kdy se pan president obrátí na Ústavní soud, aby u něj napadl zákon všeobecně známý jako Lex Schwarzenberg...
Předvolební boj se rozhořel s plnou silou: premiér Sobotka hodlá prosadit rychlejší růst penzí a to ještě v současné vládě. Ano, víme: důchody jsou nízké... Náš stávající penzijní systém je však dominantně závislý na demografickém vývoji, který se vyznačuje nedostatkem dětí a nadbytkem důchodců... Nicméně, většina těch, kteří pobírají důchody, má děti, vnuky... a ti snad budou mít také děti. S myšlenkou na tyto příští generace – a nikoli nějaké abstraktní, ale ty své vlastní, tedy s myšlenkou na vlastní rodiny, vlastní potomky a jejich potomky, by měli důchodci volebně odmítnout tento krok ČSSD. Vede totiž směrem ke krachu již tak vnitřně předluženého penzijního systému – tedy k bankrotu celého našeho hospodářství (vnitřní dluh systému se počítá v násobcích ročního HDP celé země...), který zbylé schopnější mladé a zdravé občany vypudí za hranice a všechny ostatní odsoudí k bídě a závislosti na hrstce oligarchů. Jistě to není jediná verze úpadku, věrohodných scénářů je nepochybně několik, ale právě nastíněné patří mezi ty docela pravděpodobné. V každém případě se jedná o vpravdě sociální a solidární budoucnost.
V textu Janise Aliapulise „Kdo nejvíc bourá, nejvíc zaplatí. Pojišťovny začaly zdražovat povinná ručení pro nejrizikovéjší řidiče“ (iHned.cz, 2.11.2016) se mimo jiné dočteme: „Dále také platí to, že většinu dopravních nehod způsobí muži. Na ženy připadá jen každá čtvrtá škodní událost v povinném ručení. Následky nehod, které způsobí ženy, jsou navíc v průměru menší než u mužů.“ Závěr je nepochybný: ženy mají mít povinné ručení nižší než muži. Jasná věc. Ale běda! Jak víme ze životního pojištění, takový přístup je nepřípustný: již asi 4 roky nesmějí mít ženy levnější životní pojištění, než muži, přestože ženy žijí v průměru déle (a tedy v daném věku umírají s nižší pravděpodobností) – tady je však třeba mít na paměti, že sama pojištěná osoba v tomto případě (když zemře) z pojistky nic nemá; životní pojištění je uzavíráno s ohledem na někoho jiného, často manželku či manžela, popř. instituce (banka). Pokud bychom tedy na chvíli genderově nevyrovnaně předpokládali, že častější situace je životní pojistka manžela, aby pro případ své smrti zajistil manželku, pak tento krok zvýhodňuje ženy, neboť pro ně dělá tuto možnost levnější. A pak je zde důchodové pojistění (tedy, jedná-li se o opravdové pojištění, nikoli to, co se jako pojištění pouze tváří a ve skutečnosti je to daň...), kde nižší naděje na dožití „hraje“ ve finanční prospěch mužů – a unisex přístup zcela jasně v jejich neprospěch (čili přesně opačně, než u povinného ručení)...
Nám se tyto genderově motivovanépolitické zásahy do pojistně-matematických principů, potažmo do smluvní svobody mezi pojišťovnou a klientem, pranic nelíbí. Nižší povinné ručení pro ženy je, či by bylo, přece zcela vpořádku a bylo by celkem i sprosté se proti tomu nějak bouřit – a na druhé straně, v případě důchodového pojištění, by nemělo nikomu vadit, že muž má vypočten (ze stejné naspořené částky, ve shodném věku v okamžiku výpočtu, zkrátka ceteris paribus...) vyšší roční důchod, než žena – prostě proto, že jej bude v průměru pobírat kratší dobu. Nejde přece „jen“ o to, jak velkou částkou je tvořena penze, ale také o to, jak dlouho ji pobíráte. Genderová deformace je pak něco jako známá definice zkratky: je to cesta, která je sice delší, ale zato má horší povrch... muž tedy nejenže pravděpodobně zemře dříve, ale zato dostane v sumě méně.
Jak již bylo napsáno v textu Jana Kubalčíka „Efekt sv. Matouše“ (KONZERVATIVNÍ LISTY, říjen 2015), je vládní záměr dotovat nákup nových automobilů (viz „Na nová auta dotace, za stará naopak příplatek, navrhuje vláda“, iDnes.cz, 14. prosince 2016), ať již v jakémkoli režimu, záměrem anti-solidárním. Podporuje totiž bohatší na úkor chudších. Když se na to ale podíváme pozorněji, nemuseli bychom se příliš rozčilovat. V souvislosti s propuknuvším předvolebním bojem vyrukoval premiér Sobotka s návrhem opuštění rovné sazby daně z příjmu fyzických osob a opětovného zavedení progresivního zdanění (viz např. Kateřina Frouzová, Luboš Kreč, Martin Ťopek: „Sobotka slibuje daňovou revoluci, chystá nižší daně. Koaliční strany souhlasí, přilepšila by si většina lidí“, iHned.cz, 9. prosince 2016). No a případně zavedená dotace na nákup nových automobilů by byla takovou pěknou, byť jistě pouze částečnou, nepochybně však vítanou, kompenzací ve prospěch oněch nespravedlivě progresivně zdaněných, ne? Přes právě uvedené však preferujeme rovnou sazbu daně a žádné dotace... Kdyby nic jiného (jakože jsou i další důvody), obojí vyžaduje administraci a ta není zadarmo.
Celostátní konference KDU-ČSL rozhodla o zahájení jednání s hnutím Starostové a nezávislí (STAN) o možné spolupráci pro volby do Poslanecké sněmovny v příštím roce. Toto rozhodnutí je logické, dokonce nemohlo být jiné. Nejde o obavu z vlastní slabosti – jde o jistotu vlastní síly. Její vedení dobře ví, že každé takové spojení maximalizuje počet mandátů obsazených kandidáty jejich strany v zastupitelských sborech. Je tomu tak díky superdisciplinované voličské základně, která bez řečí a spolehlivě vynese prostřednictvím preferenčních hlasů k mandátům „své“ kandidáty. Pan Gazdík to asi zatím neví (nebo se domnívá, že to „nebude tak horké“) – pokud si však plácnou, pár dnů po volbách, až pomine případná euforie z dosažených počtů procent, to zjistí...
Konečně: „Mě to myšlení pronásleduje pořád, jdeme se ženou na vandr, a já si v jednu chvíli vytáhnu zápisníček a začnu do něj něco čárat. To je styl mého života.“ Kdyby byl tento citát předložen bez jakéhokoli kontextu s dotazem, kdo je autorem, vsadili bychom na Václava Klause. A ne! On to o sobě prohlásil Petr Robejšek!