Obsah

Upozornění pro konzervativní kritiky Trumpa

V životě si nelze vyzobat jen hrozinky.

Konzervativní elita, stejně jako někteří členové republikánského establishmentu, s oblibou hledají chyby vlastně ve všem, co Donald Trump říká nebo dělá. Je to téměř každodenní litánie, co by podle nich měl dělat jinak nebo to nedělat vůbec. Pokaždé najdou nějakou chybu na kterémkoli jeho činu.

Problém je v tom, že – jako cokoli jiného v životě – Donalda Trumpa je třeba brát či zavrhnout v celku. Prostě není možné navrhnout si vlastního idealizovaného Donalda Trumpa (či kohokoli jiného). Kromě toho, on je president. Jeho kritici nikoli. On skutečně kandidoval, byl nominován a byl zvolen. Poukazovat na to, co mohl říci nebo udělat lépe, je nanejvýš bezpředmětné a unavující kibicování.

Kupříkladu Jonah Goldberg, oddaný odmítač Trumpa, pojmenoval jeden svůj nedávný sloupek: „Pravice nemůže obhajovat Trumpovo chování.“ A v podtitulku napsal, že „Obhájcům presidenta Trumpa se daří vysvětlovat jeho neortodoxní chování jen s obtížemi.“ Goldbergovi patrně nedošlo, že kdyby nebylo „neortodoxního chování“ Donalda Trumpa, presidentkou by dnes byla Hillary Clintonová. Byla to neortodoxnost, která přispěla k překonání standardních brutálních taktik mocenských struktur.

Život je pojímán jako celek, ne po samostatných složkách. Nelze si z něj vyzobat jen hrozinky. Nelze si vybrat výhradně ty oblíbené položky reality a pouze z nich si jej pak namíchat.

Konzervativci, kteří se pohoršují nad Trumpovým stylem, jeho osobností a tweety, jsou tak trochu jako sněhové vločky z universitních kampusů (v originále „campus snowflakes“, v narážce na rozmazlenou Snowflake Generation, pozn. red.), které potřebují „bezpečné zóny“ a „varování před možnými traumaty“. Jsou až příliš choulostiví a vyumělkovaní pro nepohodlí reality. Je ale na čase, aby se přestali spoléhat na máminu sukni a dospěli.

Další nevyhnutelná realita je to, že život je utvářen volbami, které máte – nikoli těmi, které byste chtěli mít. Pokud jste konzervativci, kteří nemají rádi Trumpa, jakou máte v reálném světě alternativu?

Milton Friedman se v rámci debat někdy ptal svých oponentů: „S jakým dokonalým řešením na jaké dokonalé planetě tohle porovnáváte?“ To je vynikající řečnická otázka a dobrý způsob, jak někoho vrátit do reality.

Politická realita roku 2016 znamenala, že voliči vybírali jednoho ze dvou kandidátů – buď Hillary Clintonová, anebo Donald Trump. Pokud by republikáni nominovali někoho jiného než Trumpa, konzervativci by dnes žili v pekle na zemi s prezidentkou Hillary Clintonovou.

Žádný jiný republikánský kandidát primárek by neměl sebemenší naději proti Clintonové a jejím mediálním pochopům. Stali by se terčem démonizací, ztělesněním ničemností, a utrpěli by porážku, stejně jako to potkalo před osmi a čtyřmi lety Johna McCaina a Mitta Romneyho. Trump byl jediným kandidátem schopným přežít taktiku demokratů a médií ochotnou k jakémukoli způsobu zápasu. Uspěl, protože odmítl hrát podle základních pravidel establishmentu a protože mu rovnou vmetl do tváře tu jeho odpornou politicky korektní cenzuru.

Trump je urputný rváč, který nikdy neustoupí ani o píď. Jeho protiúdery jsou hbité, tvrdé a neúnavné. Ať se nám to líbí či ne, právě to umožňuje přežívat a vyhrávat v politickém prostředí dnešní doby.

Kdykoli vám bude na obtíž, co prezident Trump říká nebo dělá, opakujte si tato tři slova: „Presidentka Hillary Clintonová.“ Hned vám bude líp.

Vyhraďte si chvilku a představujte si, jaké by bylo to presidentství Hillary. Není to obtížné. Mezi její poradce by patřili: Huma Weinerová, John Podesta, Debbie Wasserman Schultzová, Elizabeth Warrenová a Madeleine Albrightová, abychom uvedli jen některé. Vlastně by to bylo jen pokračování Obamova mandátu na další čtyři nebo osm let. O Billu Clintonovi bychom museli mluvit jako o „prvním muži“. Pokud se vám z toho všeho zvedá žaludek, měli byste každý den vzdávat díky presidentu Trumpovi, že se to nezhmotnilo.

Mnozí z konzervativních elit využívají Trumpovy nedokonalosti jako příležitost, aby měli svatouškovský pocit, že jsou cosi lepšího. Nejspíš si myslí, že je to jako jen takové polehávání na fakultě, než že bojujeme proti těm, kteří zcela vážně usilují o zničení všeho, co je nám drahé. Denis Prager nedávno napsal, že Amerika dnes vede druhou občanskou válku. Má pravdu. Konzervativci, jejichž jemnocitu se president Trump jeví jako příliš hrubý, zřejmě nepostřehli závažnost toho, co je v sázce. Není čas na rozkolísanost.

Říká se, že liberál je člověk, který se v bitvě nepostaví na svou stranu. Nejspíš se schyluje k tomu, že bude možné říkat to i o některých konzervativcích. Politikové jako John McCain and Lindsey Graham podrobují kritice své republikánské kolegy mnohem častěji a s větší vervou, než jak činí na adresu demokratů. S přáteli jako jsou tito, kdo potřebuje nepřátele? Chování McCaina a Grahama je v mnoha směrech nechutnější, než chování někoho jako senátor Chuck Schumer. Ten se alespoň netají tím, že patří k demokratům.

Házet klacky pod nohy svého šéfa, zejména z nikoli závažných důvodů, to je práce ve prospěch nepřítele. Konzervativci mají jen pár příznivců na nejvyšších místech, jistě ne v establishmentu, médiích, akademické obci nebo úřednictvu. Vnitřní nepřátele si dovolit nemůžeme.

Převzato z The American Spectator. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.